Hlavní strana » Články a eseje » V. Klaus, J. Weigl: Trochu…

V. Klaus, J. Weigl: Trochu smutná polemika s obhájci dnešní nedemokracie

Články a eseje, 14. 2. 2019

Loňský manifest IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“[1] vyvolal v řadách ideových souputníků a přisluhovačů současného evropského levicového mainstreamu mimořádně nepřátelskou reakci. Přiměl i údajné konzervativce ve vedení dnešní ODS a v – s nimi spřízněných – intelektuálních strukturách, aby se vůči IVK ostře vymezili a v celé své nahotě tak ukázali, kde fakticky stojí.

Podzimní číslo brněnské revue Kontexty (č. 4/2018) přineslo osobně nesmírně zaujatou polemiku Petra Dvořáka pod názvem „Muži, kteří nenávidí liberální demokracii“ [2]. Vůči ní se v jednom z dalších vydání Kontextů ohradil spolupracovník IVK Aleš Valenta[3]. Reakci hlavních autorů Manifestu IVK Václava Klause a Jiřího Weigla však Kontexty odmítly uveřejnit. Svého práva na reakci se vzdát nehodláme, a proto ji touto formou zveřejňujeme na našich stránkách.

Text Petra Dvořáka byl nečekaný. Pro seriózní kulturní a společenskovědní dvouměsíčník byl svou nevraživostí a nepřátelským tónem zcela mimořádný. Tak se do Kontextů, které dlouhodobě sledujeme, normálně nepíše. Je evidentní, že autorovi nešlo o podstatu věci, kterou je pro nás jeden z hlavních ideových střetů současnosti – souboj demokracie a liberální demokracie. Šlo mu o osobní, ne-li politický útok, což je ještě zesíleno tím, že je autor tohoto textu editorem měsíčníku Pravý břeh, který vydává Institut Petra Fialy.

Ne náhodou má jeho článek nadpis „Muži, kteří nenávidí liberální demokracii“. Jde mu totiž o ty muže. Dokonce asi ani ne o muže v množném čísle, ale o jednoho muže, o Václava Klause. Tím mimo jiné uráží řadu spolupracovníků Václava Klause v IVK, neboť text, na který Petr Dvořák reaguje, ani zdaleka nenapsal on sám. To Petr Dvořák určitě ví, ale přesto zvolil velmi specifický tón a obsah svého textu. My ho osobně neznáme, nikdy jsme ho neviděli, a navíc nemáme sebemenší zájem o personifikaci, a tím znevážení tohoto vážného problému naší současnosti, který nás velmi trápí.

Pozorný čtenář si nemůže nevšimnout, že se v případě článku P. Dvořáka v podstatě jedná o zástupný či náhražkový text, který navíc asi ani není textem autorským. Vypadá spíše jako málo konzistentní sumář názorů aktivistické skupiny lidí, kteří dnešní levicovou a progresivistickou verzi liberální demokracie obhajují a milují. Dokonce se nám zdá, že Petr Dvořák ani nemusí být skutečným autorem tohoto textu, což však na celé věci nic nemění.

Text Petra Dvořáka má širší záměr než jen polemiku s naším textem. Je v podstatě obhajobou Fialovy transformace ODS, je obhajobou dnešního liberálně pokrokářského charakteru této politické strany, který část její členské základny snad vítá, část mu evidentně nerozumí, část s ním zásadně nesouhlasí.

Dvořákův text je jistým politickým manifestem. Jeho autor se sice označuje za umírněného konzervativce, ale způsob i obsah jeho polemiky a jeho postoje k problémům dneška ukazují, že je spíše umírněným pokrokářem, který je ochoten akceptovat téměř vše, co dnešní progresivistický mainstream přináší. Proto odmítá radikální kritiku tohoto progresivistického mainstreamu, kterou přináší Manifest IVK.

Náš manifest bojoval s tím, co se dnes skrývá pod zneužitými pojmy „liberální“ a „demokracie“, a protestoval proti ukradení pozitivně vnímaného (byť sporného) sousloví liberální demokracie soudobými pokrokáři, kteří se pod jeho praporem snaží skutečnou svobodu a demokracii omezit a zničit. Petr Dvořák se tváří, že náš postoj nechápe. Místo toho připomíná abstraktní učebnicové pojetí slov liberální a demokracie, proti nimž náš manifest nevystupuje.

To, co se dnes označuje a chápe jako liberální demokracie, není neutrální. V současném politickém žargonu, a o tento diskurs nám jde, jsou nedílnou součástí pojmu liberální demokracie i nedemokratický feminismus, genderová a transgenderová agenda, všudypřítomný boj proti diskriminaci nejrůznějších menšin, zmutovaná a stále expandující lidská práva, multikulturalismus, politická korektnost atd. Jakákoli kritika těchto módních „ismů“ moderní doby je interpretována jako útok na exponenty liberální demokracie, této nové oficiální ideologie dnešní doby, ke které se Petr Dvořák (a s ním i šéf jeho institutu Petr Fiala) evidentně přihlašuje.

Demokracie pod názvem liberální demokracie byla svým fiktivním „obohacením“ o tyto ismy přesunuta z jedné strany politického spektra na druhou, z pravice na levici. Právě k tomu se vyjadřuje náš manifest, který volá po obraně svobody a demokracie. Ty jsou na dnešním Západě progresivistickým, navýsost levicovým sociálním inženýrstvím (propojeným s liberální demokracií) vážně ohroženy.

Petr Dvořák se tváří, že o ničem takovém nic netuší. Vystačí si s učebnicovými floskulemi o přednostech klasického liberalismu (který o liberální demokracii nemluví) a kombinuje je s osobními útoky na Václava Klause. Papouškuje invektivy pokrokářů o „populismu“ a přejímá jejich ubíjející zvyk označovat tímto slovem každého, kdo s touto progresivistickou ideologií a politickou praxí nesouhlasí. 

Kritický pozorovatel naší současnosti musí vidět, že naše země i celý dnešní Západ čelí zásadnímu útoku této pokrokářské ideologie. Pro Petra Dvořáka jsou však větší hrozbou ti, kteří na toto nebezpečí jasně ukazují a pojmenovávají jej. Pro něho je hlavním nebezpečím a nepřítelem údajný populismus, neboť se odvažuje pokrokářům naznačit, „že se mýlí“. Petr Dvořák se v tomto svém textu stává mluvčím umírněné kapitulantské pravice, což je postoj, který má v naší zemi hlubokou tradici. Levicovým radikálům vždy dovedla posloužit jako ochotná pomocnice na cestě k absolutní moci.

Bylo by o čem diskutovat, ale nechceme základní argumenty rozmělnit. Proto jen několik dílčích poznámek (bez jejich detailního rozebírání):

- slovo alt-right neboli alternativní pravice my sice nepoužíváme, ale když už nám ho Petr Dvořák podsouvá, za alternativu Fialovy pravice se považujeme;

- zásadně nesouhlasíme s větou, že „Liberální demokracie znamená jen to, že občané kromě vlivu na výběr vládnoucích mají svá občanská práva a že žijí v právním státě, který tato práva garantuje“ (str. 4). Tato slova nejsou definicí liberální demokracie. Jsou naopak výstižným vymezením původní demokracie. Pokud víme, nikdy nikdo neodděloval demokracii od občanských práv a od státu, který je garantuje. Protiargumentem proti demokracii není a nesmí být, že se i Hitler dostal k moci prostřednictvím voleb, čili jednoho z demokratických instrumentů;

- na str. 4 autor předvádí nepochopení rozdílu mezi liberalizací a liberální demokracií a své myšlenkové zázemí velmi názorně odhaluje odvoláváním se na „dodržování závazků z KBSE z roku 1976“. Pro IVK (na na rozdíl od Petra Dvořáka, který se narodil v 80. letech, jsme již v té době byli „dospělými“) KBSE žádným argumentem není a nikdy nebyla. Měli jsme s touto „helsinskou“ konferencí své velmi nepříznivé osobní zkušenosti. O svobodě nebyla. Byla o „mírové koexistenci“ kapitalismu a komunismu – jejími vítězi byl komunismus. Věřili jí asi jenom chartisti a evropská komunistická či sociálně demokratická levice;

- úžasná je Dvořákova formulace na str. 4 „Negativní pravidla se tak stávají minimálně stejně důležitým atributem svobodné společnosti jako pozitivní pravidla, která zajišťují podíl občanů na moci“. My známe jiné vymezení negativních a pozitivních práv, a to s úplně opačným chápáním;

- nejsme abstraktní filosofové, zabýváme se realitou. I v oblasti teorie jsme však přesvědčeni – na rozdíl od P. Dvořáka – že je „liberální demokracie inherentně progresivistická“. Mnohem nebezpečnější je dnešní praxe tzv. liberální demokracie, resp. režimu, který se za ni vydává. Proto nemůžeme přijmout Dvořákem nabízený výběr mezi „hypotetickou čistou demokracií a její progresivistickou karikaturou“ (str. 5). My jsme svědky „progresivistické reality, která je karikaturou demokracie“;

- fascinující je Dvořákovo tvrzení na str. 5, že „mají-li lidé bohatnout, bez skutečných elit se neobejdou“. Tato formulace je přímo symbolickým potvrzením pýchy a nafoukanosti elit, s nimiž se Petr Dvořák identifikuje;

- senátora McCaina nepovažujeme až za tak skvělého muže. Nezpochybňujeme jeho morální integritu, kterou prokázal ve vietnamském zajetí, ale jeho další působení v Republikánské straně a v americkém politickém systému považujeme za výrazně neblahé;

- Václav Klaus nikoli „s gustem poučoval veřejnost, co je přípustné jíst a jaké sportovní vybavení pro překonání sjezdovky je nelevicové“ (str. 6). Byla to od něho samozřejmě nadsázka a nebyla poučováním veřejnosti. Byla pokusem o konzervativní hájení normálního chování, normální nenadiktované struktury stravy a byla i obhajobou lyží oproti módnímu snowboardu, který byl od počátku – to snad ví i pan Dvořák – nejen sportovní disciplínou, ale výrazem levicového chování, oblečení, životního stylu. To by měl konzervativní člověk hájit, ne se tomu posmívat;

- zcela urážlivá je výtka IVK za podporu antisystémového populismu (směšnosti útoku na kandidaturu L. Jakla za Okamurovu SPD se v již citovaném textu přesvědčivě věnoval Aleš Valenta). Antisystémový postoj je nezbytný, dojde-li člověk k závěru, že je špatný systém, ne jen jeho jednotlivé prvky. Antisystémový postoj není apriorně zlem.

V souboji s falešností doktríny liberální demokracie je nás málo. Mrzí nás, že si už ani s Kontexty v tomto smyslu nerozumíme.     
               

Václav Klaus a Jiří Weigl, dne 14. 2. 2019 (tento náš text byl napsán a odeslán do redakce Kontextů 15. 10. 2018).