Hlavní strana » Články a eseje » Opravdu nás zachránil…

Opravdu nás zachránil sociální stát?

Články a eseje, 27. 8. 2002

Dnes a denně nás ve sdělovacích prostředcích Vladimír Špidla přesvědčuje, že se „sociální stát osvědčil“, neboť „vyrovnání se se škodami vysloveně vyžaduje koncepci sociálního státu“ (Lidové noviny, 20. 8.) a že „zvláště po posledních zkušenostech s povodněmi… sociální stát osvědčuje svůj hluboký smysl“ (Právo, 22. 8.). Totéž říkal i v Senátu. To jsou věty mimořádně absurdní, ale protože hrozí, že se 100krát opakovaná lež stane pravdou, je třeba psát repliky.

Předně, co je to ten sociální stát? Byl to ten stát, který v roce 1997 spoluřešil povodně na Moravě, i když si sociální stát neříkal? Nebo je to ten stát, který vznikl za vlády Miloše Zemana, i když si tak také neříkal? Nebo je to jeden a půl měsíce trvající stát Vladimíra Špidly (a Cyrila Svobody), který však zatím – kromě rétoriky – s ničím novým nepřišel a který pouze oprášil nejrůznější formy pomoci (a dokonce i shodné hodnoty dávek), které zavedl „nesociální“ stát v roce 1997?

Je naprosto evidentní, že je to od předsedy vlády pouhá hra se slovy. Ta však v sobě skrývá jedno veliké nebezpečí. Autor této hry slov totiž zneužívá povodně a připravuje si touto cestou půdu pro radikální změnu našich životů a pro zavedení „odpovědného sociálního státu s dostatkem (!) svobody pro každého jednotlivce“, což je ale opravdu něco jiného, než co bylo cílem listopadového zvratu společenských poměrů.

Tehdy jsme po půl století komunismu chtěli obrátit pohled na svět a nezačínat státem, ale jednotlivcem. Chtěli jsme vytvořit prostor pro skutečně svobodné, a proto odpovědné chování jednotlivce – občana. Státu jsme chtěli dát výslovně doplňkovou úlohu rozhodčího a tvůrce základních pravidel pro jednání jednotlivců. Chtěli jsme, a to považuji za zásadní, „svobodu pro každého jednotlivce“ a nikoli „dostatek svobody pro každého jednotlivce“, protože svoboda je a nebo není, nedá se špidlovsky dávkovat a říkat, kdy jí je či není dostatek! To jsou zdánlivě malá uřeknutí se, ale podstatu myšlení nemilosrdně prozrazují.

Co nám Vladimír Špidla vlastně nabízí? Obávám se, že se jedná o

-         státem vynucovanou a organizovanou solidaritu (místo solidarity dobrovolné a spontánně vznikající), která není ničím jiným než přerozdělováním, neboli braním jedněm a dáváním druhým;

-         státem organizované vydávání více peněz ze státní peněženky (zvané státní rozpočet), než kolik v té peněžence peněz je, čili zadlužování se na úkor budoucnosti a to v rozsahu, který je zcela neznámý a který v naší zemi od roku 1918 nebyl zaznamenán;

-         pod záminkou povodní zvýšení moci státu ve společnosti a to jak zvyšováním daní všeho druhu, tak byrokratické nadvlády nad občany;

-         ve svém celku o klasický, tuctový levicový koncept. 

Vztah toho všeho k tragickým povodním je nulový. I po povodních platí, že primární je zodpovědnost vlastníka, že sekundární je jeho pojištění se proti nečekaným událostem a že teprve terciární je pomoc od třetí osoby či osob a to nejdříve pomoc mezilidská (rodinná, sousedská, občanská či komunitní) a teprve potom pomoc státu, resp. pomoc od anonymních daňových poplatníků. Takto to ve skutečnosti také probíhá. Nazývat toto samozřejmé lidské uspořádání, které každý z nás přijímá, „sociálním státem“, je nedůstojnou přetvářkou, se kterou bychom se neměli smiřovat.

Václav Klaus, Lidové noviny, 27.8.2002