Hlavní strana » Ekonomické texty » Český rozpočtový problém –…

Český rozpočtový problém – trocha historie

Ekonomické texty, 11. 9. 2002

Český rozpočtový problém – trocha historie

Rozpočtový problém každé země má svou historii, má svou vnitřní dynamiku a svou setrvačnost. Není jednorázově změnitelný,. Jako jistý pamětník bych chtěl dnes velmi stručně připomenout různé souvislosti utvářející se v čase.

1.     Rozpočet v předlistopadové éře

Česká verze komunistického systému byla charakterizována jistou střízlivostí, resp. obavou ze vzniku ekonomické nerovnováhy, která by mohla vést k stagnaci či propadu. Proto se nepřistoupilo k evidentním rozpočtovým deficitům, což bylo navíc usnadněno tím, že ekonomická reforma roku 1966 vzala podnikům obratové fondy a stát si jejich postupným rozpouštěním rozpočtovou situaci řadu let vylepšoval.

Napětí v rozpočtu nicméně narůstalo, nesourodost parametrů v čase byla větší a větší. Důrazně na to ve své kandidátské práci před dvaceti lety upozorňoval Ivan Kočárník. V dnešní terminologii bychom mohli říci, že i tehdy růst mandatorních či kvázimandatorních výdajů vytlačoval výdaje ostatní a že blokoval možnost státu dělat jakoukoli aktivní hospodářskou politiku, cokoli si o ní můžeme myslet. Systém si navíc volně půjčoval od SBČS (tehdejší monobanky), takže formální deficity nebyly příliš velké.

2.     Raná polistopadová fáze (1990 – 92)

 Vstupovali jsme do ní s úsilím o vyrovnanost rozpočtu a o umožnění bezpečně provést liberalizaci cen a zahraničního obchodu – bez vzniku cenových a kurzových spirál, bez hyperinflace a kurzového pádu. Proto jsme zahájili rozpočtem přebytkovým (ve snaze brzdit agregátní poptávku). Všeobecně se dokonce mluvilo o „utahování opasků“, i když jsem to nepovažoval a ani teď nepovažuji za výstižný termín.

Tyto záměry byly splněny. Rozpočty zůstaly v rovnováze (i přes složitost jednání uvnitř rozpadající se federace) a růst cen i pokles kurzu byl u nás nejmenší ze všech liberalizujících se postkomunistických ekonomik. Za zmínku stojí to, že relativně nízká inflace zachránila úspory obyvatelstva, což bylo mimořádným úspěchem, ale spolu s nimi zachránila i dluhy podnikové sféry, což se ukázalo být pro další období méně výhodné.

Naše nízká inflace udržela i fungující sociální síť a nedopustila – na rozdíl od jiných zemí – vznik otevřené chudoby a rozsáhlé sociální deprivace – cokoli o tom říkali a říkají komunisté nebo Vladimír Špidla.

3.     Post-revoluční fáze - konsolidace, ale i růst napětí (1993 – 97)

Jasně i tehdy dominovala představa o nutnosti mít vyrovnaný rozpočet, což se nominálně dařilo. Radikální rozpočtové balíčky v roce 1997 dokazují, že to bylo považováno za povinnost. Současně ale docházelo k celé řadě destabilizačních jevů, které měly rozpočtové důsledky:

-         nastávalo rozbíjení jednoty rozpočtového procesu vznikem různých fondů a podobných institucí (FNM, Konsolidační banka, Pozemkový fond, Inkasní jednotka), které začaly žít svým vlastním životem;

-         centrální banka v čele s J. Tošovským, privatizátoři z ODA (Ježek, Skalický), FNM, šéfové komerčních bank, mezinárodní finanční instituce i různí lobbyisté tlačili na sanaci bank (nikoli reálné sféry ekonomiky, což jsem nepovažoval za racionální). Vyplacené částky na pomoc bankám začaly výrazně komplikovat rozpočtové hospodaření;

-         opozice v parlamentu (sociální demokraté) a ve vládě (Luxova křesťanská demokracie) zabránila provést důraznější změny v sociální politice a v důchodovém i zdravotním systému, což vedlo k zesílenému rozpočtovému napětí;

-         politické napětí vedlo k zneužití centrální banky k ovlivnění ekonomické situace, což spolu s dalšími faktory dovedlo zemi k měnové krizi a ekonomické recesi a k definitivnímu zahájení éry deficitního financování.

4.     Fáze uvolňování laviny první socialistickou vládou (1998 – 2002)

Čeští socialisté zdědili pomalu se z recese probouzející ekonomiku, což jim dalo dostatečnou omluvu nevyrovnávat rozpočet. Navíc

-         byli přesvědčeni, žitím v keynesiánském bludu, že rozpočtový deficit ekonomice nevadí a že jí snad dokonce prospívá;

-         začali provádět nákladnou a pro naši zemi nevýhodnou privatizaci formou předprivatizačního čištění privatizovaných bank a firem, při čemž – na doporučení vlivných zahraničních poradenských firem – dávali velké výhody kupujícím a náklady nechávali na daňových poplatnících;

-         vyřízením si účtů s relativně nekooperující IPB zatížili stát o desítky či stovky miliard korun.

Výsledkem byly čtyři roky trvající rozpočtové deficity, i přes vnější pokus (v rámci Tolerančního patentu) brzdit deficity úzce definovaného státního rozpočtu. Deficity dalších fondů nebylo z vnějšku možné zabrzdit.

5.     Fáze druhé socialistické vlády

Tato fáze je sice teprve ve svém naprostém počátku, ale její základní kontury jsou jasné:

-         pokračuje keynesiánský blud, nešťastně posilovaný některými známými zahraničními ekonomy (jako je Joseph Stiglitz), založený na hypotéze, že fiskální multiplikátor deficitního rozpočtu má pozitivní hodnotu. První problém vidím v nelineárním vztahu deficitu a ekonomického růstu (platí pro malý deficit totéž co pro velký deficit?) a druhý v tom, zda je – na rozdíl od keynesiánského předpokladu uzavřené ekonomiky – v otevřené ekonomice vůbec hodnota fiskálního multiplikátoru kladná;

-         dnešní vláda podceňuje otázku rozpočtové dynamiky a nákladné obsluhy deficitu a státního dluhu, chová se krátkozrace a maximalizuje výlučně krátkodobý efekt;

-         vládě chybí odvaha a politická síla (vynechám-li otázku chtění) provést rozpočtovou restrikci, která by vyžadovala sociálně nepříjemná a politicky riskantní opatření;

-         není formulován scénář alternativní strategie, který by naznačil perspektivní řešení. Věta ve vládním prohlášení o dosažení maastrichtského kritéria rozpočtového deficitu v roce 2006 žádnou perspektivou není. Ta je náznakem totální prohry.

To už ale není historie, to je budoucnost a tomu se jistě budou věnovat další řečníci.

Václav Klaus, seminář CEPu, 9. září 2002, Národní dům na Vinohradech, Praha