Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky z cesty do Mexika (a…


Zápisky z cesty do Mexika (a ze zastavení v Bonnu)

Články a eseje, 2. 12. 2013

Moje mexická cesta začínala poněkud netradičně oklikou – návštěvou Bonnu a přednáškou v místním Mezinárodním klubu Redoute v Bad Godesbergu. Dokud byl Bonn hlavním městem Německa, jezdili jsme sem – po roce 1989, kdy jsme vstoupili do politiky – poměrně často. Opakovaně jsem se zde setkával s kancléřem Kohlem. Teď jsem v Bonnu už téměř dvě desetiletí nebyl. Město je bez ministerstev, velvyslanectví, desetitisíců úředníků tak nějak menší a klidnější. I ten místní Weihnachtsmarkt (vánoční trh) byl trochu ospalejší než jinde, ale město je to pěkné. Oběd v starobylé restauraci u radnice, kam chodil údajně tancovat i Beethoven, byl v listopadovém německém stylu – zvěřina a dobré pivo.

Byl jsem pozván přednést své názory na Evropu (můj projev je v němčině na mé webové stránce www.klaus.cz). Plný sál pozorně a poměrně vlídně naslouchal, otázky byly přívětivé, někteří výslovně vyjadřovali souhlas, ale stejně nevím, co si myslela ta mlčící většina v sále. Zdá se mi, že Němci nevědí, co si o tom všem, co se dnes v Evropě děje, mají myslet. Původní euronaivismus se pomalu rozplývá, ale zatím není ničím nahrazen.

Využil jsem této krátké návštěvy i k setkání s novým mužem německé politiky, s předsedou strany AfD (Alternativa pro Německo) Berndem Luckem, který na mne udělal moc dobrý dojem. Tato eurokritická „strana profesorů“ (i její předseda je profesorem ekonomie na univerzitě v Hamburku) je něco jiného než trochu populistické strany, které s podobným politickým programem vznikají v jiných evropských zemích, resp. se stranami, které jsou jako populistické nálepkovány. V nedávných volbách dostali 4,7 % hlasů a těsně nevstoupili do německého parlamentu, což je velká škoda. Věří si, že budou daleko úspěšnější v nadcházejících evropských volbách.

Němci dva měsíce po volbách stále ještě dojednávají podmínky staronové velké koalice a za novinku považuji neodvahu politiků přijmout zodpovědnost a udělat v SPD (straně sociálních demokratů) stranické referendum. To je evidentní zbabělost. To pak není třeba mít zvolené stranické vedení. Je tragické, že přesně totéž chtějí papouškovat naši sociální demokraté. Jejich „velká“, v podstatě absurdní koalice je však také složitá, to musíme přiznat.

Bydlel jsem ve starém krásném hotelu přímo na břehu Rýna, přímo znamená 5-10 metrů od řeky. Dýchly na mne staré dobré časy před 1. světovou válkou. Rýn je velká a nesmírně intenzivně využívaná řeka – ve dne, v noci. Je to dopravní tepna Německa, tepna přirozená. Nevěřím našim snílkům o českém, vlastně spíše moravském volha-donžském kanálu Dunaj-Odra, že se něco takového vyplatí stavět.

Let z Frankfurtu do mexického hlavního města trvá více než 12 hodin. Jsem zde již potřetí. Prvně na oficiální státní návštěvě v roce 1993 (za prezidenta Salinase), podruhé jako řečník na univerzitní konferenci v roce 2002 a nyní, kdy je mi udělena cena „Una Vida por la Libertad“ (cena za úsilí o podporu a udržování svobody).

Prvním dojmem byl zcela kýčovitý západ slunce při přistávání letadla. Taková kombinace barev je ve střední Evropě nepředstavitelná. Druhým dojmem bylo obří město a záplavy aut, které život ve městě velmi komplikují. Mexico City je se svými více než 20 miliony obyvatel jedním ze tří největších měst světa (konkuruje Šanghaj a Sao Paulo). Vysoké moderní domy sice rostou jako houby po dešti, ale přesto převažují domy nízké, které způsobují neuvěřitelnou rozlehlost města. Ze 43. poschodí hotelu žádný konec města na žádné straně nevidíte. V jednom směru je z jednoho konce města na druhý prý více než 100 km.

Mexiko je velká, stále více sebevědomá a stále více ve světě se prosazující země. Váha jeho 115 milionů obyvatel něco znamená. Je – z Latinské Ameriky – spolu s Brazílií a Argentinou členem G20, což mu dává vysoký statut. Když jsem se učil ve škole zeměpis, mělo Mexiko 40 milionů obyvatel, pak vzpomínám na 70-80 milionů, a najednou je to 115. Počet mladých pod 25 let věku činí 40 %. V roce 2012 bylo v Latinské Americe Mexiko naším největším obchodním partnerem.

Mexiko je v pohybu, nepochybně směrem vzhůru, ale ekonomický růst ochabuje. Vzájemný boj mezi drogovými kartely znamená, že je násilí stálou součástí mexického života. Pro nás nepředstavitelnou. Po 12ti letech se vrátila k moci Revoluční institucionální strana (PRI), která vládla 70 let a i v době mé státní návštěvy v roce 1993. Úvodník v dnešních novinách (deník v anglickém jazyce The News) říká, že se Mexiko zase vrací do politického režimu minulosti, který autor označuje jako „perfect dictatorship“, jako politický režim mající všechny znaky formální demokracie, ale moc občanů je velmi slabá. Nevím, nepochybně je ale zde v Mexiku svoboda slova, protože něco takového by nikdy nikdo za komunismu – do volně prodávaných novin – napsat nemohl.

Hlavními tématy debaty v Mexiku jsou

- reforma energetiky, zásadní přerod „státně monopolního monstra“ (citát ze stejných novin) PEMEXu, což je monopolní ropná firma financující významnou část státních výdajů;

- daňová reforma – zejména růst přímých daní a DPH (dosud je nulová DPH na léky a potraviny) jako předpoklad možnosti obejít se bez zisků z ropy;

- reforma vzdělání a radikální omezení vlivu školských odborů, které mají v zemi neuvěřitelnou moc. Průlomem je nedávné zatčení šéfky těchto školských odborů (byla šéfkou 30 let) pro zpronevěru. Výsledkem je stálá přítomnost policie na ulicích, v normální dopoledne v centru města (takové mexické Příkopy) s plastikovými štíty a s neprůstřelnými vestami.

V Mexiko-City je k vidění mnoho věcí. Na hlavním náměstí je to rozsáhlá katedrála, kde se – mimochodem – při olympijských hrách v Mexiku odehrávala svatba Věry Čáslavské s Josefem Odložilem. Je to v Mexiku známou událostí. V jejím sousedství rozsáhlé vykopávky aztécké kultury, které sice moc nerozumím, je moc jiná, ale její brutální likvidace Cortézem při dobytí této země vysvětlit také neumím. To byla tehdy velmi podivná „křesťanská mise“, na kterou trochu zapomínáme.

Třetí část hlavního náměstí tvoří rozsáhlý prezidentský palác, ve kterém jsem byl oficiálně přijímán před 20ti lety. Byli jsme si tam tentokrát prohlédnout hlavně slavné Riverovy nástěnné malby, které jsou velkou chloubou Mexika. Na návštěvě je tu právě izraelský prezident Simon Peres.

Zmiňuji-li se o Diego Riverovi, nemohu nezmínit další slavnou malířku, jeho manželku, Fridu Kahlo. Její mimořádný život i pozoruhodné malby jsou další neodmyslitelnou součástí historie Mexika ve 20. století. Navštívil jsem její známý dům – muzeum, který je skutečně modrý a proto se oprávněně nazývá La Casa Azul.

Její sláva po smrti (zemřela v roce 1954) spíše v čase narůstá a její velmi realistické, obsahuplné obrazy také.

Nedaleko jejího domu, v malebné čtvrti Coyacan, je ještě jiný významný dům, spíše pevnost se střílnami a zazděnými okny, dům, ve kterém žil a byl zavražděn Lev Trockij. Nemám důvod tuto zjevně negativní osobnost dějin 20. století, spolutvůrce sovětského komunismu, nějak uctívat, ale vidět tento dům stojí za to. Vidět jeho pracovnu, jeho kuchyni, jeho ložnici a koupelnu, jeho zahrádku a kurníky, kde choval slepice, vypovídá o mnohém. Je to smutná záležitost. Za zmínku snad ještě stojí i to, že měl „pletky“ s Fridou Kahlo.

        

Už se také musím věnovat tomu, proč jsem do Mexika přijel. Od nadace Caminos de la Libertad jsem dostal další cenu svobody, pronesl jsem k tomu dlouhý projev (který je také na www.klaus.cz) a měl jsem řadu setkání, interview a televizních vystoupení. Jsem překvapen kvalitou novinářů, jejich znalost našich reálií je opravdu vysoká. Nadpis článku v deníku Reforma (28. 11.) zní: „Český exprezident Václav Klaus vždy obhajoval své myšlenky bez strachu z nepopularity“. Skoro nevím, jestli umí nějaký náš novinář tak zřetelně hodnotit nějakého mexického politika.

Ve svém projevu, který měl být – v souladu s názvem a (smyslem) udělené ceny – o svobodě, jsem mluvil nejenom o naší nesvobodě za komunismu a o naší polistopadové transformaci, která svobodu umožnila a garantovala, ale i o našem vstupu do Evropské unie a o problémech, které jsou s tím pro nás spojeny. Zejména mne trápí probíhající „de-demokratizace“ Evropy, která dnes už není spojena se „starým“ komunismem, ale s novými ideologiemi, které vedou k podobným důsledkům. Nemohl jsem nezmínit ani environmentalismus (a doktrínu globálního oteplování), který považuji v naší době za největší ohrožení svobody.

Mé obě knihy „Evropská integrace bez iluzí“, i „Modrá, nikoli zelená planeta“ mají i svá španělská vydání a jsem rád, že jsou zde k dispozici.

Ceremonie s udělováním ceny byla více než důstojná a bohatě navštívená. Projev byl hezky přijat, ale jeho ostrost některé účastníky trochu zarazila. Nechápou mou kritiku „human-rightismu“, hodně věří tomu, že člověk způsobuje globální oteplování, Evropskou unii si trochu idealizují, ale potlesk byl veliký.

Před odletem do Prahy jsem měl v budově mexického ministerstva zahraničí setkání s ministrem Kuribreňou. Hovor byl velmi přátelský, možná i proto, že byl tento mexický ministr v roce 1994 v Praze na svatební cestě (ostatně stejně jako prezident nadace, která mi cenu udělila, Ricardo Salinas, asi druhý nejbohatší muž Mexika).

Zapomněl jsem zmínit počasí, které je tu velmi teplé, slunečné, s teplotami přes 20°C. Oběd jsme dvakrát měli venku. Mexické jídlo člověk v podstatě zná, nic překvapivého jsme tu nejedli. Ovoce je úžasné, něco jiného než v našich shopping-centrech. Zapomněl jsem říci, že je Mexico-City v nadmořské výšce 2200-2300 metrů, kupodivu jsem si to ale vůbec neuvědomoval. Sluníčko, když koncem listopadu pálí, je vlastně „horské sluníčko“.

Doprava na letiště je opět složitá. Bez policejních aut a zejména policejních motorek bychom celý program v žádném případě nemohli absolvovat. Pocit z Mexika je určitě dobrý, země je – na rozdíl od nás – evidentně v pohybu. Rád sem zase přijedu, ale nevím, zda jsem schopen přijmout pozvání na špičkovou ekonomickou konferenci v polovině února příštího roku. Je to příliš brzy.

Václav Klaus, 2. prosince 2013.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu