Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky ze Senegalu č. 3 –…

Zápisky ze Senegalu č. 3 – přírodní park Bandia

Články a eseje, 1. 12. 2011

Musím se ještě vrátit ke včerejšímu večeru. Hlavním zážitkem byl srpek měsíce na zcela jiné obloze. Nazval bych to „ležící měsíc“. U nás měsíc buď couvá, nebo dorůstá, buď je ve tvaru C, nebo D, tady je to ležící C. Nevím, jestli jsem si toho někdy dříve všiml.

Státní večeře byla velmi oficiální, ale přátelská. Pozice prezidenta v zemi je mimořádně silná, jeho osobní rozhodovací pravomoc je veliká, v našich poměrech nepředstavitelná. Vede to k zamyšlení. Nikdo z nás, v naší části světa, nemá sebemenších pochyb o tom, co si myslíme o pohybu na ose diktatura – demokracie a stejně tak je nám jasné, že čím více k demokracii, tím lépe. Ukazuje se však, že v určitých kontextech černo-bílé vidění nepomáhá.

Za poslední rok jsme mimo standardních zemí Evropy a Ameriky navštívili tři země – Kuvajt, Ázerbájdžán, Senegal – které jsou v tomto pohybu jinde než my. Je poměrně snadné to – z našich pozic – hodnotit, ale současně platí, že silné prezidentské (nebo emírské) systémy jisté – kéž by osvícené – rozhodování umožňuje. Mohu snadno napsat filozofický esej, proč je to špatně, ale vím, že to v realitě bývá složitější.

Čtu tady po večerech knihu Maxe Singera z Hudson Institute s názvem „Historie budoucnosti“, kde se – pro mne příliš ploše a optimisticky – předpokládá nezadržitelný přechod celého světa k „moderní“ společnosti v průběhu 21. století. S výjimkou subsaharské Afriky, kde to bude až ve 22. století. Nevím, má-li pravdu, ale pro Senegal to může být nadějnější. Země – mimo jiné – zdědila z koloniální éry vrstvu domácích vysokých úředníků, kteří právě z Dakaru spravovali celou Francouzskou západní Afriku (dnes 8 zemí). Ukazuje se, že to Senegalu při vytváření vlastního státu velmi pomohlo.

Jedeme lodí po moři dlouhé tři hodiny (letos jsme jeli lodí v Patagonii k ledovcům a v Ázerbájdžánu k ropným polím) na jih od Dakaru k přírodnímu parku Bandia. Vidíme tam nejrůznější zvířata, žirafy, antilopy, zebry, pštrosy, buvoly, ale i krokodýly, která doma nemáme, ale hlavní kuriozitou byla tzv. Derbyho antilopa, mimořádně ohrožený druh. Na jejich záchranném programu pracují odborníci z pražské České zemědělské univerzity, se kterými jsme se dokonce mohli i setkat. Snad ještě zajímavější byla vegetace – africký buš, ale hlavně senegalský národní strom baobab.

Zpátky jedeme autem, což je první šance vidět senegalskou venkovskou krajinu. Je to chudá země, která nemá vodu. Viděli jsme, jak přijela cisterna, a lidé stáli s neuzavřenými kbelíky frontu na vodu. Hodně se tu staví, ale plechových obydlí je tu pořád dost. Život se soustřeďuje podél silnice, každý se snaží něco prodat. Málo vody znamená věčný prach. A fouká vítr. I když je klimaticky nejpříjemnější měsíc v roce, teplota přesahuje 35°C. Čím více se blížíme k hlavnímu městu, tím je ekonomická vyspělost vyšší.

V Senegalu nás dnes zastihla zpráva, že Řecko dostane od EU a od MMF dalších 8 miliard euro. Řecko to nespasí, ale je dobré to uvést do našeho kontextu. Přepočteno na koruny je to dvojnásobek našeho ročního deficitu státního rozpočtu – a to je Řecko zhruba stejně velká země jako Česká republika.

Večer máme další setkání s českými i senegalskými podnikateli, abychom zjistili, co všechno se podařilo. A ráno už letíme zpátky.

Václav Klaus, Právo, 1. prosince 2011