Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Dvě pojetí Evropy


Dvě pojetí Evropy

Články a eseje, 22. 4. 2005

Veřejná debata o evropské ústavě – u nás, ale i ve zbytku Evropy – je podle mého nejhlubšího přesvědčení pouze vrcholem ledovce daleko hlubšího sporu. Všimněme si, že její dominantní proud říká zhruba toto:

- chceme ever-closer Europe, tedy stále těsnější nebo snad co nejtěsněji propojenou Evropu;

- chceme v Evropě více sjednocení, více unifikace než dosud;

- chceme v Evropě co nejvyšší míru konvergence pravidel, politik a legislativy;

- chceme celokontinentální, evropskou, supranacionální organizaci, protože vycházíme z názoru, že národní státy (nebo ostatně státy vůbec) jsou už dávno překonaným přežitkem minulosti;

- chceme Evropu silnou a jednotnou, protože jedině ta může obstát v souboji s jinými velmocemi (dnešní evropská rozdrobenost a nejednotnost je evidentní slabostí);

- chceme Evropu politicky organizovanou, protože samo či samovolně nic nevznikne (proto musí být Evropa organizována shora);

- chceme, aby v Evropě byla nastolena nová politická uspořádání, protože standardní parlamentní demokracie, pravolevé ideologické střety a stranické půtky na národní úrovni Evropu brzdí a oslabují.

Sečteno a podtrženo: chceme Evropskou ústavu.

Paralelně s tím existuje opačný, v dnešní Evropě – alespoň ve veřejné diskusi, možná, že ne mezi obyčejnými lidmi – nepochybně slabší proud, který to vidí úplně jinak. Není žádným tajemstvím, že jeho názory a postoje zastávám i já. Patří k tomu i odmítání Evropské ústavy.

Tyto dva myšlenkové proudy vedle sebe existují – ať si to kdokoli z nás přeje nebo nepřeje – což by mělo být z obou stran respektováno. Je proto téměř skandální a v každém případě nedůstojné jeden z nich nálepkovat jako europesimismus, euroskepticismus, nacionalismus či jako nepochopitelné reakční zpátečnictví. Je to přece velmi pochopitelné. Jedná se o fundamentální, v podstatě velmi dobře známý konflikt vizí, navíc o konflikt vizí známých, ve společensko-vědní literatuře dávno dobře popsaných. Navíc je významné i to, že v dnešních debatách o Evropě nejde o konflikt těchto dvou vizí v jejich okrajových oblastech. Jde o spor o jejich samotnou podstatu. Ten už je s námi delší dobu, ale v „předvčerejší minulosti“ byl přehlušován či zakrýván sporem s komunismem. Proto nebyl tak vyhrocen a tak vypointován, jako je tomu nyní. Zhroucením komunistického režimu byl obnažen a vynesen na povrch.

Proto je třeba trvat na tom, že ve sporu o evropskou ústavu nejde o to, jak jí kdo rozumí, čte či vykládá. To je – pravděpodobně záměrným – zastíráním skutečného problému. Jeho podstata je daleko spíše v tom, že zastánci prvního proudu ty dalekosáhlé změny, které ústava přináší, chtějí, zatímco ti druzí je nechtějí. Ti první si navíc myslí, že bagatelizováním těchto změn, bude ústava možné snadněji prosadit, ti druzí si naopak myslí, že zdůrazňováním v ní obsažených změn mohou schválení ústavy snadněji zabrzdit. Neměli bychom se tím nechat mýlit.

Ze všech těchto důvodů nejde ani o spor o jednotlivé věty ústavy, nýbrž o její celek, který se – ve své složitosti – žádnými izolovanými citáty z jejího dlouhého textu nedá postihnout. Svět se totiž nezboří tím či oním počtem eurokomisařů či europoslanců, nebo tím či oním procentem dvojité většiny nutné pro platnost různých hlasování. Jde primárně o celek, jde o ústavu jako takovou, protože ta kvalitativní změnu představuje. Přijímání nebo nepřijímání tohoto celku, o kterém – a to je symptomatické – téměř nikdo nechce vážně diskutovat, je v těsné korelaci se základními světonázorovými postoji, které také málokdo veřejně explicitně uvádí či prozrazuje.

Jsem si vědom toho, že se o tomto celku špatně dělají jednoduché soudy. I když naši eurofilové říkají, že je evropská ústava pouhým „úklidem“ nepřehledné evropské legislativy a neutrálním převyprávěním dosavadních evropských smluv, skutečnost je jiná.

Snad nám v orientaci v této věci pomůže pár citátů z poslední doby, protože ti, kteří tato slova veřejně vyslovují, je jistě myslí vážně:

- německý ministr pro Evropu Hans Martin Bury považuje ústavu za „mezník“ a nazývá ji „rodným listem Spojených států evropských“;

- španělský ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos připouští, že ústava znamená konec národní suverenity a dodává, že „jsme svědky posledních záchvěvů národní politiky“;

- zvláštní poradce T. Blaira pro Evropu Roger Liddle vyzval svého šéfa, aby veřejně přiznal, že ústava přenáší „více a více pravomocí do Bruselu“, protože bychom „vůči lidem měli být čestnější a otevřenější“;

- předseda belgické vlády Guy Verhofstadt říká, že „Ústava je poslední kapkou, vedoucí ke vzniku Evropského federální státu“;

- francouzský předseda vlády Jean-Pierre Raffarin říká, že od ústavy už „není návratu…Je to pro Evropu nová éra, nová geografie, nová historie.“

V citátech tohoto typu, s podobným obsahem, by bylo možné pokračovat téměř do nekonečna. Ty, které jsem vybral, jsou od nadšených obhájců evropské ústavy a ve své podstatě nám přesvědčivě naznačují, že ústava – i pro ně samotné – znamená skutečný průlom, který by neměl být nikým v Evropě přehlížen.

K podstatě věci se nejspíše můžeme dostat přes ony implicitní, zamlčené předpoklady, které formují názory a postoje lidí i v této věci, byť se evropské ústavy přímo netýkají. Pokusím se je „zkonstruovat“, i když je to jen pokus, na který nemám patent. Autoři a stoupenci ústavy podle mého vidění věcí

- ohledně vývoje lidské společnosti věří – použiji-li terminologii Friedricha von Hayeka – více v human design, než v human action, čili více věří v možnost lidskou společnost konstruovat na základě lidského rozumu, než v její spontánní evoluci prostřednictvím nikým neorganizované interakce svobodných jedinců;

- preferují oprávněnost autoritativně a proto přímo prosazovat správná řešení, resp. řešení, která oni sami – při svém pocitu vyvolenosti – považují za správná, před pouhým, avšak daleko pokornějším hledáním podmínek (či mechanismů) pro řešení, která logikou svého utváření představují nejvyšší společný jmenovatel názorů všech těch, kterých se to týká;

- nadřazují tzv. lidská práva (s žádnou entitou, která by je mohla garantovat, bezprostředně nespojená, protože nežijeme v „lidstvu“) nad občanskými právy (která jsou spojená s občanstvím a tedy s existencí států, v nichž skutečně žijeme a které tato práva garantují);

- považují rule of law (princip práva) za abstraktní a tudíž vně společenských mechanismů existující princip. Proto jsou přesvědčeni, že jeho prosaditelnost a aplikovatelnost nevyhnutelně nevyžaduje přítomnost koherentního státního útvaru. Předpokládají také, že rule of law nevyžaduje žádný autentický demos, že tedy nepotřebuje lid, že není třeba, aby lidé, kterých se to týká, tento veřejný prostor společně sdíleli nebo, alternativně, že považují takovýto jednotný veřejný prostor za snadno – tedy bez historie – vytvořitelný;

- z nesporného historického faktu, že v řadě národních států (nebo kolem dominantního národa vytvořených států) docházelo k nedemokratickému vývoji a že se tyto státy občas utkávaly ve válce, vyvozují, že je lepší vytvořit ne-stát, než usilovat o lepší stát. Prosazují tento názor, aniž by se zabývali tím, co bude demokratickým fundamentem tohoto ne-státu či možná nadstátu;

- domnívají se, že dlouhodobě a navíc objektivně prosazující se integrační (či globalizační) procesy jako svůj nezbytný doplněk vyžadují i unifikaci politickou. To zakládají na dávno překonané představě, že čím větší a složitější je systém, tím více musí být jednolitě a centrálně regulován. Věří i tomu, že jedinou efektivní formou koordinačního mechanismu takovýchto rozsáhlých systémů libovolného typu je princip hierarchický, kontrolně-regulační, nikoli princip kontraktační, smluvní, kooperační;

- špatné pochopení charakteru (či samotné podstaty) veškerých lidských aktivit je vede k tomu, že jsou přesvědčeni o tom, že v nich dominantní roli hrají externality, neboli o tom, že smluvně organizovaná interakce (jakéhokoli typu, tedy nejenom výroba nebo směna zboží) jasně definovaných subjektů této interakce má obrovské „spillover“ efekty na třetí osoby (či v případě Evropy na státy). Nevěří ani v možnost internalizace externalit, ani ve zcela okrajový význam externalit v realitě;

- domnívají se, že big is nejenom beautiful, ale že je velikost i nezbytností, má-li v současném, „zlém“ světě, plném terorismu, který nás všechny chce zahubit, naše evropská civilizace obstát;

- podceňují význam státu jak pro rule of law, tak pro demokracii. Nechápou, že demokracie vyžaduje „lidský“ rozměr, tedy jistou dohlédnutelnost z jednoho konce prostoru lidského spolužití na druhý.

Zastánci opačného pohledu na svět tyto věci vidí diametrálně odlišně, ne jenom „trochu jinak“. Opačné postoje proto snad není důvod opakovat.

K samotné evropské ústavě bych chtěl při této příležitosti říci jen pár slov. Počátkem dubna letošního roku se na našem ministerstvu zahraničních věcí konala konference o Evropské ústavní smlouvě a několik řečníků (mezi nimi i náš Cyril Svoboda) vehementně propagovalo – zdá se, téměř oficiální – argument, že po přijetí ústavy bude Evropská unie „demokratičtější, transparentnější a efektivnější“.

Podívejme se na tato tři adjektiva pozorně. Použité slovo demokratičtější v této souvislosti nechápu. Rozhodování se posouvá dále od občanů, což snad nikdo nepopírá a že by to mohlo být zvýšením demokracie, určitě tvrdit možné není. Náš pan ministr navíc výslovně řekl, že „dojde ke zvýšení pravomocí národních parlamentů“, což je výrok, kterému se zdráhám uvěřit. Je přece zjevné, že se touto ústavou další pravomoci přesouvají od jednotlivých států k EU, že EU legislativa dostává nadřazené postavení nad legislativou národní a že si „doložkou flexibility“ a „překlenovací doložkou“ Rada ministrů může téměř neomezeně rozšiřovat své pravomoci na úkor jednotlivých států. To zvýšením demokracie není.

Stejně tak je nepochopitelné slovo transparentnější. Ústava mění samu podstatu EU, ale tuto radikální změnu zastírá. Už to samo o sobě není zvýšením transparentnosti. V ústavě se sice ani jednou nepoužívá pojem „federální“, protože s ním byl i ve velmi profederálním Konventu velký nesouhlas, ale místo něho bylo do textu vloženo zcela volné a „bezbřehé“ slovo „komunitární“. To je samozřejmě úsměvné, protože komunitární je to, co je unijní a opačně, unijní je to, co je komunitární. Tímto slovem není nic definováno, toto slovo by naopak definici potřebovalo. Že by navíc díky ústavě šlo o jasnější rozdělení kompetencí, se říci také nedá, protože jejich nemalá část je zařazena mezi kompetence tzv. „sdílené“. Transparentnost samotného jednání Komise je při jejím rozsahu a nepřehlednosti též velmi pochybná.

Co bude efektivnější, je nejasné úplně. Žádná velká byrokratická instituce, snažící se extenzívním způsobem – do šířky i hloubky – řídit celý heterogenní kontinent, nemůže být ze své podstaty efektivní. Navíc hrozí, že bude její jakákoli akceschopnost dosahována za ohromnou cenu, za cenu povinné poslušnosti a za cenu ztráty demokracie. Tento trade-off je velmi nepříjemný.

Přesto se tato tři, v podstatě neobhajitelná adjektiva stala v EU oficiální doktrínou.

Debata o jednotlivých větách Evropské ústavy by jistě vypadala jinak. Jsem však přesvědčen, že to, čím jsem se zabýval, je důležitější. Doufám, že to nebude trivializováno jako europesimismus či jako vulgární nacionalismus.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 22.4.2005

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu