Hlavní strana » Články a eseje » Několik osobních vzpomínek na…

Několik osobních vzpomínek na Margaret Thatcherovou

Články a eseje, 3. 7. 2013

Sešli jsme se na první veřejné akci nového institutu, který se skrývá za zatím málo známou zkratkou IVK, kterou chceme udělat velmi rychle známější. Leccos chceme dělat jinak, než jak to dělal mladší bratr toho­to institutu – Centrum pro ekonomiku a politiku, ale to, co se osvědči­lo si ponecháme. Sem patří už více než třináct let úspěšně probíhající semináře CEPu. Z textů většiny z nich jsme dokonce vydávali tištěné sborníky. Dnes je zde pro Vás k dispozici poslední z nich, který má ku­laté číslo 100. Je to sborník CEPu opravdu poslední. Teď už to budou sborníky IVK.

Thatcherová změnila svět

Hledali jsme téma, jakým tyto nové (či spíše staronové) semináře znovuzahájit. Všechna běžná témata se nám zdála být příliš parciální, nevyjadřující samu podstatu IVK, až nám sám osud – k naší nerados­ti – jedno téma přinesl. Tímto – samozřejmě nechtěným – tématem se stala smrt Margaret Thatcherové, jednoho ze vzorů uvažování a zaměření IVK, nejvýraznější nositelky politiky obhajující lidskou svo­bodu, dominantní roli jednotlivce, jen nezbytné minimum státu, trh, tedy opravdovou market economy, nikoli soziale Marktwirtschaft. To všechno Margaret Thatcherová ve světové politice ztělesňovala a ztělesňuje i dnes, po své smrti, více než kdokoli jiný.

Margaret Thatcherová byla – spolu s Ronaldem Reaganem – nejvýznamnějším světovým politikem poslední čtvrtiny dvacátého století. Změnila svou zemi, změnila svět a výrazně promluvila i k naší části svě­ta, tedy ke střední a východní Evropě, a to v posledních letech komunis­mu a po jeho pádu.

Nebudu se ve svém stručném úvodním vystoupení k našemu dneš­nímu semináři zabývat jejím životem, dílem, politickou kariérou, věřím, že k tomu zásadněji promluví naši dva další dnešní řečníci. Zůstanu spí­še u osobních vzpomínek.

Nemohu začít jinak než jejím pohřbem, který se konal minulou stře­du v Londýně. Velmi jsem si vážil toho, že jsem na něj byl pozván jako osobní host a že jsem byl v katedrále sv. Pavla posazen do první řady (když různí významní politici „v úřadě“, tedy nikoli postpolitici, byli po­sazováni daleko dozadu). Trochu jsme se sice někteří z nás pozasta­vovali nad nedůstojnými a negativistickými reakcemi části britské ve­řejnosti před pohřbem, ale za daleko významnější považuji něco jiného – stálo za to, všimnout si toho, kdo na pohřbu chyběl. Chyběli politické špičky – současné i minulé – ze západní Evropy. Američané, alespoň z éry M. Thatcherové, tam byli, Evropané nikoli. Žádný rozsáhlejší ko­mentář k tomu snad ani není třeba přidávat. Mluví to samo za sebe, ale asi ne dostatečně (týden po pohřbu jsem byl v Anglii znovu, do­konce v Centre for Policy Studies, který Margaret Thatcherová v roce 1974 spoluzakládala; při obědě, na kterém jsem promlouval, mne pře­kvapilo, že si toho v této skupině lidí nikdo nepovšiml).

Pohřeb byl důstojný, snad i proto, že tam nemluvili politici. Politika přesto ve vzduchu byla. Dokonce i londýnský biskup naznačil v katedrá­le Sv. Pavla i jisté politické hodnocení Margaret Thatcherové. Nesmír­ně mne potěšilo, že hájil i jednu její důležitou, i když mimořádně často a silně napadanou tezi. Nejprve ocitoval její větu (nemám zapsané její přesné znění), že „společnost“ ke svému fungování potřebuje to či ono (čili chtěl demonstrovat, že slovo společnost Margaret Thatcherová běžně používala) a pak připomněl její démonizovaný výrok „there is no such thing as society“. Velmi přesně a v souladu s postojem nás a na­šeho institutu argumentoval, že v tom není žádný rozpor. Margaret Thatcherová chtěla říci pouze to, že společnost není žádnou jednolitou entitou, která maximalizuje nějakou cílovou funkci a v souladu s tím se chová. Tak jsme tomu vždy rozuměli a rozumíme i my.

Osobní zážitky

Věřím, že o Margaret Thatcherové leccos napoví několik vybraných zážitků z desítek osobních setkání, které jsem s ní měl:

– byla to nejprve její návštěva Prahy v roce 1990. Nikdy nezapome­nu na setkání čtveřice M. Thatcherová, Václav Havel, Marián Čalfa a já na britském velvyslanectví a její výrok: „Každý prezident a pre­miér musí vždy stát za svým ministrem financí.“ Věděla přesně, kdo je kdo a o co usiluje;

– dobře vzpomínám na můj čestný doktorát na University of Buc­kingham, jejíž byla prezidentkou, při jehož udělování pronesla vel­mi silný projev, nedávno připomenutý i Českou televizí;

– celosvětová konference firmy Pepsico v Benátkách, kde jsme byli právě my dva „key-note“ speakers, a vedli jsme spolu na pódiu ho­dinový vzájemný rozhovor, který moderoval slavný Larry King;

– pro Pražany nezapomenutelné bylo i odhalování sochy Winstona Churchilla dne 17. listopadu 1999 v Praze na Žižkově, na náměstí před budovou VŠE, ale i sídla našich odborářů. Tehdy byla tako­vá zima, že skutečně mohla díky svému nedostatečnému oblečení zmrznout;

– pohřeb Ronalda Reagana v roce 2004 ve Washingtonu, její ná­vštěva u mne v hotelu a její „jen“ video pozdrav v katedrále. Na živý projev se už necítila, ač byla přítomna. Zhoršující se zdravotní stav byl zřejmý a viditelný;

– pak už následovalo jen několik posledních krátkých setkání v Lon­dýně, kdy už necestovala.

Na jejím pohřbu vedle sebe seděli čtyři poslední ministerští před­sedové Velké Británie, tedy všichni, kteří ji v této funkci následovali – John Major, Tony Blair, Gordon Brown, David Cameron. Zdá se mi, že po žádném z nich v dějinách žádný „ismus“ nezůstane. Thatcherismus pojmem je a věřím, že jím i zůstane.

Václav Klaus, Margaret Thatcherová 1925 - 2013, publikace IVK č.4/2013