Hlavní strana » Články a eseje » Předmluva prezidenta…

Předmluva prezidenta republiky pro časopis Armed Force Review k 90. výročí vzniku Československa

Články a eseje, 23. 7. 2008

28. října 2008 si připomeneme jubilejní, již 90. výročí vzniku samostatné Československé republiky. Tento nejvýznamnější státní svátek naší země je každoročně vhodnou příležitostí k zamyšlení se nad naší novodobou historií i nad naším současným směřováním. Letos tomu nemůže být jinak. Vznik Československé republiky a obnovení státní nezávislosti – po staletích, kdy byla země součástí habsburské monarchie – představoval výchozí předpoklad našeho dalšího svobodného rozvoje. Relativně rychlé a hladké uskutečnění převratu v roce 1918 i prvních dvacet let byly úspěchem.

Nepopiratelným symbolem vzniku naší svobodné a demokratické republiky se stal prezident T. G. Masaryk. Tento bývalý univerzitní profesor a poslanec ve svých čtyřiašedesáti letech odešel jako vůdce malé politické strany do emigrace a v ní dokázal téměř nemožné. Tento nevoják s „ideály humanitními“, který války považoval za přežitek barbarské minulosti, se odhodlal k činům, které byly revoluční a státotvorné. Podařilo se mu obrátit politickou pozornost světa ke zrodu samostatného Československa.

Mohli bychom také skoro říci, že se budoucí prezident T. G. Masaryk stal vrchním velitelem „československého vojska“ již v době první světové války. Časově náročnou, stálým cestováním zatíženou, přesto pravidelnou a soustředěnou pozornost věnoval tvorbě legií z řad českých a slovenských zajatců a následně jejich statečnému vystoupení u Zborova a v dalších bojích na straně Dohody.

Mimořádné okamžiky našich dějin vystřídaly po vzniku republiky dny všední a spolu s nimi nejrůznější problémy. Docházelo k odlišnému politickému vývoji v Čechách a na Slovensku, nebyla doceněna problematičnost ideje o jednotném „československém národě“, nesprávně byl interpretován, jak si ještě mnozí z nás ze školních let dobře pamatují, také vliv ruské revoluce (jako by bez ní republika nevznikla).

Svět roku 1918 byl bezpochyby jiný než svět před válkou. Při hledání vhodného modelu národní a demokratické armády se naše země opřela především o francouzské zkušenosti, které byly pro budování československých ozbrojených sil cenným přínosem, bez nichž si lze prvorepublikovou armádu sotva představit. Nezapomínejme ani na to, že prvním náčelníkem hlavního štábu čs. branné moci byl zkušený francouzský voják - generál Maurice Pellé, který se podílel na organizaci našeho ministerstva obrany a na tvorbě prvního branného zákona, stál u zrodu vojenského školství, pomohl prosadit zavedení vojenské základní služby a v neposlední řadě novému důstojnickému sboru československé republiky zprostředkovával zkušenosti moderního vojenství.

Díky tomu a díky vysoké profesionalitě, odbornosti a vlastenectví velitelského sboru a vojáků, stejně tak jako díky vysoké úrovni našeho obranného průmyslu, byla armáda první Československé republiky na špičkové úrovni a byla prodchnuta odhodláním bránit vlast před stále aktuálnějšími hrozbami, které ve třicátých letech přicházely především z nacistického Německa. Tuto svou povinnost však přes svou připravenost a vysokou morálku v důsledku Mnichova splnit nemohla. Do bojů druhé světové války se tak naši vojáci zapojili až jako součást armád protihitlerovské koalice. Svým hrdinstvím a bojovým uměním přispěli k jejímu vítězství a k osvobození své vlasti.

Všechny tyto počáteční i následující dějinné souvislosti jsou trvalým vkladem do historické paměti a tradic dnešních vojenských profesionálů. Občané a vojáci naší armády bojovali a umírali ve  světovém válečném konfliktu na Ondavě, nad Atlantikem, u Sokolova, u Tobrúku, nad Normandií, v Karpatech i savojských Alpách, na mnoha místech Evropy i v zámoří a umírali za zemi, v níž dnes žijeme.

Máme však za sebou i jiné zkušenosti. Nejprve tragickou zkušenost čtyřicetileté totalitní moci, v níž byla moc usurpována jedinou stranou a ideologií. Máme ale už i téměř dvě desetiletí svobody. I když je naším nejpřirozenějším kulturně-civilizačním zázemím evropský kontinent, neméně významné je naše transatlantické spojenectví v rámci Severoatlantické aliance a vztah se Spojenými státy, se zemí, která prokazuje nejen odhodlání čelit hrozbám současného světa, ale i schopnost dostát svému mimořádně významnému postavení světové, demokratické mocnosti. Přál bych si, abychom tomuto spojenectví dokázali dát konkrétní náplň a svými možnostmi přispěli k tomu, aby takové hrozby byly eliminovány.

Vojáci české profesionální armády tak již činí a já jsem tomu rád. Armáda České republiky je v současné době moderní, mobilní silou, která dokáže pružně reagovat na výzvy a hrozby současného světa. Zvláště to prokazuje její působení v zahraničních misích – na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku.

V době, ve které žijeme, nejsou naši vojáci izolovanou, pro občany neznámou, nepřátelskou silou. Veřejnost je informována o tom, jak pracují, a nedávná úmrtí, k nimž došlo při jejich působení v zahraničních misích, mne přesvědčila, s jakou účastí a pohnutím každou jejich hrdinskou oběť přijímá.

Jsem přesvědčen, že muži a ženy, kteří v Armádě České republiky vykonávají vojenskou službu, jsou odborně vzdělanými, sebevědomými občany, kterým leží na srdci to, jak se naše země v uplynulých devadesáti letech vyvíjela, a kterým není lhostejný osud naší země i celého světa v desetiletích příštích.

Václav Klaus
(časopis Armed Force Review, Ministerstvo obrany ČR)