Hlavní strana » Články a eseje » Evropská ústava změní naši…

Evropská ústava změní naši budoucnost

Články a eseje, 29. 9. 2003

Když jsem před několika lety uslyšel o myšlence vytvoření evropské ústavy, doufal jsem, že jde jen o zbožné přání evropských centralistů a federalistů a ne o uskutečnitelný projekt. Spolu s velkou částí české veřejnosti si totiž přeji, aby byl výchozí jednotkou Evropské unie národní stát a nikoli jednotlivý občan (který je výchozí jednotkou každého demokratického státu). Proto jsem si myslel, že ústava není potřebná.

Pak však nastala poněkud nečekaná přesmyčka. Při všeobecné kritice desítek tisíc stránek nepřehledné evropské legislativy a při občanům nejasném a nesrozumitelném vymezení podstaty Unie a jejího dalšího směřování, se někteří lidé začali zabývat myšlenkou, že by nějaký stručný dokument (ať se třeba jmenuje ústava) mohl kodifikovat základní vztahy uvnitř integrující se Evropy. Jasně by definoval meze této integrace a stanovil mantinely dalšího postupu. Zastavila by se tím – nejen mnou v minulosti tolik kritizovaná – plíživá unifikace Evropy, která od dob Jaquese Delorse probíhá v režii bruselských byrokratů fakticky za zády obyvatel kontinentu, za zády občanů jednotlivých členských států Unie. Do jisté míry se podobný záměr dal vyčíst i z některých formulací známé Deklarace z  Laekenu.

Výsledek práce tzv. Konventu je však zcela jiný. I když se někteří naši i evropští politikové stále snaží předstírat, že jde o pouhou rekodifikaci dnešního modelu evropské integrace a že se proto vlastně nic neděje (u nás tento názor zastávají např. účastníci Konventu Jan Kohout a Josef Zieleniec), drtivá většina hlouběji uvaž1ujících lidí dobře ví, že jde o radikální krok. Že jde o překročení Rubikonu, po němž už v Evropě nebudou existovat suverénní státy se svými plnoprávnými vládami a s parlamenty, zastupujícími legitimní zájmy svých občanů, ale zůstane stát jediný. O základních věcech v něm bude rozhodovat vzdálená „federální vláda“ v Bruselu, a kupříkladu čeští občané budou jen malinkou částečkou, jejíž hlas (a vliv) bude téměř nulový. Jsou však i tací, kteří se z toho upřímně radují, protože přesně takovou Evropu si přejí.

Máme uvěřit, že jde o krok „objektivně“ nevyhnutelný a dokonce prospěšný. Nevyhnutelný není, protože jde o důsledek svobodného rozhodování živých lidí a ne o nějaký fyzikální zákon. Máme právo k tomu říci své ano nebo ne. Nezůstala-li by v Evropě ani tato svoboda rozhodování, bylo by to s ní už hodně špatné. Je zjevné i to, že to není krok prospěšný. Výrazně se oslabí evropská demokracie, prohloubí „demokratický deficit“, existující u všech dosud známých nadnárodních struktur, ztratí se výhody národního státu. Důležité prvky rozhodování se přenesou z Prahy, Madridu či Helsinek do Bruselu, zesílí se tlak na provedení dalších unifikačních (či harmonizačních) opatření, směřujících k umělé a nepřirozené uniformizaci Evropy (obrazně řečeno, k hledání jedné velikosti obleku pro všechny, ať hubené či plnoštíhlé, ať malé či velké).

Aby nebylo mýlky, nejsem proti evropské integraci. Je výhodou, když budou v Evropě stejné dopravní značky, stejná cla na dovoz zboží z  mimoevropských států, stejná označení výrobků a když bude v  Evropě obdobný názor na základní kulturně-civilizační hodnoty či znaky (na trest smrti, na organizovaný zločin, na pašování lidí a zboží přes hranice, na extremistická hnutí, a podobně). Avšak vzhledem k různé hospodářské úrovni, k  dosaženému stupni společenského vývoje a k odlišným kulturním a politickým tradicím jednotlivých zemí by bylo přímo škodlivé, kdybychom zaváděli jednotný evropský „eintopf“, kdyby všichni měli mít stejné úrokové míry, stejné daně, stejné sociální dávky, stejnou hospodářskou politiku, stejnou zahraniční politiku, stejné procento domácích a zahraničních, evropských a amerických filmů v televizi, stejné zavírací doby v obchodech, stejný obsah alkoholu v pivu a tisíce dalších věcí.

Právě o toto v debatě o evropské ústavě dnes v podstatě jde. Právě toto ale bývá zamlčováno či podceňováno. Mnohé evropské vlády (i naše vláda, a zejména ministerstvo zahraničí) vytvářejí dojem, že jde výlučně o spory o relativní zastoupení jednotlivých zemí v různých institucích Unie. Já však vím, že bychom přijetím tohoto dokumentu v jeho současné podobě, svým mlčením či falešnou loajalitou, na dnešní křižovatce evropských dějin spolurozhodli vykročit evidentně federalistickým nebo dokonce supernacionalistickým směrem.

Měli bychom o tom všichni znovu přemýšlet. Když dojdeme k vlastnímu názoru, nenechme se okřikovat, že jsme proti Evropě. Jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a produktivní Evropu.

Václav Klaus, MF Dnes, 29.9.2003