Hlavní strana » Články a eseje » Uplynul celý jeden rok

Uplynul celý jeden rok

Články a eseje, 11. 9. 2002

Uplynul celý jeden rok 

Nesmírnou lidskou tragédií loňského 11. září jsme byli šokováni a shodovali jsme se v tom, že zločin, který ji způsobil, nesmí zůstat nepotrestán a že musí být učiněny takové kroky, aby nemohl být opakován. Někteří z nás si dokonce mysleli, že se stalo něco, co mění svět a že svět vstoupil do úplně nové fáze svého vývoje.

Dnes to vypadá složitěji. Představa o jakémsi historickém zlomu nebyla správným a výstižným hodnocením věcí. Jednalo se „jen“ o pravděpodobně největší teroristický čin v dějinách. Byl to jeden z mnoha teroristických činů, které byly, jsou a budou a které jsou extrémním projevem násilí, zloby a nenávisti, ale i netrpělivosti, zoufalství a beznaděje jednotlivců nebo i celých – různě poskládaných – skupin lidí.

Tento čin předvedl bezprecedentní nemilosrdnost a brutalitu, s jakou jsou někteří lidé schopni zacházet nejen s jinými, zcela nevinnými lidmi, ale i se sebou samými. Ukázal křehkost a zranitelnost moderní vyspělé civilizace, ale i neopatrnost, lehkomyslnost a bezstarostnost, s jakou jsme se v této civilizaci uvelebili. Ukázal i složitý, velmi nebezprostřední vztah terorismu a jeho podhoubí, resp. jeho ideové, nacionální, sociální a ekonomické základny, vztah, který byl v prvních dnech po 11. září nesmírně trivializován, ale který dostal přesnější kontury tím, že terorismus přestal být chápán jako jakési abstraktní, do světa nepatřící zlo, ale jako projev lidského (byť nelidského) jednání, které má své příčiny. Ty je naší povinností objasnit.

Chtěl bych k tomu uvést dvě krátké poznámky. První se týká démonizovaného vztahu Východu a Západu, druhá jistého „probuzení“ Ameriky. 

Poslední desetiletí dvacátého století byla charakterizována optimistickými, progresivistickými, globalizačními, univerzalistickými představami o jednotě lidské civilizace, multikulturalistickými názory, že jsme všichni stejní (jen ti pomýlení – a nehavlovští a nešpidlovští – jsou jiní), intelektuálskými teoriemi, že nastává „konec ideologie“, ne-li „konec historie“. Zdálo se, že Fukuyama se svým koncem historie vítězí nad Huntingtonem s jeho střetem civilizací.

Polemizoval jsem s Fukuyamou před 11. zářím a budu s ním polemizovat i po něm. Jeho názor je spíše morálním apelem a chtěním než deskripcí reality ve světě (Východ – Západ), v Evropě (unifikace – autonomizace), v naší zemi (sociální stát – svoboda). Tyto rozdíly existují, ať si je přejeme nebo nepřejeme a občas vyvolají leccos horšího než akademickou polemiku. Na nedávném semináři v Řecku jsem hovořil s jedním z klíčových členů dnešní saudskoarabské vlády, který je v Americe vystudovaným technokratem. I on poukazoval na odvěkou, i pro něho nespornou odlišnost Východu a Západu, na neslučitelnost jejich pohledů na svět, na „dvě tváře“ světa. Zdůrazňuji, že to neříkal terorista, ani pomahač teroristů. Říkal to velmi umírněný, inteligentní, komunikativní, dvacetkrát ročně Západ navštěvující člověk. Tato slova jsme v minulosti slyšet nechtěli a to byla naše chyba.

Druhá má poznámka se týká vděčně přijímaných, líbivých názorů, že se změnil svět a že je po loňském 11. září všechno jinak. Řekl bych, že se pro mnohé leccos ozřejmilo a že si leckdo konečně protřel oči a začal se pořádně dívat kolem sebe. Řekl bych však, že se svět nezměnil a že se nezměnily ani postoje leckoho z nás. Jestli se něco změnilo, pak v Americe a pro Ameriku. Ta objevila svou zranitelnost, znovu – po Pearl Harboru – se setkala s agresí na domácí půdě, byla konfrontována s něčím, co se jí nebálo a co si „trouflo“. Cena – měřená lidským utrpením – za toto poučení a prozření byla nesmírně vysoká, ale už byla zaplacena a já věřím, že nebyla marná, resp. že nebude promarněna.

Prezident Bush vyslovil 20. září 2001 památná slova: „Utrpěli jsme velkou ztrátu. V našem zoufalství a hněvu jsme ale našli náš úkol a naši misi“. Z toho plynoucí „Bushova doktrína“ znamená odmítnutí morálního relativismu (a diplomatického uhýbání před nazýváním zla zlem a dobra dobrem), přesvědčení o spojení terorismu se státy (nejen s izolovanými jednotlivci) a nárok na právo Ameriky dělat aktivní, obranná, útok předcházející opatření (nečekající až se něco stane).

Právě na tomto základě je třeba vidět i možnou akci USA proti Iráku. Mezi touto doktrínou a konkrétní vojenskou akcí je velký interpretační prostor a je obrovskou zodpovědností amerického prezidenta a lidí kolem něho, aby bylo zvoleno správné řešení. Tragika loňského 11. září by neměla nikoho vést k absenci analýzy a přemýšlení a k černobílému vidění světa. To není výzvou k nečinění a k neodporování zlu. To je výzvou k zodpovědnému činu.

Václav Klaus, Mladá Fronta Dnes, 11. 9. 2002