Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Malé národy a Evropa…

Malé národy a Evropa devadesát let po Masarykovi

Projevy a vystoupení, 20. 12. 2005

Je pro mne velká čest, že tu zde mohu být s Vámi, že se mohu účastnit dnešních oslav Školy slovanských a východoevropských studií Vaší univerzity a zvláště pak, že jsem byl vyzván, abych v tuto významnou chvíli promluvil. Všichni víme o výborných výsledcích Školy v průběhu prvních devadesáti let její existence a stejně tak věříme, že budou následovat další, stejně úspěšné roky i v budoucnu. Vím také, že náš první prezident, T. G. Masaryk, zde před devadesáti lety promluvil. Mít stejnou příležitost jako on tehdy je pro mne zcela výjimečné.

Svůj projev začnu úvahou o výrazu “slovanský” a potom použiji argumentů prezidenta Masaryka jako odrazového můstku pro diskusi některých současných evropských problémů.

Oblast nazývaná „slovanská studia“ je respektovanou a váženou oblastí akademického zkoumání. Adjektivum „slovanský“ se, nicméně – v naší části světa – dnes moc neužívá. Nejsem si jist, že vím proč. Samozřejmě jsme Slované a nemám žádný důvod či motivaci na to zapomínat nebo se za to stydět. K ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali, je také součástí našeho povědomí. Být Slovany je pro nás jednou z několika identit, k nimž patříme, ale je poctivé říci, že náš pocit příslušnosti k této entitě je slabší než identifikace s  entitami jinými. Je to pocit nepochybně slabší než být Čechy, i než být Evropany. Je pravděpodobně i slabší než náš pocit, že jsme Středoevropané.

To není všechno. Důsledkem různých historických vývojů a okolností jsme se – po většinu doby – „houfovali“ za vhodnějším nebo spíše politicky korektnějším praporem. Otevřeně se hlásit ke slovanství bylo vždy příznakem toho, že člověk propaguje alternativní či náhražkový politický program k občanské společnosti, k politické demokracii, k českému patriotismu, k naší pro-evropské orientaci, atd. Adjektivum „slovanský“ si to sice nezaslouží, ale jeho osud je díky tomu poměrně komplikovaný. Alespoň v naší části světa. Abych to shrnul, jsem rád Slovanem, ale více se cítím být Slovanem jako objektem zkoumání než subjektem dějin.

Toto mé doznání nenaznačuje nic negativního o „slovanských studiích“, o jejich relevantnosti a významu. Jejich existence nás naopak motivuje, abychom našemu „slavismu“ nebo „slovanství“, nebo třeba naší „slovanskosti“, věnovali pozornost. Jednu věc bych ale zmínit měl. Pokud se nemýlím, výraz „slovanský“ jsem v žádném ze svých projevů v uplynulých šestnácti letech své politické kariéry nepoužil. To je zajímavé, možná trochu překvapivé zjištění.

Jak jsem již řekl, jsem opravdu poctěn tím, že jsem byl požádán, abych vystoupil přesně devadesát let po dobře známé přednášce, téměř historického významu, kterou zde pronesl Tomáš Garrigue Masaryk v den, kdy tato škola byla založena. Měl bych také zmínit, že o deset let později, tedy před 80 lety, zde pronesl významný projev Edvard Beneš, náš druhý prezident. Tato konsekvence projevů je pro mne velmi lichotivá a podnětná. Pokusím se pokračovat v této sérii a použít stejné nebo podobné téma jako moji dva vážení předchůdci. Profesor Masaryk nazval svou přednášku „Problém malých národů v evropské krizi“ a Dr. Beneš nazval svou řeč „Problém malých národů po světové válce“.

Oba dva využili tuto příležitost, aby podpořili český národ a jeho vznikající, rodící se nebo již zrozený stát (tehdy v podobě Československa). Oba se také pokusili vyjádřit podporu všem malým či menším evropským státům oproti jejich větším sousedům (zvláště Německu a Francii). Oba se snažili zdůraznit shodné postoje, které naše země a jiné menší evropské země sdílely s Anglií, zvláště co se týče evropské historie a různých plánů jak Evropu uměle integrovat pod vedením jednoho národa (Masaryk opakovaně použil výraz „pangermanismus“ a již tehdy mluvil o německém „Drang nach Osten“). Oba dva také viděli světovou válku jako příležitost pro politickou reorganizaci komplikovaného regiónu střední Evropy.

Od doby přednesení těchto dvou přednášek se v Evropě a v celém světě stalo mnoho věcí. Prošli jsme relativně krátkým meziválečným obdobím, ve kterém dominovala Velká hospodářská krize a její destruktivní vliv na politické, ekonomické a sociální uspořádání. To posunulo svět směrem k etatismu, státnímu intervencionismu a státu blahobytu. Svět byl také svědkem toho, jak komunistický Sovětský svaz vybudoval agresivní, všechny kolem sebe utlačující, nebezpečné imperium, které se stalo hlavním destabilizačním faktorem většiny 20. století. Hitler a jeho národní socialisté se ve stejné chvíli snažili dobýt svět, zlikvidovat demokracii, zničit celé národy a sjednotit Evropu pod svým vedením. Události následovaly jedna za druhou. Druhá světová válka byla horší než ta první. Studená válka, následná dominace Spojených států a rozdělená Evropa vedly ke zvláštní a zranitelné mezinárodní rovnováze.

Evropský integrační proces, který institucionálně začal v padesátých letech, „otevřel“ Evropu (v rámci Evropy) a radikálně zvýšil svobodu pohybu v Evropě. To byla bezpochyby velmi pozitivní věc. Nicméně je třeba říci, že původní, převážně liberalizující trend byl v Evropě pomalu, postupně a pro mnoho Evropanů nepostřehnutelně přeměněn v něco jiného, ve výstavbu centralizované, supranárodní entity s velmi omezenou suverenitou členských zemí a s převládnutím ambicí řídit Evropu shora. Tento druhý vývoj probíhal současně s kolapsem komunismu, s relativně úspěšnou transformací bývalých komunistických zemí a s jejich transformací v „normální“ evropské země, strukturálně identické se západoevropskými zeměmi, které měly to štěstí, že stejnou totalitní zkušeností nemusely projít. Stalo se také mnoho dalších věcí, ale nemám ambice přednášet zde jejich vyčerpávající seznam.

Mým cílem je něco jiného. Beru vážně titul Masarykovy přednášky a ptám se sám sebe:

- existuje „problém malých národů“ také v dnešní Evropě?

- existuje dnes další „evropská krize“, po devadesáti letech, v prvním desetiletí 21. století?

Dnešní pozici malých národů v Evropě nevidím tak problematicky jako v roce 1915. Současný evropský problém – jak mu rozumím – nesouvisí s velikostí národů (nebo států). Tkví v něčem jiném: je založen na aplikaci doktríny (nebo ideologie), kterou nazývám evropeismus. Ta je sloučením dvou politických a ideologických pohledů:

- je založena na nedůvěře ve spontánní evoluci lidské společnosti a naopak, symetricky, na víře v možnost (a nutnost) organizovat lidskou společnost shora;

- je založena na myšlence, že éra států (nebo národních států) je už za námi, že v lidské společnosti převažují externality a že většinu aspektů lidské společnosti je třeba rozhodovat na pan-evropské, celokontinentální úrovni.

První z témat se vztahuje k věčnému boji mezi soukromým a veřejným a druhé se týká posunu veřejného z nižších na vyšší úrovně.

Nemyslím si, že je v tomto ohledu mezi malými a velkými národy rozdíl. Nemyslím si, že jsou malé národy chytřejší, že více milují svobodu, že si více uvědomují smysl demokracie než národy velké. Nemyslím si, že je evropeismus vhodnější nebo výhodnější pro malé než velké země (a naopak). Myslím si naopak, že údajný spor mezi malými a velkými národy je v současnosti jen umělá nebo možná spíše záměrně vytvářená (protože oficiálně povolená) kritika evropeismu. (Stejně tak je „povoleno“ kritizovat byrokracii EU nebo zneužívání fondů EU na cestovní výdaje jednotlivými evropskými poslanci.)

Před devadesáti lety zdůrazňoval Masaryk, že „Fyzická velikost a síla, jež ipso facto jsou vždy relativní a korrelativní, nejsou ani zárukou, ani základem práva a nadpráví.“ (s.19). Považuji to za podobný argument. V roce 1915 se Masaryk samozřejmě daleko více obával velkých národů, než dnes já. Měl pocit, že musí varovat, že „tak jako není nadčlověka, tak není nadpráva velkých národů“ (s. 29), ale dnes žijeme v odlišném světě. Evropské učení se z minulosti je v tomto ohledu mnohem důležitější než kvalita komunitárního práva nebo než velikost osobností v Evropské komisi. Neměli bychom bojovat staré války. Bojiště jsou dnes jiná.

Moje odpověď na druhou otázku je ano. Myslím, že „evropská krize“ dnes existuje, i když jsem ochoten připustit, že slovo krize může být příliš silné. Jsem připraven modifikovat to tím, že řeknu, že jde o krizi institucionálního uspořádání EU. Tato krize nevznikla následkem francouzského a nizozemského referenda. Jejich výsledky byly důsledkem existující krize, ne její příčinou. Problém vychází z toho, že lidé evropeismu nevěří, že nevěří supranationalismu, že nevěří, že je nutné rozhodovat v Bruselu. Že lidé cítí obrovský demokratický deficit. Že existuje hluboká mezera mezi obyčejnými lidmi a politickými elitami EU, mezi „reálnou“ a politickou Evropou. Lidé v Evropě se i dnes považují primárně za Čechy, Poláky, Švédy, Angličany, ne za Evropany. Nevidím evropský lid (demos), který je podmínkou pro skutečně demokratickou celoevropskou entitu.

Evropská unifikace bez existence evropského národa nemá žádný význam. A evropský národ neexistuje. Masaryk argumentoval, že vytvoření států bylo “procesem sjednocování téhož lidu, téhož národa” (s. 20). Dodal bych, že existence evropského národa nemůže být založena na politické a racionalistické konstrukci spojování různých národů dohromady, jako v případě Masarykova Československa.

Existuje krize myšlenky evropského sjednocení, myšlenky „stále těsnější Evropy“, myšlenky evropeismu. Masaryk měl pravdu, když zdůrazňoval, že “historie je procesem integračním, ale zároveň desintegračním” (s. 20). Historie opravdu není jednosměrná. Zmínil také – stejně jako Ortega y Gasset – že Evropa není fyzická entita, ale “rovnováha”, a že “historie nesměřuje k uniformitě, ale k různosti” (s. 21). Měli bychom si toho být vědomi.

Po devadesáti letech jsme naší historickou zkušeností, zejména čtyřmi desetiletími komunismu, obohaceni. Tento systém vyžadoval uniformitu a centralizovanou kontrolu. Různost, originalita a naše vlastní myšlení byly považovány za nebezpečí, za něco, co bylo třeba umlčet. Měli bychom být pozorní a citliví ke všem snahám o vytvoření demokratického deficitu a ke všem snahám o omezování naší svobody. Rád bych se mýlil, ale takové snahy dnes vidím. Věřím však, že za devadesát let žádná evropská krize, o které by další řečník mohl mluvit, nebude.

Reference: T. G. Masaryk, “The Problem of Small Nations in the European Crisis”, The Council for the Study of International Relations, Westminster, S.W., 1915.

Václav Klaus, Inaugurační projev na Škole slovanských a východoevropských studií, University College London, 19. října 2005

Přeloženo z angličtiny: L. Martynková