Hlavní strana » Články a eseje » Sametová rozluka…

Sametová rozluka Československa leckomu vadí i dnes

Články a eseje, 3. 11. 2005

Od rozdělení Československa uplynulo již 13 let. Přesto na zahraničních návštěvách v průběhu celých těchto 13 let dostávám jeden a týž dotaz: jak se to mohlo podařit, že se v bývalé východní Evropě, v období divokých a tragických rozpadů obdobně konstituovaných soustátí, Vaše, na národním principu založená federace rozdělila tak kultivovaně, bezbolestně a sametově?

Chci předeslat, že ani v nejmenším nepřehlížím a nebagatelizuji lítost řady lidí nad tím, že společný stát Čechů a Slováků nepřežil několik prvních let naší znovunabyté svobody. Československo bylo i mou vlastí a jeho rozdělení rozhodně nikdy nepatřilo k mým politickým, ale ani osobním cílům.

Reagoval jsem na něco úplně jiného. Když už bylo zřejmé, že na slovenské straně chybí dostatečná vůle k pokračování společného státu, ukázali jsme, že ono ústavně zaručené „právo na sebeurčení“ nemusí být jen prázdnou a bezobsažnou formulkou, používanou v  ústavách tehdejších socialistických federací. Dnes již neexistuje ani jedna z nich, ale jen jedna se dokázala rozejít natolik důstojným a civilizovaným způsobem, že ihned po rozdělení nastaly jak mezi oběma nástupnickými státy, tak mezi občany obou zemí ty skutečně nejlepší vztahy. Dnes platí, že Česká a Slovenská republika jsou nejbližšími spojenci.

Někteří lidé se dnes probouzejí a začínají říkat, že se Československo mělo rozdělit po referendu a že k rozdělení tehdejší politici neměli mandát. Opět se vynořují obvinění, že Československo „rozdělil Klaus“, a to proto, aby „omezil počet svých oponentů“. Bývalý předseda vlády Pithart nedávno dokonce prohlásil, že jsme se „zbavili Slováků, byť s jejich asistencí“, až jsme zůstali „konečně sami.“ Nemohu s tím souhlasit.

Ten, kdo ještě nezapomněl atmosféru prvních polistopadových voleb v červnu 1990, ví, že tyto volby byly – v jistém smyslu – referendem. Tenkrát šlo o to, jak moc se chceme odpoutat od své minulosti komunistické totality. Každá z několika desítek kandidujících stran proto nabízela různě radikální reformy a různou míru kontinuity (a tedy i diskontinuity) s předlistopadovým vývojem. Rovněž druhé svobodné a demokratické volby (červen 1992) přinesly jedno velké téma, které svým významem dominovalo nad všemi ostatními. Všechny politické subjekty se vymezovaly k budoucnosti společného federálního státu. Své názory voličům formulovaly poměrně jasně a voliči – zejména na Slovensku – věděli, o co jde.

Na téma rozdělení státu se referendum nekonalo mimo jiné proto, že nebyl dostatečný konsensus na konkrétní otázce, která měla být voličům položena. Každá formulace totiž v sobě obsahovala i jisté hodnocení daného stavu (společný stát), či nového stavu (dva nové státy) se zřetelným významem na stupnici „dobré – špatné.“ Jedno společné znění otázky pro referendum nebylo možné dosáhnout, protože pouze jedna republiková reprezentace toužila po dosažení mezinárodně-právní subjektivity. Všichni vědí, že šlo o stranu slovenskou, a v tomto se pan Mečiar a pan Čarnogurský nelišili. Výrazem politické vůle občanů Slovenské republiky byl požadavek naplnění jejich práva na sebeurčení a dosažení plné mezinárodně-právní suverenity Slovenska. Proto poslanci zvolení ve volbách roku 1992 měli plný mandát a legitimitu k uzavření těch dohod, které představovaly nejvyšší společný jmenovatel zájmů českých a slovenských voličů.

Dne 17. července 1992 navíc nově zvolená Slovenská národní rada přijala „Deklaraci SNR o svrchovanosti Slovenské republiky“, slavnostně vyhlašující „svrchovanost Slovenské republiky jako základ suverénního státu slovenského národa“. Českou a Slovenskou Federativní republiku již nebylo možné zachovat. Následující den na to reagoval i prezident federálního státu Václav Havel a podal demisi.

Tehdejší Federální shromáždění bylo způsobilé jak politicky, tak ústavně-právně, aby formou ústavního zákona o rozdělení tehdejšího federálního státu rozhodlo. Získání podpory tří pětin poslanců Sněmovny lidu a tří pětin poslanců české i slovenské části Sněmovny národů představovalo nezpochybnitelnou míru politické legitimity.

Česká a Slovenská republiky pak vznikly – zcela v souladu s ústavním pořádkem zanikající federace – formou přijetí ústavního zákona Federálním shromážděním tehdejší ČSFR. Šlo o ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku ČSFR a jeho přechodu na Českou a Slovenskou republiku, a ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR. Není znám případ, kdy by státy, které vznikají rozdělením původního soustátí, vznikly natolik precizním a z pohledu ústavního práva bývalého státu čistým a formálně bezchybným způsobem.

Opravdu to všechno někteří z nás zapomněli?

Václav Klaus, www.aktualne.cz, 3.11.2005