Hlavní strana » Ekonomické texty » Pochybné postoje západních…

Pochybné postoje západních zemí vůči rozvojovému světu

Ekonomické texty, 26. 1. 2006

Děkuji za velmi výjimečnou příležitost oslovit toto vážené publikum. Můj první projev v Indii to není. Na jaře roku 1999 jsem na Vysoké škole ekonomické v Dillí (viz 1) hovořil o „Rodících se trzích a jejich současných problémech“ a ve Federaci indických obchodních komor o „České ekonomice a deseti letech její přeměny“.

První projev odrážel skutečnost, že „konec devadesátých let s sebou přinesl nepopiratelnou ztrátu více či méně obecné shody počátku devadesátých let jak ohledně struktury transformační strategie, tak ohledně interpretace transformačních výsledků“. Snažil jsem se obhájit své názory na transformaci, založené na mém „Desateru systémové reformy“ (z r. 1993) (viz 2) a varoval jsem, že „bychom se neměli stát obětí úsilí velmi šikovně zorganizované skupiny mezinárodních poradců, investičních bankéřů, mocných auditorů a byrokratů mezinárodních finančních organizací. Ti vytvořili velmi úspěšnou nátlakovou skupinu, která hledá co největší vlastní výhody“ (str. 58) a které o úspěch jednotlivých zemí nejde.

Ve druhém projevu jsem se pokoušel vysvětlit důvody tehdy – po asijské krizi – tak viditelné enormní zranitelnosti těchto nových tržních ekonomik. Nemohl jsem přijmout argumenty, že bylo možné ex-ante vytvořit „krásný nový svět dokonalých trhů a dokonalých států“ a že „politici měli být schopni – ve svých demokratických, pluralistických a otevřených společnostech – zajistit optimální posloupnost reformních opatření“.

Nemyslím si, že bych měl tyto své názory po šesti letech opravovat. Tentokrát bych však rád věnoval větší pozornost vnějším aspektům problému rozvojových zemí a západním (nebo snad severním) postojům k tomuto problému.

Musím přiznat, že my, kdo žijeme v Evropě, jsme v těchto dnech zaneprázdněni především sami sebou a problémy naší Komfortgesellschaft, a proto se málo věnujeme problémům zbytku světa, včetně problémů ekonomicky méně rozvinutých, někdy výslovně zaostalých zemí. Pěkné, uhlazené, starostlivě se tvářící projevy politiků, holedbajících se svým moralismem, jsou sice dnes a denně pronášeny, obzvlášť u příležitosti okázalých summitů, ale to je asi tak všechno. Neexistuje žádná návaznost, žádná skutečná pomoc.

Není to náhodou. Evropané byli svými politiky a jejich akademickými družinami přesvědčeni, že si zaslouží stále větší prosperitu a blahobyt, a to nezávisle na své současné ekonomické výkonnosti. Začne-li konkurence z jiných zemí a kontinentů ohrožovat jejich právě nepříliš rostoucí a nepříliš výkonné ekonomiky, jsou připraveni konkurenci přicházející ze zahraničí zablokovat a jsou ochotni začít vytvářet chráněnou ekonomiku – tentokrát nikoliv na národní, ale na nadnárodní, pan-evropské úrovni. Při všem tom řečnění o globalizaci, je jejich dominantním cílem ochrana domácích zájmů.

Evropská zaneprázdněnost Evropou souvisí s faktem, že Evropané byli a jsou přesvědčováni, že éra národních států skončila, a že kvůli všepřítomným externalitám a uměle vytvářené představě o významu a nevyhnutelnosti celokontinentálních veřejných statků, musí být Evropa sjednocená a tedy organizovaná, budovaná, kontrolovaná a regulovaná shora. Nevyhnutelně to vede k supranacionalismu a evropeismu a ve svém důsledku k novým problémům, zejména k nás všechny frustrujícímu evropskému demokratickému deficitu. Snahy zbavit se tohoto deficitu jsou doprovázeny sice neustálými, ale špatně pojatými reformami stávajícího institucionálního uspořádání, které problémy ještě prohlubují.

To je náš vlastní problém a nemám v úmyslu zatěžovat vás svými názory, jak ho případně překonat. Tento problém má ale i velmi nepříznivý dopad na celou řadu politik evropských (nebo západních) zemí, včetně jejich politiky vůči zemím rozvojovým.

Aby to nebylo špatně pochopeno, rád bych zdůraznil své silné přesvědčení, že překonat hospodářskou zaostalost je domácí úlohou. Systémové řešení nelze importovat, nelze ho zajistit projevy na mezinárodních konferencích, nelze ho „dodat“ jako zahraniční investici. Některé země toto chápou. Jsem přesvědčen a vidím to zde kolem sebe, že Indie patří mezi tyto země. I když takto hovořím o „domácí úloze“, vím, že je vnější stránka ekonomického rozvoje také velmi významná.

Jaké je mé hlavní poselství? Rozvojové země potřebují ve zbytku světa otevřené trhy, nikoliv trhy chráněné a ochraňované; potřebují pouze minimální sociální, pracovní, environmentální, bezpečnostní, hygienické a jiné standardy, které odpovídají jejich vlastní hospodářské úrovni, nikoliv standardy, které jsou na ně – racionálně či neracionálně – uvaleny zvenčí; potřebují obchod, nikoliv pomoc. Zdá se mi ale, že vyspělé země Evropy a Ameriky nabízejí pravý opak toho, co rozvojové země potřebují.

My – klasičtí liberálové – máme k dispozici spoustu teoretických argumentů týkajících se těchto otázek a nemyslím si, že je nutné je zde teď opakovat. Moje argumenty by nebyly originální a jsem si jist, že je také znáte. Máme však něco jiného než jen teorii. Máme jedinečnou a nezapomenutelnou zkušenost s přeměnou naší země za šestnáct let po pádu komunismu, máme zkušenost s naší transformací od totality a centrálního plánování ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Mezi naše hlavní poznatky patří následující:

1. Zahraniční pomoc má jen marginální význam a prakticky nestojí za řeč. Za prvé, rozsah této pomoci je většinou velmi malý. V našem případě – v případě středoevropské, ex-komunistické země s jedním z nejvyšších HDP na hlavu – zahraniční pomoc téměř neexistovala. Pro mě to překvapením nebylo. Mezi rétorikou o zahraniční pomoci a realitou zahraniční pomoci je, jak všichni víme, hluboká mezera. Nedomnívám se, že se to někdy může změnit. V zájmu lobistů zahraniční pomoci (což je specifická skupina, také hledající své vlastní výhody) je to, aby tato mezera byla co největší.

Za druhé, forma a struktura zahraniční pomoci – když už nastane – je většinou špatná. Je založena na zájmech nabídkové strany, což znamená na zájmech donátorů, nikoliv na poptávkové straně, na potřebách těch, kteří mají pomoc dostat a využít ji. Zájmy donátorů, skryté v jejich misionářské, moralistní progresivistické rétorice, jsou velmi povrchní a sobecké. V důsledku toho je strašně moc zahraniční pomoci promarněno. Je tomu v případě materiální i finanční pomoci, i takzvaného consultingu. Nemohu odolat tomu, abych teď nezopakoval svou patnáct let starou, často citovanou odpověď na pokusy představitelů Světové banky přinutit mě – coby ministra financi – abych přijal pro Českou republiku úvěr na financování technické pomoci. Odpověděl jsem tenkrát, že „nehodlám platit tvrdé peníze za měkké rady“. To platí stále.

Za třetí, pomoc není nikdy zadarmo. Vypadá na první pohled dobře, ale v celku je velmi drahá a i subvencované půjčky se ukáží jako nepříliš subvencované. Instituce, které půjčují, mají byrokratické důvody k tomu, aby půjčovaly. Nejsou připraveny pasivně přihlížet reformám jednotlivých zemí a riskovat, že bude odhalena jejich bezvýznamnost. My jsme půjček Světové banky a EBRD kvůli jejich skutečným podmínkám prakticky nevyužili. Kombinací nenulových úrokových sazeb a dodatečných požadavků na zajištění státních garancí nás nijak nezaujaly. Stejný problém je s kofinancováním, které je v současnosti tak populární v EU.

2. Svobodný obchod je naprosto zásadní a jakákoliv další opatření, včetně obchodu „férového“, jsou chybná. Férový obchod (fair trade) znamená protekcionismus v přestrojení. Kdo by měl definovat, co je férové? Mýtem je, že politici a byrokraté jsou lepší než trhy. Jako politik a byrokrat musím říci, že si s pravidly obchodu nechci zahrávat.

Svobodný obchod by byl nejlepší pomocí, ale téměř neexistuje. I když je svět dnes pravděpodobně „svobodnější“ než v minulosti, nové sofistikované formy protekcionismu nejsou o nic méně nebezpečné než ty staré. Z vlastní zkušenosti víme, že cla jsou ve skutečnosti menším problémem než různé explicitní či implicitní kvóty. Víme i to, že implicitní kvóty jsou nebezpečnější, hůře překonatelné a méně opravitelné mezinárodními smlouvami než kvóty explicitní. Ještě významnější jsou exportní dotace vyspělých zemí, protože rozvojové země nemají finanční prostředky učinit totéž.

Obchodní bariéry vytvářejí mnoho dalších problémů, včetně masové migrace. Je dobře známo, že obchod a migrace jsou substituty. Migrace je výsledkem protekcionismu a nejrůznějších dalších bariér omezujících obchod.

3. Další podstatné omezení různých ekonomických aktivit představuje zavádění tzv. mezinárodních standardů. Jejich základním smyslem je omezit vstup na trh a omezit konkurenci. Nechci říci, že všechny „standardy“ jsou špatné, ale dobré standardy by musely splňovat dva předpoklady:

- standardy by měly být zaváděny na smluvním základě mezi těmi, kteří nabízejí a poptávají dotyčné zboží;

- standardy by měly být, eventuálně, zaváděny domácími politiky a zákonodárci, nikoliv mezinárodními organizacemi, ať už jsou to organizace obecně politické nebo organizace se specifickými zájmy (komory, asociace, různé typy mezinárodních nevládních organizací). Pod vábničkou jejich volání po pokroku, spolucítění, zmenšování rizik a univerzalitě obvykle najdeme velmi specifickou politickou a ekonomickou agendu vlivných skupin různých „progresivních“ aktivistů, poradců, konzultantů, atd.

Není pochyb o tom, že standardy by měly být buď smluvní nebo by měly odrážet úroveň ekonomického rozvoje. Tyto standardy jsou dobrým příkladem „luxusního zboží“. Poptávka po nich roste vzhledem ke příjmům více než proporcionálně. Pro rozvojové země jsou však tyto standardy často příliš nákladné, ne-li nezaplatitelné.

Abych to shrnul, vnější stránka ekonomického rozvoje je velmi významná. Obávám se, že to „dočasně“ vyspělý svět málo vnímá.

Literatura:

1. Přednáška byla publikována v knize „On the Road to Democracy: The Czech Republic from Communism to Free Society, National Center for Policy Analysis, Dallas, 2005, str. 57

2. Text byl mnohokrát publikován, viz například „The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe“, CATO Institute, Washington, D.C., 1997

Václav Klaus, projev v Liberty Institute, New Delhi, Indie, 8. listopadu 2005, překlad z angličtiny Jiří Brodský, Newsletter CEPu, Leden 2006

Na www.cepin.cz najdete rovněž starší čísla newsletteru,
texty ze seminářů a další informace.

Centrum pro ekonomiku a politiku
Politických vězňů 10
110 00 Praha 1
tel. a fax: 222 192 406
email: cep@cepin.cz
www.cepin.cz