Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Předmluva k českému vydání…


Předmluva k českému vydání knihy Alana Greenspana „Věk turbulencí“

Ekonomické texty, 7. 11. 2008

Alan Greenspan byl (a je) nejenom pečlivým a náročným pozorovatelem americké i světové hospodářské politiky posledního půlstoletí, ale i přímým, a velmi vlivným aktérem toho, co se v tomto období v ekonomice dělo. Během prvního roku od opuštění jednoho z nejvýznamnějších postů v Americe, funkce předsedy Rady guvernérů americké centrální banky, tzv. FEDu, nelenil a předložil veřejnosti tuto rozsáhlou knihu. Nejedná se jen o autobiografii či memoáry (i když i to tam je zastoupeno), ale vlastně o unikátní ekonomickou studii svého druhu, ve které se toho čtenář hodně dozví, i naučí.

Nesmírně si vážím toho, že jsem měl možnost se s Alanem Greenspanem poznat, že jsme spolu od pádu komunismu mnohokrát hovořili, že jsme paralelně vystupovali na řadě konferencí, že jsme se spolu procházeli v překrásné krajině Grand Teton Mountains ve Wyomingu a ve Washingtonu spolu hráli i tenis a že na str. 134 (amerického vydání) Alan Greenspan dokonce říká, že jsme se stali „dobrými přáteli“.

Je osobností zcela mimořádnou – poučenou teorií, ale současně na výsost realistickou, praktickou, a s mimořádným citem pro reálnou ekonomiku. Je zajímavé sledovat v knize živý a bohatý popis jeho začátků v 50. letech, kdy se po studiích stal podílníkem soukromé poradenské firmy, poskytující velkým americkým korporacím ekonomické analýzy, jeho první vstupy do politiky, když se v šedesátých letech podílel na volební kampani prezidenta Nixona, zážitky z jeho první velké vládní funkce předsedy Rady ekonomických poradců za prezidenta Forda (blízko mu již tehdy byli známí politikové dnešní Bushovy administrativy Cheney a Rumsfeld), jeho angažmá kolem prezidenta Reagana, který ho pak v roce 1987 jmenoval šéfem FEDu. Tuto funkci vykonával Alan Greenspan neuvěřitelných 19 let a proto musel být každé čtyři roky znovu jmenován – prezidentem Bushem starším, prezidentem Clintonem (dokonce dvakrát), i prezidentem Bushem. Čili prezidenty Republikány i Demokraty. Z posledních sedmi amerických prezidentů si nerozuměl jedině s Carterem.

On sám za základní myšlenkové zdroje svého uvažování uvádí Adama Smithe a jeho „neviditelnou ruku“ trhu, které zcela důsledně věří, pro mne překvapivě americkou filosofku Ayn Randovou s jejím extrémním  individualismem a radikálním odmítáním jakékoli, i sebemenší role státu (patřil celá léta do jejího newyorského kroužku) a J. A. Schumpetera s jeho „tvořivou destrukcí“, představující základní dynamický prvek kapitalismu. Výslovné učitele v soudobé ekonomii neměl, nejblíže této roli byl podobný pragmatik Arthur Burns (který byl také jedním z jeho předchůdců ve vedení FEDu). Žádnou sofistikovanou, vysoce abstraktní teorii nikdy nedělal, resp. nepublikoval.

Ve své funkci šéfa FEDu – podle které bude v historii hodnocen – byl vysoce úspěšný a v „éře turbulence“, jak nazval svou knihu, byl v USA i ve světě jedním ze stabilizujících prvků. Jeho, pro mnohé málo srozumitelné a značně krkolomné výroky přispěly ke klidu a  k tomu, že americká ekonomika poslední dvě desetiletí zvládla mimořádně dobře. 

Mám trochu problém s názvem knihy. Zdá se mi být trochu moc módní, v podstatě negreenspanovský. Autor sám, svým chováním i vzezřením, vůbec není „turbulentní“, a jak sám o sobě říká hned v úvodu, není žádným extrovertem. Podstatné je to, že – podle mého hlubokého přesvědčení – žádná nová éra nenastala. Turbulence v ekonomice byly, jsou a budou. Svět není stacionární. Mění se parametry ekonomického systému zejména díky rostoucí internacionalizaci (jak se teď říká globalizaci) ekonomických aktivit, ale lidé, kteří v ekonomice vystupují, jsou pořád stejní. Jejich chování se řídí stejnými principy.

I chování Alana Greenspana je toho příkladem. Moc se mi líbilo, že i v chaosu po 11. září 2001 říkal: „odpověď není ve velkých, uspěchaných, nákladných gestech“ (str. 6), a že varoval, že hrozí „krátkozraké, neefektivní, často kontraproduktivní opatření“ (tamtéž). To pro něho bylo typické po celý život. Jeho přístup dobře ilustruje i následující věta: „vždy jsem si kladl otázku, co náš zásah udělá s ekonomikou, jestliže se mýlíme“ ? (str. 70). Kéž by tak uvažovalo více politiků.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let hrál Alan Greenspan na tenorsaxofon v řadě newyorských jazzových orchestrů, z nichž nejznámější byl asi big band Henryho Jeroma. To je další věc, kterou na něm obdivuji. Vždycky říkám, že kdybych nebyl ekonomem, chtěl bych být jazzovým pianistou. Bohužel to neumím. Alan Greenspan to umí.

Václav Klaus

Vydalo nakladatelství Fragment, Praha, listopad 2008

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu