Hlavní strana » Články a eseje » Fahrenheit 9/11 a naše doba

Fahrenheit 9/11 a naše doba

Články a eseje, 16. 7. 2004

Neuvěřitelný kasovní úspěch nového filmu Michaela Moora a současně s tím i to, že tento film obdržel na festivalu v Cannes hlavní cenu, vyvolávají řadu otázek. Část z nich je o filmu jako takovém, část o politice současné americké administrativy, část o nás samotných. Začněme tou první skupinou.

Měl jsem to štěstí nebo možná smůlu, že jsem tento film na karlovarském filmovém festivalu viděl. Rovnou předesílám, že jsme s manželkou chtěli dvakrát v průběhu představení předčasně odejít, ale dovidět do konce jsem film chtěl. Film je to víceméně nudný, jak někdo hezky řekl „placatý“, není v ničem ani objevný, ani pozoruhodný. Nového se v něm člověk, který má oči otevřené a po světě se rozhlíží, nedozvěděl nic. Nevidím ani žádný originální krok ve filmařské technice, vynechám-li to, že se celý film velmi šikovně tváří jako kdyby to byl film dokumentární, což pravda určitě není. Je to film velmi „hraný“, ve smyslu rafinovaně konstruovaný. Překvapuje mne komentář v nedávném vydání anglického The Economist, kde jsou některé filmové okamžiky nazvány „a stroke of genius“. To se mi zdá být velkou nadsázkou. My, kteří jsme zažili propagandistické filmy komunistické éry, jsme na různé triky pana režiséra až přecitlivělí. Nedovedu pochopit rozhodování canneské poroty. I když tento festival už dávno není takový, jakým býval před třiceti čtyřiceti lety, a i když to nikdy nebyly Benátky, ani Berlín, nikdy to také nebylo udělování Oskarů. Kritéria byla vždycky vyšší a proto nechápu, jak byla tato kritéria uplatněna na tento film.

Nemám nic proti právu Michaela Moora na politické postoje, které tak okatě prezentuje v tomto filmu. Své politické postoje konec konců prosazuje každý z nás a každý z nás to dělá tak, jak to nejlépe umí. Je-li někdo filmařem, je jen logické, že k tomu použije právě toto instrumentárium. To mne opravdu neuráží. Uráží mne stanovisko filmařských odborníků a canneské poroty. Pro to nemám žádné srozumitelné vysvětlení, vynechám-li názor, že se jedná o klasický případ evropského kulturního antiamerikanismu.

Film jistě vypovídá něco i o Bushově administrativě, pro někoho možná objevným způsobem (protože ne všichni známe všechny detaily), ale dopouští se neuvěřitelných trivializací. Můžeme se (a budeme se) přít o to, nakolik bylo rozhodnutí o válce v Iráku ovlivněno hloubkou skutečné starosti o tam po desetiletí či staletí porušovaná lidská práva, nakolik bylo výrazem autentických obav prezidenta o bezpečnost Ameriky a jejích občanů, nakolik bylo ovlivněno dnes velmi zpochybněnými hypotézami o spojitosti Iráku a Al-Kajdy či o Saddámových zbraních hromadného ničení, eventuálně nakolik bylo motivováno dlouhodobými americkými strategickými zájmy. To jsou legitimní otázky a nalézt relativní váhu těchto faktorů v rozhodování amerického prezidenta, a identifikovat se s ní, bude dlouhodobým tématem diskusí a sporů nejen v Americe. Pokouší-li se nám ale pan režisér namluvit, že k válce došlo kvůli krátkodobým ziskům amerického businessu nebo kvůli předcházejícím osobním kontaktům G. W. Bushe s rodinou Usámy bin Ládina, pak se musí člověk spíše smát.

Za nejpodstatnější považuji to, že Mooreův film a jeho přijetí (dvacetiminutové frenetické ovace v Cannes či jeho lámání rekordů divácké návštěvnosti minulý týden v Paříži) vypovídá něco podstatného, a já si troufám říci velmi nepříjemného, o nás samotných. Jak o těch z nás, kteří poselství tohoto filmu zcela bagatelizují a zaujímají stejně zjednodušené, ale zrcadlově opačné stanovisko, tak těch, kteří jsou filmem oslněni a kterým se teprve tímto filmem „otevřely oči“. Děsí mne, že je mnoho těch, kteří to vidí právě v těchto dvou extrémech. Děsí mne zprávy o tom, že ve Spojených státech mnoho diváků tohoto filmu říká po jeho shlédnutí, že byli po letech či desetiletích (v několika případech i dokonce vůbec poprvé) v kině, protože to znamená přiznání strašně zjednodušeného a strašně zkresleného vidění světa, které nic méně zjednodušeného a méně zkresleného z jejich nevědomé nirvány vychýlit nemůže. Mám strach, že jsou každodenní televizní zprávy, kterým jsou tito lidé permanentně vystavováni, stejně zjednodušené a stejně zkreslené. A to ne jenom v totalitárních či autoritativních režimech. Tak tomu může být i v „brave new world“ moderních informačních technologií, internetů, mobilních telefonů a satelitních televizí.

Že toto nebezpečí hrozí, dokazuje právě tento film.

Václav Klaus, Lidové noviny, 16.7.2004