Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus: Zajímavá…

Václav Klaus: Zajímavá anglická kniha o destrukci Západu

Články a eseje, 25. 10. 2020

Recenze

Je nás mnoho, kteří považujeme téma rozbíjení základů západní civilizace za zásadní fenomén naší doby. I náš institut v létě vydal sborník textů s názvem „Sebedestrukce Západu“ (IVK, Praha, publikace č. 52, 2020). Je nás mnoho, kteří k tomu přidáváme upřesnění „sebe“, neboť se nedomníváme, že nás ničí Východ (nebo Jih).

Jeden můj anglický známý mi – jménem vydavatelství „New Culture Forum“ – poslal knížku autora Marca Sidwella s názvem „The Long March“, s podtitulem „How the left won the culture war and what to do about it“ (vydanou v Londýně před pár týdny) s prosbou o její překlad, o vydání v českém jazyce a o její recenzování. To poslední tímto slibuji, ale – i když si myslím, že je velmi kvalitní – na české vydání není. Je příliš britská, příliš zatížená spoustou detailů relevantních pouze pro „domácí“ publikum. Redakci jsem napsal, že ti, kteří si ji u nás mohou s užitkem přečíst, si ji určitě mohou přečíst anglicky.

Plně se ztotožňuji s výchozí tezí autora knihy, že se jedná o „long march“, o dlouhou cestu, že to teď najednou nespadlo z nebe (či odkudsi), i když nejsem přesvědčen, že je třeba za skutečného autora (a faktického „hybatele“) celého toho procesu považovat Mussolinim vězněného marxistu Antonia Gramsciho a jeho „Sešity z vězení“.

Vlastní proces je daleko delší a Gramsci je jen zrnkem v celém soukolí – možná významným pro ty západní levicové intelektuály, kteří se v Gramsciho době (i později) vyrovnávali se svým marxiánstvím. Všichni další Gramsciho nečetli. Měl vliv převážně u evropského eurokomunistického hnutí 70. let. Možná přispěl k tomuto pojmu (ale měl by se zmínit i význam stejně nazvaného článku Rudi Dutschkeho v Der Spiegel v roce 1967), ale já bych začal už nejméně od Velké francouzské revoluce (viz má kapitola ve výše citovaném sborníku).

Plně se ztotožňuji i s podnázvem, že jde o kulturní válku (kulturní ve velmi širokém slova smyslu tohoto slova, určitě nejde o válku o umění). Mnozí u nás to chybně nepovažují za revoluci levicovou a i Marc Sidwell proto říká, že je tento výrok i v jeho zemi považován převážně za „pravicovou paranoiu“. Odmítá, že se jedná o Gramsciho ďábelský plán a nabízí poněkud jinou „strukturu kauzality“ vzniku tohoto fenoménu.

Ve shodě s autorem předmluvy Johnem O’Sullivanem vidí problém v tom, že je podle dnešní levice „jedinou cestou jak vytvořit skutečnou free speech (svobodu projevu), je umlčet všechny ty, které levice nemá ráda“. Že jde o vývoj, který daleko přesahuje politiku a poslední volby, ukazuje „kontrast mezi velkou politickou silou dnešní vlády Borise Johnsona a slabostí této vlády vůči kulturní sféře, neboť britské instituce jako celek zůstávají nástrojem progresivistické ideologie“ (str. 3).

Dívám se na to zvenku, a proto mohu být přísnější. I Borise Johnsona (a totéž jsem cítil i u Davida Camerona) považuji přes jeho boj o brexit do značné míry za součást „progresivistické ideologie“. Rozhodující sílu nemá politika, ale „kultura, což je všechno od umění a zábavy, náboženství a morálky až ke společenským a sexuálním normám“ (tamtéž). V tomto ohledu dochází Marc Sidwell k závěru, že „už kulturní válka neprobíhá, neboť byla prohrána“ (str. 9). Podle něho vznikla kultura nová, která dostala jméno „systém diversity“ (str. 10).

Jsem rád, že autor připomíná, že obrat „kulturní válka pochází z německého Kulturkampf v poslední třetině 19. století“ (str. 14). Vztahuje to i k Marxovi, čímž vlastně obhajuje, proč se i dnes mluví o neomarxismu. Marx věřil, že „není nic jako neměnná lidská podstata a že jsou lidé utvářeni sociálně-ekonomickými podmínkami“ (str. 26). Tím se přechází k Frankfurtské škole a k 60. letům. Kapitola pět se jmenuje „Mao, Marx and Marcuse“ (a v podtitulu je uváděna písnička Beatles s názvem Revoluce, i když já za horší považuji Lennonovu „Power to the People“).

Tento „dlouhý pochod“ vedl ke zrodu „politické třídy“. Dnes už „politický střet ve Velké Británii není mezi hlavními politickými stranami, ale mezi onou politickou třídou a zbytkem společnosti“ (str. 65). Přesně to se projevuje i u nás. Mezi našimi politickými stranami žádný ideologický spor není, v tomto smyslu – jak pěkně říká Marc Sidwell – „vznikla politická monokultura“ (str. 66).

Velmi výstižně (a týká se to celé řady dalších jevů naší současnosti) říká, že k prosazování nových jevů a procesů „nebyla třeba žádná konspirace – špatná myšlenka se ve špatné chvíli dostala ke špatným elitám“ (str. 70). Je v této souvislosti citován Johnsonův hlavní poradce Dominic Cummings, že „obecně platí, že více vzdělaní jsou náchylnější k iracionálním politickým názorům než méně vzdělaní“. (To vlastně už dávno říkával George Orwell – člověk musí být intelektuál, aby uvěřil takové hlouposti.)

V závěru autor vyjadřuje svou víru v možnost změny, dokonce změny relativně rychlé a bere si za příklad pád komunismu. Myslím, že se mýlí. Používá k tomu koncept tzv. „preferenční kaskády“ – relativně malé změny v názorech veřejnosti mohou vyvolat „kaskádu“ (str. 86). To se mi zdá být trochu moc sofistikovaným a ne zcela přesvědčivě vyargumentovaným konceptem. Sám autor ví, že to neprobíhá tak rychle. Proto připomíná, že „nejjednodušším a nejoptimističtějším postojem je trpělivost“ (str. 89) a žádá „kulturní odpor“ (ve smyslu jím citovaného Václava Havla), ale ten vyžaduje „kredibilitní alternativu“ (str. 96), kterou musí přinášet „nové instituce“. Jejich vznik – a tomu odpovídající změna myšlení – „vyžadují éru celé generace“ (str. 98) nebo „celá desetiletí“ (str. 100).

Já sice také brzdím mnoho lidí varováním, že nový systém diversity, progresivismu, neomarxismu (atd.) ještě ani zdaleka není u konce s dechem a že naše chování vyžaduje jistou trpělivost a Masarykovu „drobnou práci“ (a psaní takovýchto recenzí), ale ortegovský „úkol naší doby“ bychom si měli strukturalizovat trochu jasněji. V tom kniha průlomem není, v popisu tohoto „dlouhého pochodu“ bude jistě pro mnohé objevná.

Václav Klaus, Orientace Lidových novin, 24. října 2020