Hlavní strana » Články a eseje » Pár slov k Ronaldu Reaganovi

Pár slov k Ronaldu Reaganovi

Články a eseje, 16. 6. 2004

Sedím v letadle kdesi nad Atlantickým oceánem a vracím se z pohřbu Ronalda Reagana. V obrovské pseudogotické washingtonské národní katedrále se odehrála velmi důstojná a dojemná událost. Zúčastnila se jí spousta lidí známých i neznámých, Reaganových přátel a spolupracovníků, ale i těch, kteří se s ním nikdy nesetkali. Reagan měl svých „hvězdných“ osm prezidentských let v době, kdy jsme my do Ameriky jezdit nemohli a v době, kdy už jsme tam jezdit mohli, na něho těžce doléhala krutá choroba a proto jen málokdy opouštěl svůj dům v Kalifornii. Z posledních sedmi amerických prezidentů je jediný, se kterým jsem se osobně nesetkal. Jsem přesvědčen o tom, že jeho historická zásluha byla zcela mimořádná a že je možné ji poměřovat pouze se zásluhou Margaret Thatcherové, která na pohřbu také byla a velmi krásně promluvila. Amerika je ale větší a proto i Reaganův vliv byl větší. O jeho přínos se však vedl, vede a vést bude nekonečný spor.

Věřím, že už definitivně pominula éra, kdy byl degradován do role „pouhého“ herce, který se jakýmsi historickým omylem dostal do Bílého domu, kdy byl považován za nevýkonného prezidenta, který většinu vážných jednání prospí, kdy byl označován za povrchního antikomunistického ideologa, který netvůrčím způsobem papouškuje dávno známé pravdy, kdy byl ceněn pouze jako šikovný komunikátor, který to uměl s mikrofónem a televizní kamerou, kdy byl považován za nezodpovědného zesilovače mezinárodního napětí a riskujícího organizátora „hvězdných válek“. Tato jeho image bohužel nebyla jenom výtvorem tehdejšího Rudého práva a Neues Deutschland (či Komsomolské pravdy), ale i většiny evropských a nemalé části amerických médií. Čas ukázal, že se pisatelé v nich zásadně mýlili.

Jsem rád, že konečně nastala éra, kdy je Reagan všeobecně vážen a uctíván, kdy je zřejmé, že byl člověkem pevných zásad a hlubokého přesvědčení, který tyto své postoje dlouhá léta vytvářel, že uměl rozlišit podstatné (a tomu se věnovat) od nepodstatného, že byl odvážný a nekompromisní, že se uměl obklopit kvalitními lidmi a v úřadě, který spravoval, zavést racionální dělbu práce. Byl skutečným leaderem.

Spory o tom, co vykonal, budou přetrvávat. Všichni inklinujeme k přijetí výkladu, že budováním americké vojenské síly a rezolutním postojem vůči SSSR (jeho památná slova Gorbačovovi, aby zboural berlínskou zeď) porazil komunismus. V jistém smyslu, bez dlouhého rozmýšlení, také inklinuji k tomuto výkladu, ale jeho zásluha je asi ještě větší a ještě obecnější.

Podle mého názoru bylo jeho největším přínosem to, že obhájil kapitalismus, a spolu s ním lidskou svobodu, demokracii a trh, před jejich kritiky, tedy před těmi, kteří se buď slovo kapitalismus ostýchali vyslovit nebo byli dokonce zásadně proti. Po nešťastných šedesátých a sedmdesátých letech, plných socialismů a třetích cest, úspěšně obhájil svobodnou a tržní společnost a ukázal, že se kapitalismus nemusí bát ani svých domácích kritiků (vzpomeňme na předcházející málo úspěšné Carterovo prezidentství), ani vojenské síly Sovětského svazu, ani „dohánění a předhánění“, kterému uvěřili mnozí, bohužel i v Americe. Sebevědomě řekl, že svoboda jednotlivce a minimum státu je nade vše.

Není to tak, že „jenom“ zastavil komunismus. On vlil novou naději, novou důvěru a sebevědomí do duší těch, kteří začali být nejistí, nepřesvědčení, smiřující se s tím, že vznikne „brave new world“, založený na něčem úplně jiném než ten dosavadní. Do duší těch, kteří kapitalismus postupně odepisovali a chtěli pouze dočasně využívat jeho kladů, vnesl něco úplně jiného.

Nevím, nakolik to všechno Reagan udělal zcela vědomě a plánovitě, nakolik ho „pouze“ vedl jeho neomylný kompas, který mu správně napovídal, co je třeba udělat, ale to je konec konců jedno. Kromě Margaret Thatcherové to nikdo jiný v této éře na celosvětové úrovni neudělal. A právě v tom je jeho velikost.

Václav Klaus, Lidové noviny, 16.6.2004