Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Anketa Newsletteru IVK ke…


Anketa Newsletteru IVK ke vztahům USA - Kuba

Rozhovory, 2. 10. 2015

Protože jsme celý zářijový newsletter IVK věnovali aktuálnímu tématu migrační krize, uveřejňujeme tradiční anketu IVK, kterou jsme původně připravovali v létě právě pro zářijové číslo, alespoň zde, na našem webu.

Otázka: Navázání diplomatických vztahů USA - Kuba: dodržují Spojené státy donedávna svatou havlovskou politiku lidských práv? 

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Spojené státy jako většina velmocí prosazují své zájmy s různým ideovým zdůvodněním a ospravedlněním, které se v čase mění. Prosazování lidských práv bylo takovou ideovou doktrínou americké zahraniční politiky dvou dekád kolem přelomu tisíciletí. Předtím v éře studené války dominovalo zadržování komunismu, v němž důraz na prosazování lidských práv začal získávat na významu až v jejím závěru.

Reálně je však vždy prakticky prováděná zahraniční politika velmocí více či méně pragmatická a snahy posuzovat ji striktně prizmatem ideových doktrín vede pouze ke zklamání nebo k pokrytectví a dvojím standardům. Proto žádná důsledná tzv. havlovská zahraniční politika lidských práv, o níž se u nás vedou vzrušené disputace, nikdy neexistovala. Byla to pouze ve své době snaha jistých politických kruhů u nás získávat pro domo pro sebe americkou podporu hlasitým upozorňováním na naše pevné spojenectví s USA a okázalým zdůrazňováním a podporováním tehdejších amerických zahraničněpolitických priorit. Proto se do této české „lidskoprávní“ zahraniční politiky bez problémů vešlo spojenectví s monarchiemi Arabského poloostrova, ignorování tragédií na Blízkém východě či Balkánu a okázalý boj se vzdálenými diktaturami na Kubě či v Barmě.

Americké priority se mezitím změnily, např. Írán se stal silným regionálním faktorem a potenciálním partnerem USA v nepřehledně složitých poměrech Blízkého východu a kubánský režim projevuje ochotu k postupné pokojné transformaci systému. USA dnes logicky již hrají jinou hru, která vyhovuje a odpovídá jejich konkrétním zájmům. Partnery jim v tom jsou elity stávajících režimů v Íránu a na Kubě, nikoliv disidenti, na něž tolik spoléhala naše havlovská, dnes úsměvně vypadající provinciální „weltpolitik“.

Alexandr Vondra, bývalý ministr obrany

To je samozřejmě dost škodolibě položená otázka. Míří na Obamu, anebo na Havla? Pokud jde o Američany, nemyslím si, že by pro ně kdykoli v minulosti byla politika lidských práv posvátná. Tak jako ostatní země sledovaly USA vždy své vlastní zájmy s tím, že pro některé prezidenty byl v rámci těchto zájmů zápas za svobodu a lidská práva ve světě důležitý více a pro jiné méně, Dost to šlo napříč politickými stranami. Reagan a Carter to akcentovali víc, Nixon a Obama daleko míň. Záleželo vždy také na domácí kondici USA i na zahraničně-politickém kontextu a strategickém spojenectví. Co se například promíjelo Saudské Arábii, nepromíjelo se jiným, atd.

Pro nás jsou ovšem důležité dvě věci. Za prvé – americký idealismus a akcent na ideály svobody a základních práv před čistě mocenskou politikou je výhodný pro menší státy typu naší republiky. Z amerického idealismu jsme těžili jak v roce 1918, tak po roce 1989, naopak na reálpolitiku roku 1945 i dnes pod Obamou spíš doplácíme, nyní například masivním stěhováním celých národů. A za druhé, zahraniční vztahy jsou samozřejmě transakční záležitostí – něco za něco.

Dokázal bych pochopit důvody ke změně politiky USA např. vůči Kubě, ale očekávám, že Obama za své vstřícné kroky dostane v Havaně nějakou protihodnotu. A obávám se, že stejně jako v případě resetu s Ruskem nebo deklarovaného asijského pivotu ani v případě Kuby žádnou protihodnotu nedostal. John Kerry si potřásl ruku s Raulem Castrem a Fidel se Obamovi vysmál na dálku do očí. Pak se ovšem i reálná politika stává spíš výrazem slabosti. A ještě jedna poznámka – obamovská Amerika místo svobody a základních práv člověka bohužel akcentuje víc a víc ta divná „kolektivní“ práva druhé, třetí nebo čtvrté generace. Individuální svoboda se v tom ztrácí a dostává na frak.

Ivo Strejček, člen správní rady IVK

To, že dochází k napravování vztahů mezi USA a Kubou, tedy nastavování normálnější atmosféry mezi Západem a touto zemí, je dobrá zpráva. Mizí tak další pomník studené války. A překvapivá snadnost i lehkost, s jakou k tomu dochází, by části politických elit v České republice mohly nabídnout příležitost k cennému poučení.

Vždyť fakt, s jakou rychlostí se v Havaně předhánějí špičkoví představitelé západních zemí, aby se „najednou“ s Kubou smiřovali (a především tak vytvořili schůdné předmostí pro ekonomickou expanzi vlastních firem do tohoto zeměpisného prostoru), nás konfrontuje (1) s naší naivní, v důsledku neplodnou – ale v Čechách po roce 1989 nedotknutelnou - politikou účelově přepjaté kritiky porušování lidských práv ve světě, u nás pěstovanou Václavem Havlem a lidmi z jeho myšlenkového okolí, (2) i s faktem, že ekonomické a politické sankce, jejichž cílem má být „potrestání“ či snaha po změně nepohodlného režimu, prostě nefungují.

Vzpomínám si na zvláštní politickou akci, kdy se před pár lety na Václavském náměstí ve vězeňských úborech zavírali do jakési klece významní politikové své doby, aby demonstrovali svoji opozici proti Castrovu kubánskému režimu. Nezapomenutelný je i výjezd pánů Pilipa a Bubeníka v roce 2001 na Kubu (věděli, kam jedou; věděli, co je tam čeká a vědomě porušovali zákony země, kam cestovali), aby jako turisté „podpořili kubánskou opozici“ a mohli se vrátit jako „obhájci svobody a lidských práv“.

A o to vlastně v Čechách po celá ta léta jde. Obhajoba plasticky definovatelných lidských práv (pozor, ne občanských!) byla v české politice nejsnadnějším způsobem, jak bezpracně a lehce budovat vlastní politické PR. Způsobem, jak snadno a povrchně „klouzat politikou na populární vlně veřejného mínění“. V podstatě sobecké zneužívání smutných osudů běžných lidí, žijících v nesvobodě, ve svůj vlastní politický prospěch – to je u nás většinovým a bezostyšným fundamentem tzv. obhajoby lidských práv. Vědí ti čeští politikové, kteří se nechali tak snadno před objektivy fotoaparátů fotografovat v „kubánském vězení na Václavském náměstí“, že to fakticky byly USA, které Castrův režim vehnaly do náruče Sovětského svazu vlastní nerozumnou a krátkozrakou politikou?

To havlistické – neupřímné a povrchní – pojetí obhajoby lidských práv je prokletím české politiky. Jste proti totalitě? Bojujte proti gottwaldovskému komunismu! Jste nefalšovaným antikomunistou? Bojujte proti presidentu Putinovi! Jste opravdu prozápadní? Podporujte protiruské embargo! Jste obhájcem svobody? Spílejte komunistům a budujte lavičky Václava Havla! Jste morální osobností? Odsuďte presidenta Zemana za jeho cestu do Číny! Snadné v roce 2015.

V atmosféře lehkosti, v jaké si dnes na Kubě podávají dveře Američané s Francouzi a Brity, bychom si měli zvykat na roli morálních statistů v koutě, až tytéž země budou prolamovat ekonomické i politické embargo k Rusku.

Miloš Calda, amerikanista, FSV UK

Letošní navázání diplomatických styků mezi USA a Kubou přišlo po více než padesáti letech (přerušeny byly v roce 1961, za studené války a v souvislosti s tzv. „znárodněním“ amerického majetku Castrovým režimem). Do USA odešel zhruba milion Kubánců, převážně ze středních vrstev. Tito exulanti nepovažovali svůj odchod z Kuby za definitivní, a tak se jejich většina „prozatímně“ usadila na Floridě, odkud je to zpět na Kubu jen kousek.

Kubánští exulanti vytvořili dobře zorganizovanou komunitu, která tíhla k Republikánské straně. V metropolitní oblasti Miami žije zhruba 66 procent lidí hispánského původu, drtivá většina z nich pochází z Kuby. Vzhledem k tomu, že Florida patří mezi státy USA, kde bývá výsledek prezidentských voleb na vážkách (vzpomeňme na peripetie kolem výsledku voleb na Floridě v roce 2000), nechtěli si ani demokraté, ani republikáni pohněvat převážně antikomunisticky naladěné kubánské Američany tím, že by se pokusili o sbližování s Kubou. Připomeňme si, že letos ohlásili svoji kandidaturu do prezidentských voleb 2016 dva republikánští politikové kubánského původu: Marco Rubio a Ted Cruz. Oba navázání diplomatických styků s kubánským režimem ostře odsoudili a slíbili, že v případě svého zvolení je budou revokovat. Za odporující americkým národním zájmům diplomatické tání označil i demokratický senátor ze státu New Jersey Robert Menendez (rovněž kubánského původu).

Sbližování Kuby a USA bylo umožněno několika faktory: (1) od roku 2009 sedí v Bílém Domě levicový prezident Obama (narozený v roce 1961, tři roky po kubánské „revoluci“); v očích lidí z jeho milieu, kteří se asi podrobným studiem historie nezatěžují, antikomunismus splývá s mccarthismem, a tudíž není „salonfähig“. (2) Zákonitě přišel generační posun – mladší kubánští Američané už nejsou tak ostře proticastrovští jako jejich otcové a matky, kteří z Kuby uprchli před komunistickým režimem a před tím, co takový režim nutně obnáší, například sítí udavačů (domovních důvěrníků atd.). Místo zásadního nesouhlasu s režimem pociťují mnozí příslušníci mladší a střední generace kubánských Američanů nostalgii po zemi předků. (3) Kubánský režim, který je na tom hospodářsky prachbídně, zvláště poté, co jej přestali hospodářsky sanovat Sověti, od dob Fidela Castra poněkud, ale nikoli zásadně změknul. (4) Není pochyb, že americké korporace mají velký zájem o hospodářské proniknutí na Kubu, a že se nechtějí, aby je předhonili evropští a kanadští konkurenti. V takových situacích jde ideologie stranou. (5) Za sblížením mezi USA a Kubou snad stojí i (genscherovská) kalkulace, že se rozšířením nejrůznějších styků a kontaktů ztratí režimní propaganda „hlavního zlého muže“ a že tak vznikne tlak na kubánský režim zdola (koncepce připomínající Wandel durch Annäherung [proměnu skrze sblížení], s níž v roce 1963 přišel západoněmecký politik Egon Bahr). Samozřejmě nikdo neví, jak se situace na Kubě bude dále vyvíjet; nějaké větší liberalizaci však zatím nic nenasvědčuje.

Zdeněk Beránek, Zahraniční odbor Kanceláře prezidenta republiky

Nedávná změna přístupu Spojených států vůči Kubě nás staví zejména před úkol zhodnotit, zda podpora lidských práv na Kubě ze strany ČR byla úspěšná a jak bychom se z této zkušenosti měli poučit. Domnívám se, že naše okázalá podpora lidských práv na Kubě měla dva hlavní motivy a cíle. Prvním bylo přirozené pokračování protikomunistického úsilí navazujícího na činnost protirežimního disentu. Přinejmenším zpočátku šlo tvůrcům české zahraniční politiky o boj proti levicovým režimům a až druhotně o podporu lidských práv, jakkoliv mohou být tyto dvě věci propojené. Druhým motivem a cílem bylo posílení česko-americké spojenecké vazby prostřednictvím jednoznačné podpory americké politiky vůči Kubě.

Problémem lidskoprávní politiky České republiky nejen vůči Kubě, ale i obecně, byla její selektivnost. Zatímco čeští odpůrci režimu Fidela Castra se neváhali dát zavřít do fiktivní kubánské cely na Václavském náměstí, o porušování lidských práv v jiných zemích jako by ani netušili. Navíc pravděpodobně dostatečně nechápali ani složitý kontext americko–kubánských vztahů a jejich vnímání světovou veřejností. Ostrov Kuba, který leží jen 145 kilometrů od pobřeží Spojených států ve strategické poloze u vstupu do Mexického zálivu, představoval pro Spojené státy vždy složitou výzvu. Jeho anexi v první polovině 19. století zabránily jen americké vnitropolitické spory. Spojené státy však vždy nepokrytě zasahovaly do vnitřních záležitostí ostrova. Poslední předcastrovský vládce, Američany sponzorovaný diktátor Fulgencio Batista Zaldívar, mohl být jen velmi těžko označen za vzor demokrata dodržujícího lidská práva.

Zde musíme připomenout, že i kubánský režim samozřejmě porušoval lidská práva a české aktivity některým kubánským disidentům nepochybně pomohly. Na druhou stranu je legitimní se ptát, zda zrovna Castrův režim byl ideálním primárním cílem české lidskoprávní politiky. Složitost kubánského kontextu v kombinaci se selektivností české lidskoprávní politiky vedla k tomu, že tato politika nebyla nikdy zcela důvěryhodná, zejména v očích našich partnerů v EU. Navíc se nepodařilo dosáhnout kýžené změny režimu. Ve svém prvním cíli tak naše lidskoprávní aktivity na Kubě spíše selhaly. Ani druhého cíle se nepodařilo zcela dosáhnout. Američané si sice naši loajalitu, zejména na pracovní úrovni uvědomovali, nicméně jak ukázal nedávný obrat v přístupu vůči Kubě, postupují v tomto prostoru zcela samostatně a primárně v souladu se svými zájmy. Přínos kubánské politiky česko-americkým vztahům je tak spíše neprůkazný.

Menší země jako Česká republika by vždy měly v zahraniční politice pečlivě vážit své možnosti a v první řadě zohledňovat národní zájem. Je pravda, že český boj proti Castrovi připomíná situaci cizího člověka, který se vmísil do složité dlouholeté hádky, které úplně nerozumí. Obě protistrany se přitom blíží usmíření a jaksi už zapomněli, že jsme s nimi vůbec seděli u stolu.

Filip Šebesta, analytik Institutu Václava Klause

Definujeme-li si havlovskou politikou lidských práv jako zahraničně politickou praxi USA posledního čtvrt století (což je dost dobře možné, protože všichni američtí prezidenti nehledě na stranickou příslušnost se po pádu železné opony k Václavu Havlovi tak či onak měli a on k nim), pak k žádné zásadní změně, ani odklonu proměnou postoje USA vůči Kubě (i Íránu) samozřejmě nedochází. Spojené státy se nadále drží politiky přísného sledování svých vlastních zájmu, se kterou můžeme mnohdy polemizovat a nesouhlasit a která je ne vždy v souladu s našimi zájmy vlastními, ale se kterou je vždy nutné kalkulovat a počítat. Do tohoto konceptu pak zapadá i politika lidských práv, která je spíš než idealistickým a humanistickým imperativem jen pouhým prostředkem a moderní součástí tradiční velmocenské hry, minimálně v hlavách jejích aktérů.

Jméno Václava Havla je v této strategii pouze vějičkou a reklamním sloganem (ostatně tak je tomu i u nás) tam, kde americká zahraničně politická praxe potřebuje získat na svou stranu elity a establishment, jež jsou v současném hyper mediálním postdemokratickém světě (a v Americe obzvlášť) bohužel často tím nejvýznamnějším jazýčkem na politických vahách. Jak jinak si totiž vysvětlit ostentativní zavírání očí nad porušováním lidských práv u významných amerických spojenců na Blízkém východě či tragickou a hlavně nelegální a nelegitimní intervenci v Iráku (2003) a zároveň přepjatost USA v otázce lidských práv ve vztahu k Rusku.

Kuba nikdy neznamenala pro Spojené státy ohrožení sama o sobě, ale pouze jako satelit Sovětského svazu podporující s jeho pomocí revoluční hnutí ve svém okolí i vzdálenějším světě, případně jako základna strategických jaderných zbraní v době, kdy jejich dostřel, spolehlivost a přesnost byly na nízké úrovni. O lidská práva obyvatel ostrova svobody šlo vždy spíše až na posledním místě. Proto dává zcela zřejmý smysl, že po více než 25 letech od pádu železné opony prezident Obama využívá možnosti, kterou mu dnes zrušení již zcela iracionální a zastaralé politiky blokace Kuby dává, aby po jeho působení v Bílém domě zůstala alespoň jedna pozitivní a smysluplná věc.

Bude zajímavé sledovat, jak se politika lidských práv na Kubě bude po uvolnění vztahů s USA dále vyvíjet. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že se po čase ukáže, že tím, co na Kubě významně blokovalo jejich rozvoj, byly právě americké sankce a to by mělo být tím nejvýraznějším vykřičníkem pro současnost.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu