Hlavní strana » Články a eseje » Střední Asie, pluralitní…

Střední Asie, pluralitní demokracie a budování státu

Články a eseje, 6. 10. 2004

Mohl bych sice do nadpisu tohoto článku napsat místo slov střední Asie třeba Irák, Afrika, Latinská Amerika nebo postsovětské státy a argumentace by jistě byla obdobná, ale nedávno se konala návštěva českého prezidenta ve střední Asii a debata v našich médiích vznikla právě v souvislosti s ní.

Aby to bylo jasnější, oddělme jednotlivá témata, resp. jednotlivé nastolované otázky:

- je střední Asie demokratická v našem slova smyslu, je tam středoevropská parlamentní demokracie a ničím a nikým neomezovaný politický pluralismus?

- není-li, má prezident České republiky přijmout pozvání k návštěvě zemí této oblasti?

- jede-li tam, má být jeho cílem a snažením kritika tamních poměrů a poučování všech, se kterými se setká, jak by to eventuálně mělo vypadat lépe?

- jsme si zcela jisti, že existuje naprosto jednoznačný, přímočarý, ničím dalším nezprostředkovaný vztah mezi demokracií a budováním státu?

Ke každé z těchto otázek bych na této, poměrně malé ploše říci chtěl svůj názor:

Ad 1.) Politický systém těch zemí střední Asie, které jsem navštívil v polovině září roku 2004, není systémem našeho typu. Není tam autentická parlamentní demokracie, není tam „volný vstup“ do politické soutěže. V tomto názoru se od našich politických komentátorů jistě neliším. Neznám sice politický systém těchto zemí natolik dobře, abych ho mohl podrobněji charakterizovat, ale nekarikoval bych ho – jako někteří u nás – adjektivem totalitní. To podle mého názoru není.

Ad 2.) Jsem přesvědčen, že do těchto zemí – a to převážně z našich vlastních, dlouhodobých zájmů jezdit máme. Máme si tam budovat přátelské vztahy, máme získávat potenciální spojence pro mnohá mezinárodní rozhodování, máme otevírat cesty pro vzájemně výhodné hospodářské vztahy, máme vytvářet podmínky pro vzájemné poznávání se, máme se učit z jiných kultur, náboženství a ideologií (mimo jiné proto, že jsme žádnou nezpochybnitelnou a nadřazenou moudrost do vínku nedostali), máme podporovat země, které jsou v různých důležitých otázkách naší doby na stejné straně jako my. Mnohému se tam člověk učí, mnohé díky tomu chápe jinak. Je to nesporné obohacení.

Ad 3.) Do těchto zemí jedeme jako hosté, na přátelské pozvání, stejně jako tam jezdí delegace z desítek dalších zemí světa. Nejedeme tam jako emisaři nějaké organizace, jejímž cílem je obroda světa (k obrazu těchto emisarů). Jedeme tam jako rovnocenní partneři, kteří sice mají o světě své pevné, mnohdy odlišné představy, ale kteří své partnery plně respektují. Vysvětlujeme přednosti svého systému, ale to je tak všechno, co máme nebo můžeme dělat.

Nejezdíme ale všude. Někam nejedeme vůbec, protože si myslíme, že by tento náš postoj nestačil a že by návštěva takových zemí byla legitimizací místních poměrů. Všiml si někdo, že to byla moje vůbec první návštěva (včetně návštěv v mých předcházejících funkcích, čili od roku 1989) v některé postsovětské zemi mimo Ruska? Že jsem s výjimkou Egypta nikdy nebyl v Africe? A s výčtem zemí, kde jsem nebyl a ani jet nehodlám, bych mohl pokračovat.

Ad 4.) Proces vytváření demokratického a současně funkčního státu není triviální a určitě v něm nevystačíme s jednodimenziálním pohledem na ose diktatura – svoboda. Při pohybu na této ose není sporu, co je lepší, a sporné není ani to, že je každý sebemenší krůček směrem vpravo lepší. My ale víme, že existuje ještě jiný úhel pohledu osa anarchie – řád, který je neméně důležitý. I zde je jasné, co je lepší a co horší (asi pro všechny kromě anarchistů, k nímž se ale někteří naši pisálkové – líbilo by se mi pro ně ono výstižné Hofferovo „scribes“ – velmi blíží). K lepšímu pochopení snad pomůže schématické znázornění:

Že je I. kvadrant (obsahující různé pozitivní kombinace svobody a řádu) lepší než cokoliv ve všech dalších kvadrantech je asi zřejmé. Že je bod A lepší než bod B je jistě jednoduchým závěrem snad pro každého. Ale jednoduché soudy končí při posuzování uspořádání např. v bodech C a D. Nikoli teoretický, ale reálný problém je v tom, že při diskusi reality celé řady zemí je třeba volit právě mezi těmito uspořádáními. Mám pocit, že drtivá většina zemí mimo Evropu a Severní Ameriku (a Austrálii a Nový Zéland) – začíná-li někde kolem bodu E – preferuje pohyb od E k C a považuje to za velké zlepšení. Bod D je jistě lepší než E, ale je lepší než bod C?

Znázornění a zejména umístění jednotlivých bodů je zcela schématické a nahodilé (a vůbec se nepokouší popisovat nějakou konkrétní zemi), snad by ale mohlo projasnit naše myšlení a usnadnit některé naše diskuse.

Václav Klaus, Lidové noviny, 6.10.2004