Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Podstata české inflace a…


Podstata české inflace a příčiny a důsledky jejího rychlého poklesu

Ekonomické texty, 13. 1. 1999

Údaje o vývoji inflace za loňský prosinec a tím i za celý rok 1998 svědčí o tom, že v posledním období došlo k mimořádně rychlému poklesu inflace. Zatímco na počátku roku (únor-březen) se inflace udržovala ve výši 13,4%, v prosinci to bylo jen 6,8%. Za posledních pět měsíců loňského roku jsme byli dokonce svědky jevu u nás dosud neznámého: spotřebitelské ceny klesaly. Tzv. čistá inflace (což je, zjednodušeně řečeno, inflace očištěná o státem řízené zvyšování regulovaných cen a o úpravy spotřebních daní) dosáhla v prosinci celoroční hodnoty pouhých 1,7% (!). A to přesto, že si Česká národní banka vytkla jako prosincový inflační cíl rozmezí 5,5% - 6,5%.

Na první pohled se zdá, že jde o potěšitelné zprávy. Zdá se to ovšem jen do okamžiku, než si uvědomíme, že bylo toto snížení inflace vykoupeno 3%-ním hospodářským poklesem, 7,5%-ní nezaměstnaností a vážnými problémy podnikové sféry, která se pomalu dostává na okraj finančního kolapsu. Výzvy mnoha ekonomů, aby Česká národní banka zmírnila měnovou restrikci, zatím zůstávají nevyslyšeny a snižováním nominálních úrokových sazeb ČNB pouze se zpožděním kopíruje pokles inflace, takže reálné sazby zůstávají i nadále stejně vysoké jako dříve. Slyšíme odpovědi ekonomů centrální banky, které naznačují, že by uvolnění restrikce a obnovení růstu poptávky vrátilo naši ekonomiku do období vyšší inflace a vyššího zahraničně-obchodního schodku, tedy do nového kola vnitřní a vnější nerovnováhy. Musíme se ptát, zda je tomu skutečně tak, a i kdyby, zda je to tak nebezpečné, jak tito ekonomové říkají, resp. zda je to horší než dnešní situace a její stálé zhoršování. Klíčem k nalezení odpovědi na tyto otázky je podle mého názoru pochopení charakteru naší specifické, transformační inflace (a stejně tak i charakteru naší vnější nerovnováhy, i když v tomto textu zůstanu pouze u inflace).

Inflace je – dlouhodobě – vždy měnovým, peněžním jevem. V tom mají monetaristé a zejména Milton Friedman pravdu. Ale v krátkém období je to poněkud složitější. Snad nám pomůže, když si uvědomíme, že inflaci můžeme dekomponovat na její jednotlivé složky. Jejím jádrem je to, co bývá někdy nazýváno „přirozená míra inflace“. Ta je v každé ekonomice jiná a její výše závisí na tzv. strukturálních charakteristikách ekonomiky. V tranzitní, neboli rodící se, tržní ekonomice je přirozená míra inflace výrazně vyšší, než v tržní ekonomice „zralé“ a vyspělé. Je tím vyšší, čím nedokonalejší jsou trhy a tržní instituce, čím větší roli v ekonomice mají neekonomické, zejména politické a sociální faktory, čím rigidnější a nepružnější ekonomika je. V tranzitní ekonomice je navíc více než obvyklé množství nejrůznějších (k normálnu nás tlačících) přizpůsobovacích procesů a to způsobuje, že se ceny pohybují jen směrem vzhůru – při známé nepružnosti cen a mezd směrem dolů žádné ceny a mzdy neklesají.

Z předcházející věty snad pro nikoho z čtenářů nevyplývá, že bychom se s naší relativně vysokou „přirozenou inflací“ měli smířit a rezignovat na její snižování. Spíše mi šlo o uvědomění si toho, že inflaci, resp. tuto její složku nemůžeme snížit příliš rychle a že ji zejména nemůžeme snížit standardními nástroji měnové politiky. Pokusy „přirozenou inflaci“ potlačit plošnou měnovou restrikcí na ni nemají téměř žádný účinek. Tyto pokusy mohou – a to pouze krátkodobě – snížit skutečnou inflaci pod její přirozenou úroveň, což je však v ekonomice vždycky velmi draze vykoupeno. „Přirozenou inflaci“ lze snížit jen zdokonalováním tržního či institucionálního prostředí, což trvá velmi dlouho a opakuji, že to nemá žádnou bezprostřední souvislost s měnovou politikou.

V každé konkrétní chvíli konkrétní inflaci předurčují další dvě složky. Tu první lze označit standardně užívaným pojmem „nákladová inflace“ a tu druhou stejně standardním pojmem „poptávková inflace“. U nás je „nákladová inflace“, resp. přesněji nákladová složka inflace závislá hlavně na cenách dovážených surovin a energie. Protože v posledních letech dochází na světových trzích ke značnému poklesu těchto cen, i u nás tato složka inflace klesá a to přispívá k poklesu inflace jako celku. To je okolnost příznivá, k níž však došlo bez jakékoli zásluhy tvůrců naší hospodářské politiky. Platí však i opak. Až začnou světové ceny surovin a energie v budoucnu růst, vzroste i naše „nákladová inflace“, a to opět bez jakékoli viny naší hospodářské politiky. Stálo by za to (což je výzva našim ekonomickým analytikům) tuto složku inflace izolovat a kvantifikovat, abychom věděli, jaký je její podíl na naší dnešní inflaci. Chybou je nákladovou inflaci u nás – jak to dělá ČNB podle návodu Mezinárodního měnového fondu – spojovat převážně s vývojem mezd a pokoušet se tlakem na naše, naštěstí poměrně mírumilovné odbory naši dnešní inflaci snižovat. Tudy však cesta nevede.

Zbývající složkou inflace je „inflace poptávková“. Teprve ta je závislá na množství peněz v oběhu a tedy na měnové politice centrální banky. Je to právě a pouze tato složka celkové inflace, kterou může centrální banka přímo ovlivnit. Přitom ani vazba mezi měnovou politikou, poptávkou a cenami není tak jednoduchá a tak přímočará jak se snad někomu zdá.

Nejednoduchá je už vazba mezi měnovou politikou centrální banky (jejímiž nástroji jsou nejen její úrokové sazby a řízení růstu měnových agregátů, ale i další omezující podmínky pro chování komerčních bank) a celkovou poptávkou. Zejména jde o to, že mezi změnou bankovní politiky a změnou celkové poptávky je dlouhé (a proměnlivé) časové zpoždění. Ani vazba mezi celkovou poptávkou a poptávkovou inflací není v malé otevřené ekonomice (kterou naše ekonomika je) přímá a jednoduchá. Prosazuje se totiž až přes změny měnového kurzu. Přímá vazba mezi domácí poptávkou a inflací existuje jen u tzv. neobchodovatelného zboží (zboží a služby, neprocházející zahraničním obchodem), které u nás dnes tvoří jednu čtvrtinu až jednu třetinu hrubého domácího produktu. U obchodovatelného zboží se růst poptávky projeví nejdříve v  růstu dovozu, a teprve když rostoucí schodek platební bilance eventuálně znehodnotí kurz koruny, promítne se růst poptávky do cen i u tohoto zboží.

Rychlý pokles inflace, který u nás nyní pozorujeme, jde do nemalé míry „na vrub“ poklesu světových cen surovin a energie, tedy poklesu „nákladové složky“ inflace. Pokud jde o její „poptávkovou složku“, ta klesá vlivem měnové restrikce přímo jen u neobchodovatelného zboží. Jinak se pokles poptávky – více než přímo v cenách – projevuje v poklesu domácí produkce a dovozu. Tento pokles produkce pod potenciální produkt pak vede ke snižování výnosů a příjmů všeho druhu a teprve to vede k poklesu poptávky a ke krátkodobému zabrzdění inflace – dokonce pod její přirozenou míru. Domnívám se, že se právě toto stalo nyní u nás.

Je-li tato moje analýza správná, pak má měnová politika vliv na inflaci spíše nepřímý, oklikou přes její poměrně velký krátkodobý vliv na produkci, zaměstnanost a běžný účet platební bilance. Teprve následně dochází k zrychlenému poklesu inflace v krátkém období. Právě o tom svědčí poslední data, která ukazují, že ČNB zdánlivě vysoce přeplnila svůj „inflační cíl“. Lepší by však bylo říci, že se jí „inflační cíl“ vymkl z rukou a že inflace – přes hospodářskou recesi – žije svým vlastním životem. Je to důkaz toho, že v našich podmínkách nelze „krotit“ inflaci standardními nástroji měnové politiky, a snažíme-li se o to, platíme za to velkou cenu.

Dnešní inflace je uměle stlačena pod svou „přirozenou míru“. Držet ji na této výši znamená velké reálné oběti v podobě ztráty produkce a zaměstnanosti. Až ČNB svou politiku nadměrné měnové restrikce opustí, inflace se rychle vrátí na svou „přirozenou míru“. (Totéž zřejmě platí i o obchodním schodku neboli o vnější nerovnováze.) Nelze se tomu vyhnout žádnou zázračnou politikou. A není třeba se toho až zas tolik obávat. Daleko déle bude trvat obnova ekonomického růstu.

Václav Klaus, 13.1.1999

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu