Hlavní strana » Jinýma očima » Čecháčkovství jako morální…

Čecháčkovství jako morální imperativ

Jinýma očima, 31. 3. 2003

„Čecháčkovství jako oficiální doktrína“ se jmenuje text, který otisklo Právo 27. března. Jiří Pehe v  něm obviňuje českou politickou reprezentaci ze zbabělosti, vypočítavosti, švejkování, lavírování, oportunismu, prostě „čecháčkovství“. Míní tím  postoj vlády a Parlamentu k válce v Iráku, protože prý politici jasně neřekli, na čí straně stojíme. Jestli jsme s  Američany a Brity, nebo Francouzi a Němci. Za „oficiální posvěcení“ této hanebnosti prezidentem republiky pak pokládá jeho opakovaně vyjádřený názor, že se nesmíme nechat dotlačit k  triviální odpovědi „ano“ či „ne“, protože naše stanovisko nemá být  americké, ani francouzské – ale české. 

Rozumím tomu, že určité vrstvy pražských intelektuálů a komentátorů bubnují do války, takže se jim jiný postoj nezamlouvá. Na to mají nepochybně plné právo, a také ostatní by měli mít právo na jiné názory. Jenže tito „moralisté“ nejprve spěchají prohlásit své názory za normy, podle nichž pak posuzují mravní úroveň těch s  jinými názory. To je přesně tento případ. 

Na postoji české politické reprezentace rozhodně nic nejasného ani „čecháčkovského“ není. Parlament dal vládě jasné mantinely: Bez rezoluce OSN se Česká republika k  vojenské akci proti Iráku nepřipojí. Rezoluce se nekonala. Do akcí jsme se proto nezapojili. V dohledu bojiště jsme ponechali nevelkou odbornou záchrannou jednotku pro případ humanitární pomoci. Nic víc. 

Bylo by jistě sladké přivinout se k některé  velmoci, v bezpečí jejích širokých zad pípat své nekompromisní bububu a počkat si na odměnu. Jak říká pan Pehe, není dokonce podstatné ke které z  velmocí bychom se tak statečně přivinuli. Jestli k  té zámořské („ano“), či k  té za naší západní hranicí (1„ne“). Ale hlavně se k  někomu silnému a mocnému přidat. To je oč tu běží.  

Mám za to, že „opovážlivost“ hledání samostatného českého postoje, odvážné řešení netriviální rovnice našich zájmů, v okamžiku poměrně riskantního stanoviska, že ani jedna z  velmocí aktuálně nenabízí alternativu, s  níž bychom se mohli beze zbytku identifikovat, je cosi v našich moderních dějinách nevídaného.  A že se na tomto postoji dokonce shodli vláda, Parlament i prezident republiky, je opět cosi mimořádného a nového. Kdo ví, možná právě toto je tím hlavním amorálním prohřeškem, který osiřelí střelci z permanentních občanských válek neodpouštějí. A což ještě, je-li postoj většiny politiků obdobný jako postoj většiny veřejnosti. To už je úplně nemravné. Veřejnost má přece s  politiky bojovat na náměstích, ne s  nimi souhlasit! 

Jenže Pan Pehe ve svatém nadšení pro válku – ať už tu v  Iráku, nebo tu domácí – dělá bohužel stále stejnou ošklivou věc: Literou i duchem svého textu se pokouší čtenáře oklamat. Nejlépe se mu to povedlo v  samotném závěru. Prý nám prezident vysvětlil, že v  Čechách se nejprve zeptáme veřejného mínění a podle něho zformulujeme stanovisko. Připadá mi skoro banální připomínat, kolikrát v  minulosti šel Václav Klaus často téměř sám proti většinovému názoru, s  rizikem politického lynče. Nikdy si dopředu nezjišťoval, bude-li jeho názor populární. V tomto případě pouze konstatoval uspokojení z  toho, že názor veřejnosti je shodný s  názorem prezidenta, a demokratických institucí, protože ve věci tak fatální, jako je účast země ve válce je potřeba elementární shody politiků a  veřejnosti zcela principiální. „Ostatně právě američtí prezidenti o tom vždy věděli své,“ připomenul. 

Respektuji, že pan Pehe volá Na Bagdád!, když si sám nemusí připínat rekrutskou kytku. Nemohu však respektovat, že tak nečiní v  poctivě přiznané tradici Dobrého vojáka Švejka, ale předstíraným „vážným morálním imperativem“ čecháčkovských intelektuálů z  poněkud již omšelých pražských kaváren.  

Petr Hájek, Právo, 29.3.2003