Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor V.K. pro Hospodářské…


Rozhovor V.K. pro Hospodářské noviny

Rozhovory, 21. 3. 2003

Pane prezidente, před dvěma týdny jste v inauguračním projevu říkal, že chcete přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a byl na nich optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. Teď na televizních obrazovkách létají rakety, v irácké krizi jsou první mrtví. Jak si v této době udržet úsměv a optimismus?

Načasování irácké krize na druhý týden mého prezidentského úřadu jsem určitě ovlivnit nemohl. Samozřejmě, že mne netěší a přidala mi další vrásku do tváře. Nicméně si myslím, že to není věc, která se bezprostředně dotýká někoho z nás. Je to věc, která se naštěstí osobně neprojevuje v životech deseti miliónů občanů České republiky. Považuji tu událost za velikou tragédii pro obyvatele země, jíž se týká. Na žádné jásání to určitě není.

Ještě se přidržíme vašeho projevu. Za jednu z priorit jste označil obhajobu našich zájmů. Jaké jsou podle vás české národní zájmy v irácké krizi?

Je třeba vždy pochopit šíři zájmů a pohledů, které na tu či onu věc máme. Bylo by chybou, kdybychom právě v případě irácké krize zvolili výlučně jednu stránku věci. Minimálně bych hovořil o jakémsi trojúhelníku. Jedním vrcholem toho trojúhelníku je lidský, občanský, řekl bych humanistický pohled. Druhým vrcholem je vnitropolitická agenda, kdy se ten či onen politik vyjadřuje k věci se svými vnitropolitickými cíli a ambicemi. A konečně třetím vrcholem toho trojúhelníku je zahraničněpolitický aspekt. Považoval bych za velkou chybu, kdyby zvítězil jeden z vrcholů. Mám pocit, že máme hledat nějaký optimální bod uvnitř tohoto trojúhelníku, který by byl kdesi v geometrickém středu.
Podtrženo: nemyslím si, že jediným dominantním pohledem v této věci je naše spojenectví s USA v rámci NATO. To je pro mne jenom jeden z pohledů. Beru jej velmi vážně na vědomí, ale mou mysl nezatemňuje. A mám trochu strach, že zatemnil mysl některých jiných.

Viděno touto optikou: Jak bychom tedy měli v těchto a příštích dnech jako Česká republika prosazovat své zájmy v iráckém konfliktu?

Hlavně bychom nemuseli zcela jednoznačně naskočit na model chování, který je tak viditelně reprezentován anglo-americkou koalicí. Je řada politiků, kteří se ostentativně tváří, že se zúčastňují jednání na Azorech - jako španělský předseda vlády Aznar - a jejichž tvář spolu s Bushem a Blairem poté obletí celý svět. Druhý den pak promluví ve španělském parlamentu a sdělí, že ani jediný španělský voják nevkročí na irácké území. I z tohoto hlediska bychom se měli chovat rozumně. Parlament vytyčil jistý mandát chování České republiky v této věci a já bych považoval za nešťastné, kdyby byl překročen.

Měli bychom se chovat tak, jak vyžaduje okamžitá situace? Narážím na evidentní rozkol mezi našimi spojenci, takže budeme muset volit. Myslím, že to nejhorší, co můžeme udělat, je nezaujmout žádné stanovisko. Nepřiklonit se ani na jednu stranu.

Je to úplně opačně. Nikdy v životě bych neřekl, že máme reagovat podle okamžité situace. Trvám na tom, že musíme být konzistentní. Že musíme být sví, deset dní před útokem na Bagdád, v den útoku na Bagdád i tři měsíce po útoku na Bagdád. Byť už budeme daleko více vědět o tom, jak snadný nebo nesnadný tento útok byl a jaké lidské utrpení vyvolal.

Stále tu však bude volba mezi stanoviskem Evropské unie a odlišným pohledem Spojených států. Začne být stále zřetelnější, že některé země Evropské unie se shodují se Spojenými státy a jiné ne. Co v takový moment budeme dělat?

Ani tuto volbu v žádném případě nemáme. Kdo na toto falešné dilema přistoupí, tak pouze papouškuje zjednodušené názory. Pokud by se Česká republika nechala dotlačit k odpovědi "ano" či "ne", udělala by hrubou chybu. Naše stanovisko nemůže být ani "americké", ani "francouzské", naše stanovisko musí být české. To, že eventuálně není jednoznačným přikloněním se k tomu či onomu postoji, vůbec neznamená lavírování, jak se v posledních dnech objevuje v médiích. To jsou formulace skupiny lidí, která chce zcela jednoznačně přijmout proamerické stanovisko. A říká, že když nepřijmete žádné, tak lavírujete. Totální opak je pravdou.

Co je pro vás kritériem pro formulaci onoho českého stanoviska? Je to například - pokud se bavíme o Iráku - pohled OSN? Nebo třeba názor většiny českých občanů? Kde je to kritérium?

Pro mne je českým stanoviskem kombinace. Toho, co vidím jako absolutistickou normu pohledu na svět, pak toho, co nejvíce vyhovuje zemi, ve které žijeme, a rovněž toho, co adekvátním způsobem reaguje na naše partnerské či spojenecké svazky ve světě. Jak už jsem řekl, české stanovisko v každém konkrétním případě musí být nějakým bodem uvnitř tohoto trojúhelníku.

Několikrát jste uvedl, že vaším cílem je, aby ústavní činitelé České republiky mluvili jedním hlasem, aby zaujímali společná stanoviska. Ovšem to, co se odehrává v posledních dnech, takto charakterizovat nelze. Včera vláda přijala k irácké krizi písemné usnesení. Ovšem chvíli nato ministr zahraničí Cyril Svoboda interpretoval usnesení jinak než ministerský předseda Vladimír Špidla. Co můžete udělat pro to, aby Česko mluvilo jedním hlasem?

Zaprvé se snažím nenásilným způsobem k tomu jednomu hlasu přispívat. Proto jsem se po zasedání Bezpečnostní rady státu i po středečním jednání vlády velmi opanoval, abych udělal soud o tom či onom vystoupení dalšího ústavního činitele. Pro mne bylo po těchto zasedáních jasné, že existuje jedno stanovisko a jeden návrh usnesení. Zodpovědně říkám, že na akci, které jsem se zúčastnil (pondělní Bezpečnostní rada státu) - a pokud jsem informován, tak i na schůzi vlády - byla pro takové stanovisko drtivá většina hlasů. Teď se mne maximálně můžete ptát na to, co si myslím o alternativním usnesení vlády a neodpovídajícím vystoupení ministra zahraničí Svobody v pořadu BBC. To je jiná otázka. Ale na odchylku se musíte ptát pana ministra Svobody, nikoliv mne.

Položím tedy triviální otázku: Jsme ve válce s Irákem, nebo nejsme?

Ve válce s Irákem Česká republika v žádném případě není. A to není extrémní názor Václava Klause, prezidenta republiky. To je názor české vlády.

Nedávno jste označil irácký režim za nehumánní a velmi nedemokratický. A válka, která začala, je často zdůvodňována i mimořádnou brutalitou vlády Saddáma Husajna. Právě tímto morálním rozměrem argumentují jak George Bush, tak Tony Blair. Přikláníte se vy sám k názoru, že je nutné zbavit se nebezpečného tyrana i za cenu vojenské intervence?

Nepřikláním. Naprosto jasně ne. Myslím, že o tom ze všech mých vyjádření nikdo nepochybuje a tento můj výrok nikoho nepřekvapuje. Ve světě je celá řada nehumánních a nedemokratických režimů. Koneckonců i my jsme žili v jednom z nich. Metoda režimové změny cestou války je věc v dosavadních lidských dějinách naprosto neznámá.

Jak tedy vy sám vidíte Saddáma Husajna a irácký režim?

Vy už jste citoval spojení nehumánní a nedemokratický. Nemám sebemenší důvod, abych se pokoušel extendovat toto vysvětlení. Myslím, že je srozumitelné. Jako dovětek bych řekl, že se nepasuji na interního znalce specifiky iráckého režimu, abych dokázal jasně rozlišit, nakolik se diametrálně liší od dalších režimů této části světa.

Věříte tomu, že Irák mohl být odzbrojen bez vojenského zásahu?

Mluvili jsme primárně o změně režimu, což je to, o co dnes anglo-americká koalice usiluje. V druhé rovině se hovoří o odzbrojování. A ve třetí rovině se hovoří o tom, že je třeba zbavit Irák zbraní hromadného ničení. Opakovaně říkám, že se nepovažuji ani za znalce Iráku, ani za specifického odborníka na tuto problematiku. Považuji za možné nalézt co největší koalici států a potažmo občanů, jde-li o to, aby v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení. Za daleko tenčí považuji možnost nalézt koalici, která by chtěla totálně odzbrojovat jednu zemi. Česká republika nemá zbraně hromadného ničení. Kdyby nás jich chtěl někdo zbavovat, tak bychom se mohli pousmát a říci: My žádné nemáme. Ovšem kdyby nás někdo chtěl odzbrojovat, tak bychom asi dost intenzívně protestovali. Myslím, že nejmenší a nejtenčí koalice, na které by se svět byl schopen domluvit, by byla ta o režimové změně. Říkám to bez ohledu na to, co si sám myslím a co si o iráckém režimu zřejmě myslí většina občanů České republiky. Shrnuto: Dominantním úkolem, na který máme nárok, je pokus zbavit Irák zbraní hromadného ničení. A já nejsem přesvědčen, že k tomu byla zvolena správná metoda.

Kdybyste měl v ruce rozhodnutí vy - dal byste zbrojním inspektorům OSN více času, pokračoval byste v diplomatických jednáních?

Tato otázka je v dané chvíli zcela hypotetická, a proto naprosto nezajímavá. Nejsem ochoten mluvit o detailech v Iráku, protože to není můj "cup of tea".

Často se odvoláváte na veřejné mínění, na názory občanů. V české veřejnosti je poměrně rozšířen názor, že jedním z významných hybatelů iráckého konfliktu jsou zájmy amerických společností. Jak byste jako ekonom a člověk, jenž zná diskusi, která se v Americe o tom vede, reagoval?

Jsem v intenzívním kontaktu s řadou amerických pravicových think tanků a vím, že i jejich názor je velmi rozpolcen. I uvnitř americké pravice. Dvěma nejznámějšími na pravici politického spektra v USA jsou American Enterprise Institute a CATO Institute. Sledujeme-li jejich výstupy, tak vidíme, že mezi nimi vznikl nesmiřitelný souboj, téměř na život a na smrt. AEI se plně staví za Bushovu administrativu - v tomto institutu řadu let pracoval současný viceprezident Cheney, kterého osobně znám. Zatímco CATO Institute je tvrdým kritikem a Bushovo pootočení věcí v této zahraničněpolitické kauze označuje za zradu konzervativních ideálů svobodné Ameriky. Jakkoli mám svůj názor na tento spor, tak tvrdě odmítám myšlenky některých našich komentátorů či politiků, že Amerika tuto akci podniká kvůli ropě nebo něčemu takovému. To považuji za naprosto směšné a nesmyslné.

Jaký výsledek této války považujete za dobrý a jaký výsledek za přijatelný?

Nepředpokládám, že by irácká armáda mohla znamenat vážnou brzdu koaličnímu útoku. Z tohoto hlediska jde jenom o to, jak rozsáhlý zásah bude použit, a tudíž jak dlouho bude celý útok na Irák trvat. S ohledem na lidské utrpení bych si přál, aby byl co nejkratší a v tomto smyslu i co nejmenší.
Něco úplně jiného je budování nového Iráku. Tady mám hrůzu z toho, že je celý americký koncept založen na tom, čemu se anglicky říká "wishful thinking", neboli přání otcem myšlenky. Sny o tom, že bude dosazena jakási exilová vláda velmi roztříštěné irácké - protože totálně decimované - opozice, která zvládne transformační fázi společnosti ve sféře politické, ekonomické, sociální, kulturní i jiné, to je myslím založeno na strašlivém zjednodušení. A tady vím, o čem mluvím.

Zmínil jste se o politické stránce věci, ale existuje také rozměr ekonomický. Irácké hospodářství se opírá hlavně o státní sektor. Ten systém vydělává především na Saddáma Husajna a jeho rodinu. Bez tržní ekonomiky však demokracie být vybudována nemůže. Nebude obnova Iráku o to obtížnější?

Opravdu nejsem znalcem Iráku, nikdy jsem nestudoval žádné podrobné knihy rozebírající irácký ekonomický systém. Vím, že všichni - mnou počínaje - žijeme v aprioristických soudech o Iráku, které bych v žádném případě nechtěl nějakým způsobem dále propagovat. O tom, že institucionální transformace země je věcí, která se měří snad ne na roky, ale dekády, o tom ví něco každý, kdo se pokoušel radikálním způsobem transformovat komunismus. A že by to v Iráku mohlo probíhat jinak, tomu nevěřím.

Z ekonomických kruhů často zaznívá řekněme brutálně cynické hledisko: Čím déle trvá nejistota, tím horší zpráva je to pro světovou ekonomiku. Z tohoto pohledu je jistě dobře, že válka začala nyní a že by podle předpokladů neměla být extrémně dlouhá. Kdyby se konflikt odkládal a nejistota přetrvávala, tak by to pro světovou ekonomiku nebylo dobré. Co si o tom myslíte?

Brutálně cynické hledisko mne absolutně nezajímá. Totálně bledne před elementární otázkou lidskou, která je v této věci naprosto dominantní. To, jestli bude růst HDP v České republice, Evropě nebo celém světě kvůli této krizi o půl procenta vyšší nebo nižší, je mi absolutně lhostejné. 

Roman Gallo, Milan Slezák, Hospodářské noviny, 21.3.2003

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu