Hlavní strana » Články a eseje » Na okraj varšavského summitu…

Na okraj varšavského summitu Rady Evropy: Rodí se pro Radu Evropy nový úkol?

Články a eseje, 17. 5. 2005

Rada Evropy byla první významnou institucí starého kontinentu, která nám – krátce po pádu komunismu – nabídla členství a která nás, jako plnoprávné členy, přijala. Tím potvrdila rozsah i hloubku demokratických změn, které byly v naší zemi velmi rychle uskutečněny.

V současnosti, v komplikované a v mnoha ohledech rozporuplné éře globalizace, „střetů civilizací“ i ambiciózních celokontinentálních projektů, jsme členy mnoha – občas se doplňujících, občas si konkurujících – mezinárodních organizací, jejichž specifické úlohy je třeba jasně definovat. Týká se to i paralelní existence Rady Evropy a Evropské unie. Jejich aktivity, cíle i komparativní výhody musíme pečlivě rozlišovat. Chtěl bych k tomu říci pár slov.

Chápu-li to dobře, Rada Evropy, která vznikla jako reakce na nedostatek svobody a demokracie v Evropě, je – nebo by být měla – o Evropě tradičních liberálních hodnot. Měla by být o Evropě svobody a míru, o Evropě různosti, o Evropě demokratických národních států, o Evropě, budované na synergii, plynoucí z odlišnosti svých stavebních kamenů (jednotlivých států), která vytváří onu nespornou unikátnost Evropy v dnešním homogenizovaném, stále více monolitním a uniformním, a proto méně barevném světě. Z toho důvodu si myslím, že Rada Evropy primárně není o evropském sjednocování.

Rada Evropy je i o Evropě v širším smyslu. Je proto organizací inkluzivní, otevřenou členství co největšího počtu zemí. Evropská unie je naopak organizací, snažící se o těsnější spolužití a o politickou unifikaci vybrané části kontinentu. V tomto smyslu je EU organizací parciální a exkluzivní. Snaží se vytvořit novou velmi sevřenou politickou entitu a chce z ní dokonce zformovat novou etnicitu. To je evidentně jiný projekt, než jakým byl původní projekt Rady Evropy, což je – samo o sobě – v pořádku.

Jsem přesvědčen, že i přes probíhající, poměrně extenzivní rozšiřování Evropské unie má smysl zachovat existenci instituce, která se snaží chránit občanská práva a svobody ve svých členských zemích nepřímo, instituce, která se nesnaží občanská práva lidí těchto zemí brát do svých rukou přímo. Proto si myslím, že má Rada Evropy ve svém úsilí o boj s nedemokracií pokračovat.

Tak jsem ostatně vždy chápal původní, poválečnou misi Rady Evropy. Na počátku 21. století, v éře masivního výskytu post-demokracie, však vidím prostor pro její novou misi. Abych tento posun vysvětlil, musím připomenout, že nedemokracie – v tradičním pojetí – znamená potlačení demokracie státem. Je to primárně vztah občana a státu. Post-demokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.

Hlavním tématem summitu Rady Evropy ve Varšavě bylo: „Evropské hodnoty a evropská jednota“. Odvažuji se říci, že se jednota nesmí stát prioritou. Prioritou jsou hodnoty, spojené se svobodou, vládou práva a svobodnou tržní ekonomikou.

Václav Klaus, Lidové noviny, 17.5.2005