Hlavní strana » Články a eseje » Jak je to s evropským…

Jak je to s evropským antiamerikanismem?

Články a eseje, 26. 6. 2003

V závěru června se v americkém lyžařském středisku Beaver Creek konalo každoroční Světové fórum, jehož jsem se – již poněkolikáté – jako jediný český a jeden ze šesti evropských zástupců zúčastnil. Tématy těchto tří dnů byly „Stará a nová Evropa a nový antiamerikanismus“, „Světová ekonomika“ a „Poučení z irácké války“. Byl jsem shodou okolností prvním řečníkem celé konference a to k prvnímu z těchto témat.

Vycházel jsem z pevného přesvědčení, že je právě dnes seriózní dialog mezi Evropou a Amerikou mimořádně důležitý. To byl můj apriorní názor, který však byl zážitky na konferenci nesmírně posílen. Ještě více než dříve proto považuji za nezbytné přispět k rozbíjení různých mýtů a nepochopení, které v minulosti, ale o to více v průběhu posledních dvou let, vznikly.

Jedním z těchto mýtů je rozdíl mezi starou a novou Evropou, který nedovedu dobře vysvětlit. Různé země Evropy samozřejmě mají různé zájmy, různé priority, různé loajality, různé historické zkušenosti, vzpomínky a obavy, ale zařadit celou tuto různost do slov stará a nová Evropa neumím a myslím, že to ani nejde.

Evropské země se nepochybně liší svou historickou zkušeností. Liší se zejména tím, že některé z nich mají dobré důvody nepovažovat svobodu za samozřejmou věc. Proto si jsou dobře vědomy její zranitelnosti a jejich nepřátel. Vědí, že svoboda není ani dar, ani exportovatelné zboží a jsou citlivé na jakékoli známky jejího porušování. Zdůrazňují proto právo na vlastní názor a právo tento názor zastávat.

Tuto důležitou zkušenost mají zejména bývalé komunistické země, ve kterých debata o svobodě a jejích důsledcích v minulosti nebyla nezávaznou akademickou diskusí. Svoboda vyžadovala odvahu přicházet s nekonformními názory, vyžadovala schopnost naslouchat odlišným názorům a vyžadovala ochotu k otevřenému dialogu. Některé jiné evropské země tuto zkušenost nemají, ale ani to - podle mého názoru – nerozděluje Evropu v jejím pohledu na iráckou válku.

Některé evropské země nedávno prodělaly hlubokou systémovou změnu – transformovaly komunistický režim v pluralistickou parlamentní demokracii a v tržní ekonomiku. Vědí proto své o relativním významu vnějšího tlaku a domácích faktorů při iniciování a provádění této změny. Výsledkem toho je, že kladou důraz na faktory domácí. Jsou však loajální a vědí, že pád berlínské zdi a naši sametovou revoluci neumožnila německá Ostpolitik, ale postoje Ronalda Raegana a Margarety Thatcherové. Vědí i to, kdo zajistil jejich vstup do NATO. Tato loajalita jim pro jejich další cestu dává jasný koridor, ale nedělá z nich provazochodce, kteří mají zcela nulovou volnost volby jednotlivých kroků své cesty.

Tytéž země byly v minulosti nuceny zapomenout na své národní zájmy a místo toho měly prosazovat zájmy světového proletariátu (nebo spíše sovětského politbyra). Nyní ale chtějí své zájmy prosazovat, což je - podle mého názoru - navíc velmi americké.

Dnešní spory však v jednom ohledu považuji za logické. V minulosti bylo daleko snadnější sjednotit se proti Sovětskému svazu než dnes proti méně jasnému nepříteli. Konec studené války způsobil, že se zájmy jednotlivých zemí začínají rozcházet a tomu se zabránit nedá. To, samo o sobě, však není antiamerikanismem. Nedávno se objevil termín nový antiamerikanismus, který automaticky nabízí přijít se slovem starý antiamerikanismus a já musím trvat na tom, že jsem byl vždy jedním z neúprosných kritiků onoho starého antiamerikanismu. Vždy jsem obdivoval americký politický, ekonomický a sociální systém. Vždy jsem protestoval proti neoprávněné trivializaci americké kultury. Vždy jsem byl pilným studentem americké ekonomie a dalších společenských věd. Vždy jsem oceňoval americký způsob života, individualismus, racionalismus, pragmatismus, pracovitost a optimismus Američanů. Velmi ostře jsem odmítal názory těch evropských intelektuálů, kteří vysvětlovali tragédii 11. září jako reakci na americký kapitalismus a na macdonaldizaci celého světa (který by jinak žil v Rousseauově idylickém ráji a nevinnosti).

Přesto adjektivu nový u slova antiamerikanismus nerozumím. Různé racionální pochybnosti o účelu irácké války a jen podmíněná nebo částečná účast v ní není antiamerikanismem – a to ani starým, ani novým. Musíme pozorně rozlišovat mezi přátelskou a konstruktivní kritikou a explicitním a zjevným nepřátelstvím. V Evropě je určitě daleko víc toho prvního než druhého.

Prosil jsem americké kolegy a přátele, aby to vzali na vědomí. Obávám se totiž, že směšování těchto věcí vede k fenoménu, který bych označil za supernový či nově nový antiamerikanismus, do něhož jsou dnes tlačeni i odpůrci starého antiamerikanismu, dosavadní hlavní zastánci Ameriky v Evropě. To považuji za velkou škodu.

Václav Klaus, Lidové noviny, 26.6.2003