Hlavní strana » Ekonomické texty » Bude postkrizová fáze…

Bude postkrizová fáze jednoduchá?

Ekonomické texty, 25. 10. 2010

Chci i při této příležitosti zopakovat svůj dlouho zastávaný názor, že evropská společná měna, tedy euro, přežije svou dnešní akutní krizi, ale současně chci říci, že dlouhodobá krize projektu společné evropské měny bude pokračovat a že za tento „odvážný“, ale málo promyšlený experiment budeme platit vysokou cenu. Platit budeme my, kteří žijeme v Evropě teď, a spolu s námi i naše děti a vnoučata, neboť jsme odsouzeni k žití v éře velmi pomalého ekonomického růstu, ne-li stagnace. Pro tento nepříjemný výhled je samozřejmě více důvodů, euro určitě není jediným, ale jedním z významných je.

Zavést jednu měnu, jeden měnový kurs a jednu měnovou politiku pro šestnáct, v mnoha ohledech odlišných ekonomik nebylo racionálním řešením. Souhlasím s argumenty Martina Feldsteina (naposledy vyjádřenými v článku „The Euro’s Fundamental Flaws“, The International Economy, jaro 2010), že „zavedení jednotné měny znamenalo, že jednotlivé členské země ztratily schopnost kontroly měnové politiky a úrokových měr, což znamená ztrátu možnosti reagovat na domácí ekonomickou situaci“. Dodal bych, že tato ztráta může být ignorována nebo podceňována pouze těmi, kdo považují měnovou politiku za víceméně irelevantní, pouze těmi, kteří si – keynesiánsky – myslí, že „money does not matter“. Martin Feldstein zdůrazňuje další evidentní pravdu, že „jednotná měna oslabuje tržní signály, které by jinak varovaly zemi, že její fiskální deficit začíná být neúnosný“ (str. 11). Každý dnes ví, že některé země eurozóny, právě díky neexistenci své vlastní měny, dostatečně varovány nebyly. Obvyklé tržní signály byly oslabeny nebo přišly příliš pozdě.

Mohl bych přidat ještě své další výhrady týkající se hodnocení nákladů a výnosů jednotné měny v neoptimální měnové oblasti, ale tyto argumenty jsou známé všem, kteří je chtějí slyšet. Odkazuji proto pouze na svůj článek  „Kdy zkrachuje eurozóna“ (publikovaný 22. dubna 2010 v časopise Ekonom).

Při úvahách o střední a východní Evropě nemohu nezmínit IMF. Jako člověk, který v lednu 1990 – jako pár týdnů předtím jmenovaný ministr financí – zaslal svůj vůbec první dopis do ciziny s žádostí o obnovení našeho členství v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance, a jako někdo, kdo byl nesmírně poctěn tím, že mohl o devět měsíců později ve Washingtonu podepsat přístupové smlouvy k oběma těmto institucím jménem tehdejšího Československa, si snad mohu dovolit říci něco kritického a politicky nekorektního. Mezinárodní měnový fond považuji – abych použil slavný Keynesův výrok – za „barbarský pozůstatek“ z éry keynesiánství a fixních měnových kursů. Vím, že je to ode mne velmi ostrý verdikt, ale Keynes opakovaně používal stejných výroků vůči svým respektovaným kolegům a vůči celým školám ekonomické teorie.

Jsem přesvědčen, že IMF musí být buď zrušen nebo radikálně restrukturalizován, a to co nejdříve. Pokoušet se o opačnou věc, zvyšovat jeho roli, jak se to stalo v loňském roce v momentu naprosté paniky spojené s celosvětovou finanční a ekonomickou krizí jako důsledek rozhodnutí G20 nebo jak naznačují spekulace o možném vytváření podobných institucí v jednotlivých kontinentech (zejména v Evropě), je špatnou cestou. Je to dalším výrazem chybného a velmi nebezpečného myšlenkového schématu tzv. globálního vládnutí. Toto schéma k mé velké lítosti získává v poslední době stále větší podporu v intelektuálních a politických kruzích. Komu a jak bude IMF odpovědný za své aktivity? A když se jeho návrhy a opatření ukáží být chybné (a to se může stát velmi snadno), kdo ponese důsledky? Určitě ne IMF.

Řádné fungování ekonomiky vyžaduje mít v pořádku ekonomické, ale i neekonomické tzv. „fundamentals“. My to víme, a proto jsme také nikdy nepotřebovali být nuceni Mezinárodním měnovým fondem si to uvědomit. V některých jiných zemích to může být jinak. Když jsem nedávno mluvil se svým dobrým přítelem, jedním z renomovaných reformátorů raných 90. let, bývalým ministrem financí Argentiny Domingem Cavallem, trval na tom, že jeho země takový vnější tlak potřebovala. Možná měl pravdu. Nemohu si pomoci, ale rada (a nátlak) Mezinárodního měnového fondu naši zemi na jaře roku 1997 za každou cenu udržet existující fixní měnový kurs a místo jeho pohybu radikálně zvýšit úrokové sazby je v naší paměti hluboce zafixována. Nedávná velmi povšechná a povrchní kritika celého regionu střední a východní Evropy ze strany IMF vyvolala v této části světa další vlnu nedůvěry v tuto instituci.

Tím se dostávám ke střední a východní Evropě (dále SVE). Jako prezident jedné z těchto zemí nemám akademickou svobodu, abych explicitně mluvil o svých sousedech. Mohu pouze spekulovat o problémech a tendencích. Začnu tím, že je naprosto evidentní, ale přesto bychom to měli zopakovat nahlas, že země SVE dnešní celosvětovou krizi nevyvolaly a že ji ani neprohloubily. Z naší perspektivy se jednalo o krizi dovezenou. To přesto umožnilo odhalit některé důležité strukturální rozdíly mezi zeměmi SVE, které stojí za diskusi a které vyžadují naši pozornost. Zdůrazňuji to proto, že ve světě (a v západní Evropě) přetrvává módní tendence mezi těmito zeměmi nerozlišovat. Proto oceňuji slova předsedy představenstva české části rakouské banky Die Erste Gernota Mittendorfera, který v deníku Die Presse 5. dubna letošního roku řekl: „Zahraniční analytici nikdy uvnitř východní Evropy nediferencovali. Vždy vzali nejhorší zemi jako měřítko pro všechny další.“

Jaké jsou tedy podle mého názoru hlavní rozdíly mezi zeměmi SVE, které způsobují tak lišící se makroekonomické výsledky těchto zemí? Nalezl jsem jich přinejmenším pět.

Důležitým rozdílem je velikost země a kapacita jeho vnitřního trhu. Pro větší země – jako je např. Polsko – bylo snadnější vyhnout se krizi (nebo se s ní lépe vypořádat) než pro typickou „malou otevřenou ekonomiku“, vysoce závislou na exportu. Podíl exportu na HDP je v Polsku zhruba 40%, zatímco v České republice 77% (na Slovensku dokonce 83%). Proto není překvapivé, že byla Česká republika zasažena tak silně – je otevřenější a i její podíl průmyslové výroby na HDP je největší ze všech zemí Evropské unie.

Ale „big is not always beautiful“. Velká Ukrajina má větší problémy než většina malých zemí a její HDP v roce 2009 poklesl dokonce o 15%. Třetí největší zemí regiónu Rumunsko mělo též velké problémy a její HDP klesl o 7%. To pouze potvrzuje, že ony „fundamentals“ jsou důležitější než velikost, nicméně velikost v několika případech pomohla tuto dovezenou krizi brzdit.

Druhou významnou odlišností mezi těmito zeměmi je důvěra v národní měny. Lidé v zemích, jako je Česká republika, které se v minulosti úspěšně vyhnuly velkým inflacím, věří svým vlastním penězům. Tradičně nízká míra inflace a nízké úrokové míry je motivují půjčovat si v domácích, nikoli v zahraničních měnách. Výsledkem je, že v České republice je méně než 2% všech osobních půjček včetně hypoték v cizích denominacích. V Maďarsku je to 85%, v Litvě a Estonsku dokonce více než 90%. Když se měnový kurs pohne ve směru devalvace, čím vyšší je podíl půjček v cizích měnách, tím bolestnější je snížení kursu domácí měny.

Některé země věřily a stále věří v pozitivní přínos flexibility měnových kursů (Česká republika má plovoucí měnový kurs už 13 let), jiné se snažily fluktuace měnového kursu eliminovat různými variantami systému pevných měnových kursů. Některé země, jako baltické státy a Bulharsko, zavedly „currency board“ (český překlad „měnový výbor“ se mi zdá málo výstižný, ale lepší nápad nemám). Jiné, jako Slovensko a Slovinsko, vstoupily do eurozóny. V době všeobecné ekonomické stability první poloviny posledního desetiletí (a éra 2002 – 2007 pravděpodobně byla nejlepším obdobím světové ekonomiky vůbec), tyto systémy fungovaly dobře. V krizi však fixní měnové kursy vytvořily další problém. Tolik potřebné přizpůsobení měnového kursu bylo buď zcela nemožné nebo k němu došlo s velkým zpožděním. Náklady přizpůsobení nikoli kursem, ale „vnitřní devalvací“, dosahovaly velmi vysokých hodnot. Lotyšsko v posledních dvou letech ztratilo 25% svého HDP a míra nezaměstnanosti překročila 20%. Jsem proto přesvědčen, že režim měnových kursů hrál i v zemích SVE významnou úlohu.

Země se lišily i v rozpočtové disciplíně. Je to dnes velkým problémem pro všechny SVE země, ale nejen pro ně. Pro některé z nich, např. pro Maďarsko, to bylo problémem již před vypuknutím celosvětové krize. Ta pouze tento problém zvětšila a udělala ho daleko viditelnějším. V některých SVE zemích existuje tradice fiskální zdrženlivosti, v jiných to však takové není.

Rád bych přidal ještě jeden důležitý rozdíl, který vidím v kvalitě vládnutí. To nepatří mezi tradiční ekonomické proměnné a je to obvykle považováno za socio-ekonomickou konstantu (kterou se ekonomie nezabývá, protože se v čase pohybuje jen velmi pomalu). Ovlivňuje ji řada faktorů:

- jsou to především historické tradice, míra koherence země a pro región SVE je typické, že byla ovlivněna i mírou úspěchu nedávné politické, ekonomické a sociální transformace od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice. Situace v zemích jako je Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovensko je v tomto ohledu lepší než v zemích jako je Ukrajina nebo Moldavsko;

- tolik potřebná vysoká kvalita vládnutí je snazší v menších a více homogenních zemích, jako je Slovensko nebo Estonsko, než v zemích, jako je Ukrajina, Rumunsko, nemluvě o různých post-jugoslávských zemích;

- je také třeba připomenout, že je demokracie obtížnou formou vládnutí a že je často pomalá a nákladná. Ve srovnání se všemi dalšími variantami je to nepochybně nejlepší systém. Pro většinu z nás je to nejvyšší, téměř posvátný cíl, protože omezuje moc státu. Míra demokracie je však – poněkud paradoxně – relevantní pro rychlost a rozhodnost rozhodování nepřímo úměrně. Je snazší dělat rozhodnutí v zemi s tradičně silnou vládou a s jen omezenou pozicí parlamentu, v zemi, kde hrají menší roli média a organizace občanské společnosti než v plnohodnotné demokracii. Nižší stupeň institucionalizované demokracie také pomáhá činit nepopulární rozhodnutí. Neodvažuji se uvést své kandidáty, kteří by měli být zahrnuti do té či oné kategorie, ale viditelné ticho, které v některých zemích nastalo po zavedení velmi bolestivých restriktivních opatřeních nebo po radikálních změnách systému zdravotnictví a penzijního systému naznačuje, co mám na mysli.

Co můžeme očekávat v tomto regiónu v nejbližší budoucnosti? Bude región SVE následovat vývoj ve zbytku Evropy? Nebo si najde svou vlastní cestu ekonomického rozvoje? Dost o tom pochybuji. Většina SVE zemí již implementovala – některé z nich s radostí, některé s rozpaky – evropský ekonomický a sociální model. Udělaly to částečně proto, že to samy chtěly, ale částečně proto, že to bylo nevyhnutelnou podmínkou členství v EU.

Tento model není přátelský vůči ekonomickému růstu. Je více redistributivní než produktivní, je více stacionární než dynamický, má více averze k riziku než sklonu k volbě rizika, je více orientován na stabilitu než na schumpeterovskou „tvůrčí destrukci“. Přijetí všech možných evropských standardů a sociálních nároků udělalo ze zemí SVE předčasný stát blahobytu (země západní Evropy, i když ne všechny z nich, snad mohou být nazývány „zralými“ státy blahobytu).

Tento systémový handicap naznačuje, že se ekonomické oživení v zemích SVE nebude příliš lišit od zemí západní Evropy. Ale na druhé straně se dá říci, že jsou tyto země stále ještě v procesu „dohánění“, že se chtějí posunout vpřed, že pracovní návyky obyvatel těchto zemí ještě plně nezdegenerovaly, že lidé, kteří v nich žijí, stále ještě chtějí něco dosáhnout. Tyto faktory považuji za důležitější než standardní „výrobní faktory“, se kterými si ekonomové hrají ve svých modelech produkčních funkcí, a proto očekávám, že bude v SVE ekonomické oživení rychlejší než ve zbytku EU – za podmínky, že rozumným způsobem zvládnou problém svých veřejných financí. Čili naděje existuje.

Václav Klaus, česká verze projevu na konferenci „Střední a východní Evropa po krizi“, Prague Twenty, Malostranský palác, Praha, 18. října 2010

Publikováno v týdeníku Euro dne 25. října 2010