Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Ekonomický ústav, česká…


Ekonomický ústav, česká ekonomika a česká ekonomie

Ekonomické texty, 21. 11. 2002

Ekonomický ústav ČSAV měl až do počátku 90. let, tedy do Maastrichtu, monopol na zkratku EU, ale já ji pro účely tohoto vzpomínkového článku budu používat i dnes. Hned na počátku si dovolím vyslovit tezi, která se všem ekonomům v naší zemi určitě líbit nebude, ale která je – podle mého nejhlubšího přesvědčení – na místě a to, že po tři velmi složitá desetiletí komunistické éry EU představoval nejvýznamnější výzkumnou ekonomickou instituci naší země.

Bylo to jediné, skutečně teoretické pracoviště v naší zemi a po dlouhá léta to bylo jediné místo – tím se, doufám, nedotýkám přínosu a zásluh řady jednotlivců z jiných institucí – kde se udržovalo jakés takés ponětí o tom, co je to moderní ekonomie. Mluvím o instituci, nikoli o všech jednotlivcích, kteří tam v těchto letech pracovali.

Mohu vzpomínat pouze na dobu od svého příchodu do EU, tedy od 1. září 1964. Na předcházející éru jsou dnes stále ještě k dispozici pamětníci jiní. Pracoval jsem tam přes 6 let a začátkem roku 1971 jsem byl – jako důsledek tehdejších politických čistek – s označením antimarxista a antisocialista poslán na praxi do tzv. „reálného života“. S EU jsem ale i v mimořádně nepříznivých podmínkách let sedmdesátých a osmdesátých různými formami udržoval kontakt – přes manželku, která tam pracovala, přes řadu bývalých kolegů, kteří „odesláni na praxi“ nebyli, přes mnohaletou anotační a rešeršní práci pro dokumentační oddělení knihovny ústavu (což pro mne byl unikátní zdroj jinak nedostupné literatury), přes psaní do Politické ekonomie až k vedení seminářů podle Samuelsonovy učebnice pro nejmladší generaci ekonomů v perestrojkovské éře poloviny osmdesátých let.

Za klíčové považuji dvě základní aktivity Ekonomického ústavu: reformní úsilí neboli důležitý příspěvek k reformě šedesátých let, jejímž byl EU nesporným tahounem a snahy o obhajobu moderní, jak se tehdy říkalo nemarxistické, ekonomické teorie. Nemám důvod připomínat další „odnože“ bádání v EU, kterými byla např. činnost tzv. Ekonomicko-matematické laboratoře, která (s výjimkou několika jednotlivců jako byli D. Tříska a J. Hlaváček) pěstovala evidentní „escapismus“, neboli důsledné stranění se témat, které by mohly jakkoli narazit na přísné oko ideologů. Stejně fungoval i útvar, zabývající se světovou ekonomikou a rozvojovými zeměmi.

Do EU jsem přišel v okamžiku silného nástupu ekonomů kolem Oty Šika, kterým se podařilo tehdejšímu politickému vedení země prodat myšlenku ekonomické reformy, založené na bázi jisté kombinace plánu a trhu, na důvěře v dostatečnost trhu zboží a služeb (tedy bez existence trhů, práce a kapitálu), na myšlenkách konvergence ekonomických systémů (à la Tinbergen), na hypotézách o oddělení vlastnictví od řízení firem (proto byli v takové oblibě Burnham, Berle a Means, nebo Galbraith a jeho „The New Industrial State“), na myšlenkách tripartitního uvažování a konceptu „vyvažujících sil“ (znovu Galbraith a jeho „Theory of Counterveiling Powers“), na víře v možnost obejít vlastnický problém přes jugoslávskou myšlenku dělnických samospráv, na objevení tzv. systémového či kybernetického přístupu ke zkoumání lidské společnosti, který nabízel, že překonává poučky ekonomické vědy a tím zpochybňoval význam základních institucí, na kterých ekonomie bazíruje, na obohacování Marxe Schumpeterem a jeho odumíráním kapitalismu (v knize „Capitalism, Socialism, and Democracy“), na hledání možností zlepšit fungování systému přechodem od přímého řízení v nepřímé, přechodem od plánu k cenám a penězům, chápaným jako lepší nástroje v rukou plánovače než plánové direktivy.

Zastánci těchto postojů, pro mne v EU zejména O. Šik, K. Kouba, Č. Kožušník, M. Komenda, M. Sokol, O. Turek, abych jmenoval ty nejznámější, v každém případě chtěli změnu, chtěli zrušení existujícího modelu centrálního plánování, chtěli transformovat socialistický podnik (který nevyhnutelně plýtvá, protože maximalizuje hrubou výrobu), chtěli autonomnost peněžní sféry a rozbití monobanky, chtěli modernější systém státního rozpočtu a racionální makroekonomickou politiku, která by nedopustila opakování vzniku nerovnováhy, plynoucí z tzv. investičního cyklu (objevné byly zejména práce J. Goldmana), chtěli pohyblivé ceny, atd., atd. V šedesátých letech to byla nepochybně nejambicióznější reforma centrálně plánované ekonomiky na celém světě. A takto také byla ve světě přijímána.

Kritiků tohoto pojetí reformy zprava u nás bylo málo. Slyšitelná byla pouze skupina tzv. mladých ekonomů, sdružených kolem Klubu mladých ekonomů (KMEN), do které kromě autora těchto řádků patřili zejména L. Mlčoch, J. Klacek, T. Ježek, J. Kreuter, K. Janáček a někteří další. Hlasy starší generace slyšet nebyly.

Již tehdy jsem za hlavní problémy tohoto typu reforem považoval:

-         nemožnost fungování trhu bez trhu práce a kapitálu (což byl klasický misesovský argument, jehož článek z počátku 20. let jsme už tehdy dobře znali);

-         neplodnost samosprávné varianty (na základě statí B. Warda a E. E. Domara);

-         spoléhání se na změnu systému řízení ekonomiky, nikoli na změnu ekonomického systému;

-         nemožnost konvergence, neboli třetích cest;

-         opouštění ekonomie ve prospěch módních interdisciplinárních, systémových a kybernetických přístupů.

V sedmdesátých a osmdesátých letech už reformy tohoto typu v EU nebyly rozvíjeny (po rozmetání jeho původního kádru na konci 60. a na počátku 70. let) a dlouhá léta šlo jen o apologetiku existující systému nebo eventuálně o jeho změny podle návrhů sovětské školy optimálního plánování (Toms, Dědek, Kotulán, Mejstřík). Je třeba říci i to, že se EU „nechytil“ ani v perestrojkovských reformách osmdesátých let a že hrál tehdy zcela okrajovou roli. Vlastně až do příchodu nové mladé generace ekonomů v polovině osmdesátých let (Jonáš, Kříž).

Kromě úsilí o ekonomické reformy sehrál EU ČSAV významnou, možná ještě významnější roli v kultivaci ekonomického myšlení u nás, v obhajobě standardní ekonomie a v přenášení západních ekonomických doktrín a jejich jednotlivých poznatků a instrumentů do našeho prostředí. Klíčovou roli v tom hrál odbor výzkumu soudobého kapitalismu a nemarxistických ekonomických teorií, kde v šedesátých letech působila vlivná skupina ekonomů střední generace – L. Urban, M. Rumler, J. Janiš, J. Chlumský, L. Smetana, R. Budínová (později Klímová), O. Kýn, která se navíc postarala o vznik relativně silné skupiny o generaci mladší – M. Hrnčíř, V. Klaus, J. Kreuter, M. Toms a M. Hájek. V obou případech by bylo možné jmenovat jména další, ale s odstupem tří desetiletí mám pocit, že toto byla jména nejdůležitější.

Je patřičné zmínit tehdy významné knihy „Kapitalismus dnes“, „Teorie ekonomického růstu“, „J. M. Keynes a soudobý kapitalismus“, ve kterých došlo nejen ke zcela nové interpretaci kapitalistické tržní ekonomiky, ale i k obhajobě racionality nemarxistických ekonomických teorií. Bylo to v éře keynesiánství (zejména se tomu věnovaly práce M. Rumlera), v éře keynesiánských růstových modelů (spojených se jmény Harrod, Domar, Kaldor, Robinsonová), a v éře ambicí státu regulovat tržní ekonomiku vhodnou kombinací fiskální a měnové politiky. Dnes se to sice někomu může zdát úsměvné, ale vidět tehdy kapitalismus jako nikoli zahnívající systém, ale jako fungující ekonomiku, charakterizovanou zřetelným ekonomickým růstem a pozitivními efekty pro všechny skupiny společnosti, bylo velmi průkopnickým činem. Stejně průkopnické bylo interpretovat nemarxistické teorie nikoli jako apologetiku kapitalismu, ale jako pokusy o teoretický popis reálné ekonomiky a jako nesmírně plodné, nadčasově platné instrumentárium, tvořící nezbytnou výbavu každého, kdo chce být považován za ekonoma.

Zatímco původní skupina těchto ekonomů víceméně zůstala u diskusí o kapitalismu, mladší skupina rychle přešla k aplikaci těchto konceptů na ekonomiku socialistickou – M. Hrnčíř ohledně vnější rovnováhy, V. Klaus o inflaci a makroekonomii vůbec, J. Kreuter o monopolu a oligopolu, M. Toms a M. Hájek o teoriích růstu, J. Kotulán o teoriích rozdělování.

Zkoumání tohoto typu v EU sice přetrvalo posrpnovou výměnu pracovníků ústavu, ale už v daleko slabší formě.

Specifickým rysem EU ČSAV byla veřejná, relativně velmi svobodná diskuse, která zůstávala zachována i v různých, politicky komplikovaných chvílích. Slavné byly rané diskuse nad keynesiánstvím a teoriemi růstu, semináře (resp. vzájemné vyučování se) nad učebnicí Samuelsona, přednášky tzv. Graduační školy, zejména slavný kurs L. Mlčocha „Teorie firmy“, nová výuka Samuelsona v polovině osmdesátých let (Klausem a Kotulánem) a sem patřily i na půdě EU se konající akce České společnosti ekonomické.

Ekonomický ústav nepřežil polistopadovou éru a zanikl. Zůstala po něm však celá řada ekonomů, kteří se i v 90. letech uplatnili jak v teorii, tak v praxi hospodářské politiky. Měl období slavnější i méně slavná, ale jeho „hvězdnou hodinou“ byla nepochybně léta šedesátá.

Václav Klaus, článek do jubilejního čísla k 50ti letům existence časopisu Politická ekonomie

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu