Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Mezi stagnujícím Západem a…


Mezi stagnujícím Západem a rychle rostoucím Východem

Projevy a vystoupení, 22. 6. 2013

Byl jsem pozván, abych promluvil o východní Evropě, ale s tímto adjektivem mám problém. S výjimkou krátkých cest jsem celý svůj život prožil v Praze, v tomto geografickém středu či srdci Evropy, na svět se dívám z Prahy, a právě proto mám určité pochybnosti.

Když se podíváme na mapu, zjistíme, že se Praha nachází na západ od Vídně a že je blíže ke Kodani a Bruselu než např. k Sarajevu nebo Kyjevu. Nikdy jsem nenavštívil Moldavsko nebo Bělorusko, v Estonsku a na Ukrajině jsem byl jen jednou v životě, ale v zemích na západ od Dunaje a Rýna jsem byl určitě stokrát. Proto odlišuji střední a východní Evropu. Mluvím-li o východní Evropě, nevím, mám-li říci my ve východní Evropě nebo oni ve východní Evropě.

Zkušenost mi říká i to, že pro lidi v západní Evropě jsme v každém případě „oni“. Je to kvůli geografii nebo historii? A je-li příčinou historie, je to pocit dlouhodobý nebo plyne pouze z nedávné historie, tedy z naší komunistické minulosti? Používá se adjektivum „východní“, protože je to neútočné a neutralistické slovo, který se lépe říká než daleko komplikovanější, výrazně delší a v nemalé míře ideologizující termín „bývalé komunistické, ekonomicky méně vyspělé země Evropy“? Mám strach, že platí to druhé.

V každém případě je pravdou, že lidé v zemích střední a východní Evropy ztratili téměř půl století normálního života a přirozeného společenského a ekonomického rozvoje v naprosto iracionálním, neefektivním a neproduktivním, zcela netolerantním, nedemokratickém, ne-li zločinném režimu. Přesto platí, že – mentálně, kulturně a určitě také ne ideologicky, protože komunismus nás mnohému naučil – nejsme odlišní od lidí ve zbytku Evropy. Někteří z nás snad cítí určitou spoluvinu za to, že po tolik desetiletí komunismus snášeli, někteří z nás jsou díky této zkušenosti málo sebevědomí a sebejistí. Všichni však jsou hluboce zraňováni tím, že s nimi Západoevropané, kteří měli to štěstí, že se podobné tragické a destruktivní éře vyhnuli, jednají tak zvysoka a tak blahosklonně.

Špatný pocit jsme v tomto smyslu měli zejména na počátku, v prvních letech po pádu komunismu. Přes všechnu rétoriku, přes to, že jsme byli bohatě zásobováni, doufejme dobře míněnými, ale v každém případě příliš lehce vyslovovanými, a proto prázdnými radami, přes to, že jsme dostávali skromné a proto ekonomicky nevýznamné finanční dary, nikdo nám fakticky nepomohl.

Naopak. Pomocí starých známých merkantilistických metod jsme byli v mnoha – pro nás citlivých – komoditách blokováni od vstupu na západoevropské trhy. Tamní politici tehdy mluvili o našem „dumpingu“, ale bylo to jenom proto, že nechtěli připustit, že máme – jako chudší země – nižší mzdy a proto i nižší náklady. Byli jsme také nuceni předčasně přijímat různé evropské sociální, pracovní, environmentální, zdravotní, bezpečnostní a všechny další standardy, které samozřejmě nejsou ekonomicky neutrální a mají smysl až po dosažení určité úrovně ekonomického rozvoje, nikoli předtím. Přesto jsme to udělali a dokonce jsme byli v řadě případů papežštější než papež (než západní Evropa). Naše firmy byly v té době – v průběhu naší radikální, skutečně revoluční a hluboké systémové změny a zejména po uskutečnění naší rozsáhlé, celou ekonomiku zasahující privatizace – zcela nezkušené, podkapitalizované a finančně slabé a se západoevropskými firmami nemohly úspěšně soutěžit na třetích trzích. Výsledkem bylo, že jsme tyto trhy velmi rychle ztratili.

Nestěžuji si. Chtěl bych pouze velmi důrazně říci, že jsme naše „sametové revoluce“ neprováděli s vidinou evropského altruismu a evropských finančních transferů (jaké v té době dostávalo Španělsko a Portugalsko). Ani nás to nenapadlo. Jediné, co jsme chtěli, byla svoboda.  Chtěli jsme však alespoň elementární pochopení naší tehdejší unikátní situace. Radikálně jsme naši ekonomiku depolitizovali, liberalizovali, deregulovali a desubvencovali, protože jsme si byli až moc dobře vědomi tragické neschopnosti jakéhokoli státu řídit nebo dokonce nahrazovat trhy. Vyzkoušeli jsme si to v komunistické éře více než dostatečně.

Všech těchto praktik jsme se chtěli zbavit definitivně, ale neměli jsme na to dost času. Náš transformační proces byl příliš rychle ukončen tím, že jsme v rámci přípravy na vstup do Evropské unie znovu museli začít opačný proces – regulovat, řídit, mimotržně organizovat a bohužel i subvencovat ekonomiku. Evropská legislativa, známé acquis communautaire, je plná protitržních požadavků. V tomto smyslu byl pro nás vstup do Evropské unie nejednoznačnou událostí.

Tento moment je už samozřejmě dávno za námi. Jak jsem se snažil naznačit volbou názvu svého projevu, jsme si vědomi toho, že se nacházíme v prostoru mezi stagnující západní Evropou (a Amerikou) a rychle rostoucí Asií. Tato adjektiva jsou pro západní Evropu nemilá, ale naprosto oprávněná, neboť kontrast mezi těmito dvěma částmi světa je stále zřetelnější. Lidé jako já tím nejsou překvapeni. Někteří z nás již dlouhou dobu a to zásadně nesouhlasíme se západoevropským ekonomickým a sociálním modelem (s – původně německým – soziale Marktwirtschaft) a stejně tak i s modelem integračním, s logikou fungování a institucionální strukturou Evropské unie. Tento náš nesouhlas není nový, nevznikl až jako reakce na současné problémy eurozóny.[1]

Ničivé důsledky chybně zkonstruované měnové zóny nejsou nahodilou jednotlivostí. Jsou „jen“ špičkou ledovce, jsou jen jednou součástí ve své samotné podstatě problematického konceptu evropské integrace založeného na myšlence „stále bližší (či těsnější) Evropy“ a na potlačení dominantní role jednotlivých evropských států. Dnešní krize projektu jednotné evropské měny nastala nevyhnutelně a to, že dříve či později přijde, bylo mnohým z nás jasné už dlouhou dobu. Ve velmi nestejnorodém a politicky nesjednoceném a pravděpodobně nesjednotitelném kontinentě nemůže jedna měna fungovat.

Evropská měnová unie však k dlouhodobým evropským problémům přidala novou dimenzi. Je sice jen jednou částí konceptu evropské integrace, ale je částí zcela specifickou a zcela zásadní. Nevznikla také žádnou náhodou a nespadla z nebe. Byla přijata jako nezpochybnitelné dogma již Maastrichtskou smlouvou, tedy před více než dvaceti lety.[2] Přesto souhlasím s nedávným, široce citovaným výrokem Nigela Lawsona, že „sama podstata Evropské unie se po vzniku Evropské měnové unie a po vytvoření eurozóny radikálně změnila“ (The Times, 13. května 2013). To není možné opomíjet, či podceňovat. Evropa proto stojí, resp. přešlapuje na místě.

Paralelně s tím existuje rychlý ekonomický růst v Asii (a ve všech BRIC zemích). Ten je překvapením pouze pro nevyléčitelné evropocentriky, kteří nejsou schopni dívat se na Asii otevřenýma očima, bez aprioristické zátěže. Ve svém nedávném projevu na Russia Forum v Moskvě (v dubnu 2013)[3], jsem se snažil zformulovat hlavní charakteristiky zemí typu BRIC. Pro občany východní Evropy některé z nich určitě nejsou atraktivní, ale jiné z nich jsou vysoce relevantní pro dnešní evropskou diskusi. Tyto země jsou konkurenceschopné, protože

 - mají nízké pracovní náklady;

 - mají méně nákladné, méně rigidní a méně kontraproduktivní sociální systémy;

 - provádějí daleko ekonomicky racionálnější politiku ochrany životního prostředí a zejména mají – vůči občanům svých zemí – daleko zodpovědnější přístup k požadavkům, plynoucích z  evidentní nesmyslnosti doktríny globálního oteplování[4];

 - snaží se industrializovat, nikoli deindustrializovat. Nestaly se obětí sebezničujícího omylu, kterému uvěřili Evropané tím, že považují za motor ekonomického rozvoje současnosti a budoucnosti terciální sektor;

 - mají pracovní sílu, která chce jít kupředu a je připravena tvrdě pracovat;

 - ještě nedosáhly stádia „hojnosti“ (jakkoli relativní je tento pojem) a jejich další ekonomický pokrok není blokován klesající motivací k práci.

Tyto země jsou mimo veškerou pochybnost daleko více centrálně řízeny než země Západu, což podle našeho přesvědčení potlačuje demokracii a podvazuje ekonomickou efektivnost, ale umožňuje to dlouhodobé, strategické uvažování a dává to možnost provádět rozsáhlé, státem organizované veřejné projekty infrastrukturního typu, které už západní svět dělat neumí.

Tyto země mají jistě ještě mnoho dalších důležitých charakteristik a určitě jsem se touto evidentně zjednodušující zkratkou nesnažil zformulovat ucelený popis Asie a dalších rodících se trhů Východu a Jihu. Toto mé krátké shrnutí jejich významných charakteristik chtělo být nabídkou pro Západ, aby se na sebe podíval do zrcadla bez růžových brýlí. To se týká zejména Evropy a snad ještě více Evropy východní. Ta ví, že musí udělat ještě mnoho pro to, aby dosáhla ekonomické úrovně svých západních sousedů. Tento cíl si klást musí, ale musím se přiznat, že si nejsem jist, zda je vůbec dosažitelný – pohybuje-li se východní Evropa v zúženém prostoru (někdy říkám svěrací kazajce) Evropské unie.

Cokoli uděláme my, a budeme-li v tom dokonce i úspěšní, tím nezměníme Asii, nezměníme Východ. Chce-li Evropa Východu konkurovat, chce-li s ním držet krok, pak je třeba změnit Evropu, změnit Západ, což je možné jedině za předpokladu, že Západ změněn být chce. Nejsem si tím jist. Systematicky opouštět a zbavovat se základních hodnot, na kterých byl jeho historický úspěch postaven, je zničující. Vidíme to velmi ostře, neboť dlouhá desetiletí strávená v komunismu nás v tomto smyslu dělají citlivými, až přecitlivělými. V okamžiku pádu komunismu jsem neočekával, že bude svět, ve kterém v roce 2013 žiji, v tolika aspektech vyvolávat nedobré „vzpomínky na minulost“.

Václav Klaus, podklad pro projev na setkání politiků skupiny Le Cercle, Londýn, Velká Británie, 21. června 2013. Překlad z anglického originálu.

Zkráceně vyšlo v Lidových novinách 22. června 2013.

[1] Viz má kniha „Evropská integrace bez iluzí“, Knižní klub Praha, 2011.

[2] Psal jsem o tom ve své knize „My, Evropa a svět“, Fragment, Praha, 2013, zejména v kapitolách „Posun, který nastal v Maastrichtu“ a „Finanční a ekonomická krize let 2008-2009 a její důsledky“.

[3] Evropa, její problémy a Rusko ve 21. století, http://www.klaus.cz/clanky/3354.

[4] Viz má kniha „Modrá, nikoli zelená planeta“, Dokořán, Praha, 2007.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu