Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro MF Dnes:…


Václav Klaus pro MF Dnes: Inflace, volba nového guvernéra ČNB a některé prvky ekonomické abecedy

Články a eseje, 12. 5. 2022

V těchto dnech bude jmenován nový guvernér ČNB a můžeme-li věřit médiím, prezident republiky si už vybral. Proti tomu, že může jmenovat prezident republiky guvernéra ČNB (a členy bankovní rady) na základě svého výběru, aniž by to jakýkoli politicky zvolený orgán musel potvrdit nebo alespoň kandidáta navrhnout, jsem protestoval už před čtvrt stoletím. Bylo to rozhodnutí prezidenta Havla s cílem maximálně omezit roli premiéra Klause a jeho, v té chvíli stále ještě naší nejvýznamnější politické strany. Protestoval jsem, aniž bych tušil, že tuto pravomoc v roce 2003 dostanu já.

Tehdy jsme nebojovali s inflací. Inflace, kterou jsme v tomto období oprávněně nazývali „transformační“, od okamžiku liberalizace cen v lednu 1991 nepřetržitě klesala. Umělé urychlení jejího poklesu politikou naší centrální banky a jejím přechodem na tzv. inflační cílování jsem považoval za netransformační krok, který nemohl nezpůsobit zpomalení ekonomického růstu.

Teď s inflací bojujeme. Nejen my, ale i celý západní svět, který zejména po krizi let 2008-2009 zahájil rozsáhlé zvyšování tempa růstu množství peněz v oběhu formou tzv. kvantitativního uvolňování. Nebylo nás málo, kdo jsme proti tomu protestovali, ale nevyhráli jsme. Před očima mnohých byla obava z opakování krize třicátých let a z vzniku Keyenesovy „sekulární stagnace“. Uvádět data snad není nezbytné. Bylo to bezprecedentní tisknutí peněz. Dlouhou dobu ale bez inflace (bez inflace přesně či nepřesně měřené oficiálními indexy cen zboží a služeb).

Vysvětlením neinflace byla rostoucí držba peněz v rukou ekonomických subjektů, neboli zpomalování rychlosti oběhu peněz. V konceptu kvantitativní teorie peněz rostlo M a klesalo V, takže násobek M krát V se vyvíjel nikoli převratným způsobem. Mnozí jsme namítali, že peníze utíkaly do transakcí, které nesouvisely s outputem (tedy s Q v původní rovnici). Utíkaly do finančních aktiv a do nemovitostí a bylo jasné, že je to jen první fáze. Druhou fází nutně muselo být „přelití“ těchto peněz na trh zboží a služeb, což se stalo právě teď.

Ekonomové se vždy hádají o tom, co bylo prvotním impulzem, resp. co je akcelerátorem inflačního růstu cen, zda faktory na straně poptávky nebo na straně nabídky. Je to falešná debata, protože nemůže být sebemenších pochyb o tom, že bez převahy poptávky nad nabídkou inflace nemůže existovat. Může být růst jednotlivých cen, čili změna cenové struktury, nemůže nastat inflace jako pohyb cenové hladiny. V tom se vážná ekonomie shoduje, to musí přiznat i keynesiánci i monetaristé, resp. dnešní stoupenci těchto škol. Sice se jich mnozí dnes už zříkají, protože se neradi přiznávají k zastávání té či oné z těchto škol, neboť už jsou „staré“, ale Ohmův zákon či Pythágorova věta jsou také staré.

To nejsou odtažité úvahy od jmenování našeho guvernéra centrální banky. Monetaristé všech generací říkají, že je příčinou naší inflace nadměrné množství peněz v ekonomice (způsobené obřími rozpočtovými deficity a jejich „monetarizací“), zatímco novodobí keyenesiánci odkazují na problémy na straně nabídky. I kdyby náhodou měli pravdu, i tak musí být zmenšováno množství peněz v oběhu či brzděno jeho tempo růstu. Někteří lidé to pořád nechápou, ekonomové i neekonomové.

Americký profesor ekonomie Švejnar si myslí, že zvyšování úrokových sazeb centrální bankou je ceny zvyšujícím faktorem, neboť vyšší úrokové sazby si firmy zakalkulují do cen. Měl by vědět, že firma může zvyšovat ceny jen tehdy, je-li nadměrná poptávka. Neekonom, ministr spravedlnosti Blažek, řekl, že dnešní zrychlující se inflace je způsobena Ruskem, i když by měl vědět, že Rusko nemá k dispozici žádné mechanismy na tisk peněz u nás či na celém Západě. Milton Friedman kdysi slavně prohlásil, že je inflace vždy a všude měnovým fenoménem. I ti, kteří ho nemají rádi proto, že obhajoval trh oproti státním intervencím, by měli přiznat, že je tato Friedmanova teze alfou a omegou ekonomické vědy.

V tomto smyslu se tato Friedmanova teze týká i výběru našeho nového guvernéra centrální banky. Myslí-li si někdo, že je naše inflace poptávková, musí chtít něco dělat s množstvím peněz v oběhu a s rýsujícím se 300 miliardovým (já bych spíše řekl vyšším) deficitem státního rozpočtu Blažkovy, resp. Fialovy vlády a s příliš „akomoditativní“ (přizpůsobující se) měnovou politikou ČNB. Musí chtít např. zvyšovat úrokové sazby.

Myslí-li si někdo, že je naše inflace nabídková, pak může bojovat se zvyšováním úrokových sazeb, vesele dále tisknout peníze a stejně vesele, přesněji řečeno maláčovsky slibovat nejrůznější líbivé výdaje státu. Nově jmenovaný guvernér si bude muset dobře zvolit, kterou z těchto cest si vybere. Té druhé bychom se měli bát.

Václav Klaus, MF Dnes, 12. 5. 2022

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu