Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

Rozhovor prezidenta republiky pro Český rozhlas o vládních škrtech

Rozhovory, 4. 11. 2010

Pane prezidente, vládě se podařilo prosadit ve Sněmovně balík úsporných zákonů, které jsou navázané na rozpočet pro příští rok. První otázka je asi jasná: Vy jste ekonom, jak vůbec tyto kroky hodnotíte, jsou potřeba?

Zaprvé bych si troufal říci, že v tomto případě za a) jsem ekonom, za b) byl jsem v klíčové chvíli naší země ministrem financí a sestavoval státní rozpočty. A za třetí dlouhá léta, jako předseda vlády, jsem měl rozpočty na starosti. Ze všech těchto hledisek jsem tisícinásobně přesvědčen, že tyto škrty jsou nezbytné. Bohužel jsou nepříjemné. Bohužel se dlouhá léta vršily nejrůznější výdaje a nikdo s tím nic nedělal – a o to je to nyní nepříjemnější. Jinak to v žádném případě dál nejde. Není možné, abychom dopustili vývoj jako v Řecku. Takže na základě všech těchto mých zkušeností jednoznačně říkám: ano. Že to nestačí a že je potřeba dělat dlouhodobé systémové změny, které bohužel v tomto zakotveny nijak nejsou, to je věc další.

A jak hodnotíte způsob, jakým strany vládní koalice ve Sněmovně tyto zákony prosadily? Sociální demokraté už řekli, že se kvůli vyhlášení stavu legislativní nouze obrátí na Ústavní soud?

Zaprvé: co Parlament na světě existuje, tak je v něm obvykle nějaká parlamentní většina, která také vytvoří vládu. A ta většina prosazuje nejrůznější zákony a opatření. Nejinak tomu bylo u nás. Výrok pana předsedy sociální demokracie, že vládní koalice zneužila své početní převahy, se mi zdá opravdu úsměvný, protože každé hlasování v každém Parlamentu v dějinách lidstva zatím bylo takové, že nějaká početní většina přehlasovala zbytek. Sociální demokracie, dokud byla ve vládách, to přece dělala velmi brutálním způsobem. Takže tento výrok není opravdu možný.

Úplně další věc je ta druhá zmínka o Ústavním soudu. Podle Ústavy máme systém parlamentní demokracie, u nás se rozhoduje v Parlamentu. V jednom z tisíce případů může vzniknout nějaký jemný, subtilní, právnický spor, který by eventuálně mohl dojít k Ústavnímu soudu. Ale najednou objevená móda užívat Ústavní soud jako třetí komoru Parlamentu a běžnou součást politického rozhodování, to by bylo totální selhání demokracie, ztráta parlamentní demokracie a zásadní přechod k soudcokracii. Velmi bych chtěl zdůraznit, že teď neviním Ústavní soud. Ústavní soud si nevymyslel, že chce rozhodovat o těchto věcech, do toho ho tlačí někteří politici. Jestliže politik prohrává, má respektovat, že prohrál a má příště vyhrát ve volbách, nikoli se obracet o pomoc na nějaké jiné instituce.

Kvůli vládním úsporným krokům, které teď Sněmovna přijala, odbory nejen hrozí stávkou, ale už naplánovali stávku. Chápete ten jejich postup?

Odbory jsou od toho, aby hrozily stávkami. V tomto smyslu tento postup chápu. Nechápu upřímnost jejich argumentů. Upřímnosti jejich argumentů prostě nevěřím. Oni, stejně jako já a jako kdokoliv z nás vidí hrozivá čísla, která nesmějí pokračovat. Vládě se snad těmito opatřeními podařilo srazit deficit rozpočtu na příští rok, řekl bych o malý kousek. Rozpočet bude pořád v deficitu výrazně větším než sto miliard korun. Nebudu říkat další čísla. Více než sto miliard korun – nás je, zase zjednodušeně, deset miliónů. Takže i tento rozpočet, kvůli kterému chce někdo dělat stávky a hrozit Ústavním soudem, znamená, že i v příštím roce každý člověk od nemluvňat po devadesátileté babičky a dědečky, každý člověk v České republice bude tímto mírně seškrtaným rozpočtem zadlužen o dalších více než deset tisíc korun – každý jednotlivec. Moc bych prosil pány šéfy odborů, aby mně na tuto banální věc odpověděli. Je to málo, že se každý za jeden rok zadlužíme o více než deset tisíc korun? Chcete, pánové, aby to bylo daleko více? Čestně odpovězte.

Přistoupila bych teď ještě k dalšímu tématu. To je vyjednávání o Praze. Městský soud by mohl příští týden rozhodnout o podnětu Věcí veřejných, Strany zelených a SNK-ED. Jen připomenu, že tyto strany si stěžují na rozdělení Prahy na sedm volebních obvodů, které je ve volbách údajně poškodilo. My už známe rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který nedávno řekl, že rozdělení Prahy na sedm volebních obvodů strany nepoškozuje. Jak se na to, pane prezidente, díváte vy?

To je de facto pokračování našeho předchozího rozhovoru. Někdo nevyhraje ve volbách, neuspěje tak, jak by chtěl a hledá nejrůznější výmluvy. Chyby bych hledal v sobě. Hledal bych je v tom, proč jsem nevyhrál u voličů. Jestli zkoušejí soudy, tak to už je strašně hloupé. Stěžovat si na rozhodčího je vždycky nepříjemné. A podle mého názoru to, že instituce, která je na to založena: Nejvyšší správní soud, který neřeší trestní věci, ale správní věci, rozhodne, že volby byly z tohoto hlediska v pořádku, tak možnost, abychom to znova zkoušeli  u nějakého jiného soudu, to už prostě vůbec nežijeme v normálním státě. Je to směšné, je to nedůstojné.

My jsme pořád uprostřed vyjednávání o obsazení Pražského magistrátu. Koalice tady pořád není jasná. Mělo by podle vás právě do jednání o komunální politice – konkrétně tedy v tomto případě v Praze vstupovat i vedení stran? Protože samozřejmě TOP 09, jak jsme zaregistrovali, vyzvala premiéra a předsedu ODS Petra Nečase, aby se právě do těchto jednání zapojil.

Politická jednání neprobíhají ve vodotěsném nebo vzduchotěsném prostoru, a že spolu samozřejmě komunikují nejrůznější úrovně politického vedení, to je na straně jedné logické. Zrovna tak bych považoval za logické, že by předseda jedné strany zatelefonoval, nebo řekl o přestávce v Parlamentu druhému: pojď si popovídat o té a té věci. To je přece naprosto normální. Pokud by se pan Schwarzenberg obrátil na pana Nečase tímto způsobem, tak vůbec nikdo z nás nemáme sebemenší nárok to komentovat. On to udělal specificky přes média a udělal z toho politickou, veřejnou hříčku. Vyvolává tím vášně v médiích. To je něco, co je na tom špatného samo o sobě. Že spolu přece mluví, sedí spolu na vládě hodiny a tak dále, proč by si neřekli něco i o tomto.

Ale mě na tom trápí ještě jiná věc. Podle mého názoru a ne, že bych měl přehled – teď papír vedle sebe, který by mi říkal, kde všude byly založeny velké koalice. A jestli se nemýlím, tak byly založeny ve třech největších městech České republiky hned po Praze. To znamená, byly sestaveny velké koalice v Brně, Ostravě a Plzni. Tři největší města České republiky mimo Prahy. Pokud se nemýlím, neznám samozřejmě lokální tisk v Plzni, Brně a Ostravě, ale beru-li celostátní tisk, tak nemyslím, že by někdo odsuzoval tyto politiky, že uzavřeli velké koalice jako nějaké porušení demokracie nebo porušení čehokoliv. Proč je ta Praha jiná? Proč je ta Praha zvláštní? To si na to  odpovězme a tady hledejme tu zvláštnost Prahy. Není to v tom, že jedna politická strana hraje v Praze specifickou hru, kterou nemá sílu rozehrát v Brně, v Ostravě a v Plzni? Tady bych hledal vysvětlení.

Václava Vařeková, Český rozhlas 1 – Radiožurnál, 4. listopadu 2010