Hlavní strana » Rozhovory » Důležité je mít vizi

Důležité je mít vizi

Rozhovory, 25. 1. 2005

Rozhovor redaktorky Kristin McCahonové s prezidentem České republiky Václavem Klausem, který vyšel v lednovém vydání Fraser Forum, časopisu Fraser Institute, předního kanadského institutu prosazujícího svobodu jednotlivce a tržní hospodářství.

KM: Pane prezidente, jak pomáhal Vaše názory utvářet život v komunistickém systému?

VK: Moje odpověď může být ovlivněna tím, že jsem v komunistickém Československu prožil podstatnou část svého života. Jsem ale přesvědčen, že to pro mne nebyla pouze ztráta. Komunismus nám současně paradoxně i něco dal. Díky zkušenosti s komunismem nepovažujeme svobodu za samozřejmost a i na nejmenší známky jejího oslabování či podkopávání jsme vysoce citliví. Nemožnost prosazovat své názory nás vedla k tomu, abychom se na svět dívali velmi ostře a aby naše názory byly pevné. Nebyli jsme ukolébáni luxusem bohaté a bezproblémové kultury a společnosti Západu.

KM: Jak jste se začal zajímat o „rakouskou“ ekonomickou školu?

I bez vodítka jakékoliv teorie či doktríny většina z nás pochopila jak iracionální a zlá komunistická éra je. Kromě toho se někteří z nás začali pídit po hlubších pohledech, po teoriích, referenčních rámcích a abstraktních modelech. Nejprve jsme se seznamovali s ne-marxistickými teoriemi ve společenských vědách, s literaturou než byl tzv. socialistický realismus, s neoficiální kulturou. Tehdy jsme také objevili ekonomii hlavního proudu (Samuelsonovu učebnici), existencialismus a personalismus ve filosofii, beatnickou literaturu a životní styl (On the Road Jacka Kerouaca), jazz a absurdní drama. Druhým krokem byl objev anti-marxistických a anti-socialistických teorií. Teprve tehdy jsme se seznámili s díly Misese, Hayeka, Friedmana a Stiglera.

KM: Když jste se snažil neoficiální teorie šířit v nepřátelském politickém prostředí komunistického Československa, octl jste se v přímém fyzickém ohrožení nebo tváří v tvář hrozbě vězení?

VK: Musíme rozlišovat mezi různými obdobími. Nepřátelské prostředí pro studium a šíření neoficiálních teorií existovalo stále. Ale opravdu nebezpečná byla padesátá léta, kdy jsem byl ještě velmi mladý. V dalších desetiletích už spíš než hrozba vězení – byť existovaly samozřejmě neopomenutelné výjimky – hrozilo nebezpečí vyhození z práce, zákazy publikační činnosti, zákazy jezdit do zahraničí.

Nemohlo se nahlas říci „Pryč s komunismem,“ ale smělo se říkat, že centrálně plánovaná ekonomika je – ze své podstaty a logiky – iracionální a neefektivní.

Já byl – jako jeden ze známých anti-marxistů – vyhozen z Ekonomického ústavu Akademie věd po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a mohl jsem se tam vrátit až v prosinci 1987. Život tedy rozhodně jednoduchý nebyl.

KM: Jak jste se začal zajímat o politiku a kdy jste se rozhodl kandidovat do politických funkcí?

VK: Sametová revoluce v listopadu 1989 mě a spoustu dalších přivedla k aktivní politice takřka přes noc. Neváhali jsme se politicky angažovat, protože jsme v tom viděli naději demontovat starý systém a začít vytvářet svobodnou společnost.

V komunismu se o politiku zajímal téměř každý, protože politika byla všudypřítomná. Komunistický systém byl extrémně politizovaný. Prostor pro soukromé aktivity byl záměrně omezen. Autonomie soukromého života bylo v komunismu podstatně méně než ve svobodné společnosti.

KM: Domníváte se, jakožto jediný státník, který se hlásí k rakouské ekonomické škole, že lze v praktické realitě přenést myšlenky volného trhu do každodenního vládnutí? V čem jsou největší úskalí?

Něco jiného je model a něco jiného je reálný život. Ekonomie rakouské školy pro mě představuje jeden ze vzorů, vizi, konceptuální rámec, návod. Je pro mě kompasem a poskytuje mi pevný základ pro mé aktivity. Realita se od teorie liší, ale trvám na tom, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie! To je teze, kterou neustále sleduji. To samozřejmě nic nevypovídá o mém každodenním zklamávání se z událostí kolem mě v reálném světě. Teorie vám ale umožňuje konzistentnost postojů a pohledů a je proto nesmírně užitečná.

KM: Považujete dnes reformu bývalého komunistického státu na tržní ekonomiku za ukončenou? Jaké další reformy byste rád viděl?

VK: Pojem „reforma“ byl v komunismu tak často zneužíván, že ho raději nepoužíváme. Pro nás „reforma“ je dílčí změnou v rámci stávajícího systému. My jsme naproti tomu museli učinit změnu fundamentální. Proto hovoříme o transformaci. Důrazně jsme odlišovali změnu systému od změny v rámci systému.

V tomto smyslu můžeme říci, že transformace skončila. Ze strukturálního, systémového hlediska Česká republika již je – politicky, ekonomicky i sociálně – standardní evropskou zemí.

Mnoho dalších reforem je samozřejmě nezbytných – v penzijním systému, ve zdravotnictví, ve veřejných financích – ale tyto reformy jsou velmi podobné změnám, které se provádějí (nebo neprovádějí) v současnosti třeba u Vás v Kanadě – a to i bez komunistického dědictví.

KM: Jako předseda vlády jste přispěl k pokojnému rozdělení Československa na dva nezávislé státy. Jste jistě hrdý, že rozdělení proběhlo tak hladce a bez krveprolití (byť k tomu existoval precedent v obdobně civilizované Sametové revoluci v roce 1989). Jaké poučení z toho plyne pro jiné země, které by případně také chtěly ku prospěchu všech rozdělit stát?

VK: Já se v Československu narodil (jako Čech, zatímco má žena je Slovenka) a nepřál jsem si jeho zánik. Československo, které bylo založeno v roce 1918, však návrat svobody nepřežilo a já musel k mé lítosti přijmout fakt, že Slováci se v tomto státě dvou národů necítili dobře. Byl jsem v roli, kdy jsem rozdělení musel pokojně provést, a to se povedlo. Věděl jsem, že je třeba vyjednávat, a ne pronášet útočné projevy. Věděl jsem, že je třeba vše fyzicky rozdělit formálně před samotným rozdělením země. Věděl jsem, že klíčová je správná sekvence – vyřešit všechny spory před formálním rozdělením státu, a ne až potom. Proto to šlo tak hladce.

KM: Česká republika vstoupila v roce 2004 do EU. Jste rád, že se tak ČR rozhodla? Jaké jsou Vaše hlavní obavy ohledně evropské integrace a role České republiky v ní?

VK: Česká republika patří do Evropy a není v postavení Švýcarska, které si může snadněji dovolit nebýt v EU. Po pádu komunismu jsme se chtěli opět stát normální evropskou zemí, a to dnes znamená podílet se na procesu evropské integrace.

Vstupem do EU jsme něco získali a současně něco ztratili. Analýza nákladů a přínosů takového kroku není jednoduchá. Pro nás byl vstup do EU manželstvím z rozumu, ne z lásky. Rozhodně jsme 1. května 2004 netančili v ulicích.

Jinou věcí je problematické paradigma „stále těsnější Unie“, které zásadně nepřijímám. Proto jsem ani nejel na konci října 2004 do Říma podepsat evropskou ústavu. Ta je radikálním a dalekosáhlým dokumentem, se kterým nemohu souhlasit. Jsem pro integraci, ale nejsem pro unifikaci, harmonizaci, standardizaci a homogenizaci evropského světadílu. Upřednostňuji svobodu před všudezasahujícím intervencionismem. Nevěřím, že demokracie může fungovat bez národního státu.

KM: V polovině devadesátých let jste v projevu pro Heritage Foundation řekl, že „aby byli političtí vůdci úspěšní, musí umět formulovat pozitivní vize budoucnosti společnosti a umět je občanům prodat.“ Jakou máte dnes pozitivní vizi pro budoucnost České republiky?

VK: To je těžká otázka. Bylo snadné mít negativní vizi – zbavit se komunismu, to šlo snadno formulovat i prodat. Pozitivní vize je vždy mnohem složitější. Odvážím se neskromně tvrdit, že se mi povedlo formulovat a prodat pozitivní vizi transformace – vizi přeměny komunistické země na demokratickou a efektivnější společnost založenou na politickém pluralismu a svobodných volbách, na tržní ekonomice, na soukromém vlastnictví, na otevřenosti vůči zbytku světa. I tato vize byla v České republice více méně přijata. Jeden bohatý švýcarský podnikatel mi před několika lety řekl, „Jsem sice staromódní sociální demokrat, ale volil bych Vás. Až byste úspěšně dokončil transformaci, zas bych volil mé sociální demokraty.“ Podobně uvažovala i řada Čechů.

S transformací jsme více méně uspěli, ale náš domácí současný konflikt vizí je velice dramatický, tak jako všude jinde. Jako prezident se snažím zemi sjednocovat, ale na základě širších, méně ideologických témat. Osobně si přeji, aby naše země překonala sociáldemokratismus a vrátila se ke klasickému liberalismu. To je neskromná ambice. Navíc si přeji uchovat Českou republiku jako entitu. Neměla by se ztratit v postdemokratických evropských strukturách a v laciném multikulturalismu a kosmopolitismu.

KM: Jaké osobní vlastnosti člověk potřebuje, aby dokázal přeměnit komunistický stát na dynamickou, demokratickou společnost založenou na volném trhu, tak jak jste tomu Vy napomohl v případě České republiky?

Je třeba mít vizi a jasné a silné postoje, fyzickou i psychickou sílu, schopnost vzdorovat, tvrdohlavost, vytrvalost. Potřebujete mít dobrý kompas v oblasti idejí. Musíte číst Hayeka a často pročítat Fraser Forum. Tajným receptem ale je i být pilnější a pracovitější než konkurenti. To je důležitější než cokoliv jiného.

Člověk také potřebuje mít kolem sebe lidi a naslouchat jim. Je třeba být s obyčejnými lidmi, a ne s elitami. Elity si nepřejí svobodu pro všechny, chtějí svobodu a výjimečné postavení pro sebe, chtějí netržní ocenění výsledků své práce. Na české cestě z komunistického „otroctví“ (v Hayekově smyslu) ke svobodě byly elity nebezpečnějšími nepřáteli než poražení komunisté a jejich souputníci.

KM: Vím, že máte rád řadu sportů – zejména volejbal, tenis a lyžování. Zahrál jste si tenis nebo jiný sport s jinými státníky? Hráli dobře?

Zmínila jste mé rekreační sporty. Deset let jsem ale hrál košíkovou v československé basketbalové lize a hrál jsem i v několika evropských zemích. Volejbal, tenis a lyžování patří mezi mé postbasketbalové sportovní aktivity. Tenis jsem si zahrál s několika českými tenisovými hvězdami – Kodešem, Kordou či Nováčkem – i s několika světově známými tenisty – Borgem, Orantesem, Gotfriedem, Gomezem. Zahrál jsem si s rakouským kancléřem, rumunským a finským premiérem, americkým ministrem financí, s předsedou americké centrální banky Greenspanem, atd. Nejlépe z politiků hrál Larry Summers.

Ve Vancouveru jsem v roce 1991 hrál čtyřhru s Miltonem Friedmanem, Gary Beckerem a Michaelem Walkerem.

Vítězství a prohry ve sportu jsou základní podmínkou pro schopnost naučit se vítězit a prohrávat v politice. Sport vás učí umět vytrvat a pokračovat ve svém úsilí.

KM: Děkuji za rozhovor.

Václav Klaus, Newsletter CEPu, leden 2005