---

Hlavní strana » Rozhovory » Zhrubnutí naší politiky je…

---

Zhrubnutí naší politiky je neštěstí

Rozhovory, 29. 11. 2003

Slova jako banda loupežníků do mého slovníku nepatří. V zahraniční politice respektuji vymezený koridor, ale odmítám být provazochodcem.

V exkluzivním rozhovoru pro Právo prezident republiky Václav Klaus mimo jiné trval na svém právu kritizovat vládu, vyjádřil se ke své roli v zahraniční politice a odmítl obvinění z populismu.

Alexandr Kramer: Pane prezidente, toto je náš první rozhovor od chvíle, kdy jste dobyl Pražský hrad. Mluvím se stejným Václavem Klausem, s nímž jsem se setkával v jiných prostředích?

Václav Klaus: Určitě. Jestli bych na něčem trval, tak na té stejnosti.

Alexandr Kramer: Role člověka nemění?

Václav Klaus: Když změníte roli, pohybujete se v novém prostoru. Ale i v tom novém prostoru vyjadřujete sám sebe, své já. Myslím, že v tomto pokračuji v dnešní době beze změny. Rozdíl je samozřejmě v tom, co dělám. Je to jako ve fotbalu: útočník má jiné úkoly než obránce nebo brankář.

Alexandr Kramer: Nepředpokládá jiný úkol i jiné chování?

Václav Klaus: To bychom si museli definovat pojmy. Já dnes v některých případech asi použiji jiné slovo než bych použil dříve, možná zaujmu měkčí stanovisko, s někým promluvím přívětivěji... To určitě ano. Ale termín chování podle mne vyjadřuje daleko fundamentálnější lidské postoje. V těch umne k žádné změně nedošlo.

Alexandr Kramer: Musí být prezident nadstranický?

Václav Klaus: Určitě.

Alexandr Kramer: I když to ústava nevyžaduje?

Václav Klaus: Bylo by v naprostém protikladu s tradicí naší země, aby prezident "kopal" za tu či onu politickou stranu. A myslím, že mi dokonce ani nikdo nevytýká, že bych něco takového dělal.

Alexandr Kramer: Neudělal jste to ani tehdy, když jste ve Sněmovně podrobil kritice vládní reformu veřejných financí? Někteří představitelé koalice to označili za vystoupení vůdce opozice.

Václav Klaus: Toto obvinění považuji za naprosto neférové a účelové. Když jezdím po světě, když přijdu do kterékoli významné mezinárodní instituce, všude se mne ptají: Co uděláte s tím vaším rostoucím veřejným dluhem? Byla to první otázka, kterou mi položil například pan Köhler, výkonný ředitel Mezinárodního měnového fondu, a určitě mi ji nepoložil jako vůdci opozice; ptal se prezidenta na to, co je dnes nepochybně nejvýznamnějším nepříjemným jevem v České republice.

Alexandr Kramer: Váháte někdy, kam až můžete zajít při vyjadřování vlastních názorů, nebo v tom máte úplně jasno?

Václav Klaus: Samozřejmě váhám a dlouho a dopodrobna si to promýšlím. Poslední dva týdny jsem například věnoval právě úvahám nad podepsáním či nepodepsáním jednotlivých zákonů oné tzv. reformy veřejných financí. A nejen úvahám, ale také intenzivním debatám s řadou spolupracovníků. Kdybyste mohl být jejich svědkem, viděl byste, že to je skutečně váhání a hledání správného kroku.

Alexandr Kramer: A myslíte si tedy, že je správné, když se nejen v našich domácích diskusích, ale i v zahraničí vyslovujete proti tomu, aby Evropská unie měla společnou sociální, zahraniční a obrannou politiku? Neměl byste "venku" reprezentovat oficiální zahraničněpolitickou pozici České republiky, kterou podle ústavy vytváří vláda?

Václav Klaus: Já určitě oficiální zahraniční politiku reprezentuji. To ale neznamená, že mi může být diktováno každé slovo, které vyslovím. Řeknu to příměrem, který jsem v jiné souvislosti mnohokrát použil v Americe - když jsem vysvětloval, jak cítím svou loajalitu vůči Spojeným státům ve vazbě na Irák. Pokaždé jsem řekl, že přijímám, že se musím pohybovat ve vymezeném koridoru, ale že odmítám být provazochodcem, který chodí po laně nad náměstím a ani omylem nesmí udělat krůček doleva nebo doprava. Tento můj příměr, který jsem během svých posledních tří cest za moře vyslovil snad dvacetkrát, v diskusích s členy vlády, kongresmany, akademiky, novináři i obyčejnými lidmi, se docela chytil a někteří lidé tam pak začali diskutovat o tom, jaká je šířka toho koridoru, jaká je šířka toho lana... Teď tentýž příměr použiji na svou obranu v opačném gardu, jako odpověď na vaši otázku. Ano, já respektuji vymezený koridor. Ale odmítám být provazochodcem.

Alexandr Kramer: Jaké jsou vůbec vaše pocity vůči této vládě? Vlastimil Tlustý, předseda poslaneckého klubu ODS, ji nazval "Špidlovou bandou loupežníků", podle Martina Římana je premiér "paranoidní autista"... Myslíte si v podstatě totéž a neříkáte to jen proto, že jako prezident to říct nemůžete, nebo kabinet Vladimíra Špidly vidíte v lepším světle?

Václav Klaus: Slova jako banda loupežníků nebo paranoidní autista nepatří do mého slovníku ani do mého myšlení, já se tímto způsobem na svět nedívám. Mně na vládě velice vadí celá řada jejích kroků na jedné straně a její pasivita na straně druhé, s tím se jako občan této země těžko mohu smířit... Ale vůbec necítím potřebu, abych používal terminologii tohoto typu. Naopak, patřím mezi ty, kteří by její používání ve veřejné diskusi velmi brzdili.

Alexandr Kramer: Co tedy říkáte tomu, jak ODS po vašem odchodu z jejího čela zhrubla?

Václav Klaus: Řekl bych, že zhrubly naše politické poměry. To považuji za naprosté neštěstí a myslím, že to souvisí i s jistým globálním úpadkem civilizovanosti, lidské komunikace, ten mi strašlivě vadí... Ale pozor: zásadní zhrubnutí české politiky v žádném případě není dílem ODS, tuto tóninu do ní vnesla už v dobách své opozice sociální demokracie, zejména Miloš Zeman. Nemluvě o sládkovcích.

Alexandr Kramer: Nezdá se vám ale, že v tomto je Zemanovou dědičkou spíš vaše strana než ČSSD?

Václav Klaus: Za prvé, v opozici je teď ODS. Za druhé, přední představitelé této vlády také někdy pronášejí silná slova, která bych já nikdy nepoužil; nemám potřebu, abych po nich pátral v paměti, ale když si prolistujete noviny, určitě je najdete. Každopádně, ať už takové výroky padají z kterékoli strany, třeba i z tábora ODS, můj podpis pod nimi není.

Alexandr Kramer: Zaplnila ODS mezeru po svém zakladateli? Je Mirek Topolánek vaším důstojným nástupcem?

Václav Klaus: Myslím, že nové vedení Občanské demokratické strany je důstojným vedením. Nic zásadního k tomu nedodám. Rozhodně nemám pocit, že bych dneska měl někde vystupovat a lobbovat za to, aby se vedení ODS změnilo, že bych měl začít říkat, že se mi ten či onen zdá lepší než někdo druhý... Takto mé uvažování opravdu neběží. Navíc si nejsem jist, jestli mám dost přesných informací na to, abych soud tohoto typu mohl učinit.

Alexandr Kramer: Nedávno jste v Lánech přijal velice přívětivě nového předsedu KDU-ČSL Miroslava Kalouska; prakticky současně otevřela jeho straně svou náruč ODS. Pan Kalousek po setkání s vámi prohlásil: "Řekl bych, že máme s panem prezidentem podobný konzervativní postoj k tomu, jak by měla vypadat politická scéna." Pokusíte se přispět k realizaci té představy?

Václav Klaus: To, že jsem přijal nového šéfa významné vládní strany, je naprosto normální. Myslím, že hledat k tomu pozvání nějaký dodatečný výklad je úplně zbytečné. Nepopírám, že s dnešním předsedou KDU-ČSL cítím jistou spřízněnost v tom, že je zastáncem jisté reálpolitiky, aspoň jak já mu rozumím; že není vyznavačem velikánských vzdušných zámků malovaných vznešenými filozofickými formulacemi. Také se mi zdá, že to je politik přímý, bezprostřední a tedy vypočitatelný ve svém jednání - politik, který mnohem více než někteří jeho předchůdci říká nahlas to, co si myslí.

Alexandr Kramer: Příchod pana Kalouska do čela KDU-ČSL ve spojení s bleskurychlou vstřícnou reakcí ODS vyvolal dohady o tom, zda lidovci opět nevymění spojence - a já jsem se ptal, zda máte v úmyslu tomu nějak napomoci...

Václav Klaus: Moje ambice v tomto směru je nulová; jestli něco prezidentovi nepřísluší, tak je to právě toto. Jiná věc je, že volbou výrazně jiného předsedy KDU-ČSL dochází k posunu na politické šachovnici, to je nesporně pravda. Otázka je, jak tento tah označit - vykřičníkem, dvěma vykřičníky, otazníkem, otazníkem a vykřičníkem? Tak či onak, výrazný tah to je a myslím, že nezůstane bez důsledků. Samozřejmě nemám na mysli důsledky měřené v taktu dnů, týdnů, měsíců, ale důsledky pro střednědobé až dlouhodobé utváření naší politické scény.

Alexandr Kramer: Z jiného soudku: jako prezident se u veřejnosti těšíte mnohem větší oblibě než dříve. Není ale způsob, jímž toho dosahujete - objíždění země, potřásání si rukou s co nejvíce lidmi, rozdávání autogramů - trochu "americky" laciný?

Václav Klaus: Za prvé: "americkosti" tohoto typu se nebráním - myslím, že z Ameriky si můžeme brát leccos dobrého, a zdaleka ne jen coca-colu, nebo džíny, nebo jistý typ rockové hudby. Pro mne, který jsem anglosasky uvažujícím člověkem, je tento styl naprostou samozřejmostí. Za druhé: myslím, že každý ví, že naprosto stejné cesty po celé naší zemi jsem podnikal po celých uplynulých čtrnáct let, pouze za menší pozornosti pražských žurnalistů. Pro mne je to naprostá životní přirozenost a to, že jsem se stal prezidentem, na tom nic nezměnilo. Za třetí: rozhodně se bráním tomu, když je tento politický styl označován za populistický. Politika je o kontaktu s lidmi, je o schopnosti s lidmi komunikovat, je o schopnosti politika nabízet lidem jisté vize a postoje, za které mu buď zatleskají, nebo ho vypískají. Já jsem toto pojetí politiky měl v sobě vždycky a nezměnil jsem se v tom ani o jeden jediný milimetr.

Alexandr Kramer: Opravdu se veřejnosti nepodbízíte ani některými svými postoji? Nedávno jste například v článku k výročí 17. listopadu napsal: "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů, z větší části bývalých straníků." Dále tam říkáte, že "právě tito obyčejní lidé (...) svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989" a sice tím, že na nesvobodné poměry reagovali "rezistencí, nevýkonností, náhradními individuálními aktivitami, atomizací společnosti, pasivitou". Pane prezidente, nevytvořilo toto vše spíš předpoklady pro to, že ta totalita mohla trvat tak dlouho?

Václav Klaus: Za prvé: trvám na tom, že tzv. dovolávání se obyčejných lidí není populismus. Mně je naopak strašlivě cizí pohrdání obyčejnými lidmi a žití v elitářských a elitistických kroužcích, bylo mi to cizí vždycky, stejně v éře minulé, jako v té současné. Za druhé: touto jednou větou v docela vyváženém a vybalancovaném článku jsem chtěl otevřít jistou diskusi, a to se mi podařilo. Mně se totiž zdá, že zde strašnou dobu přetrvává jistá pohádka o sametové revoluci a myslím si, že po těch čtrnácti letech už někdo musel říct: Podívejme se na tu pohádku poněkud hlouběji, otevřeme si hledí a povídejme si o těchto věcech. Tato větička nebyla ani nijak agresivní, nikoho dramaticky nekritizovala... a pokud mohu soudit z článků a dopisů čtenářů ve všech možných médiích, tak to mé upozornění, zahrání na jednu strunu, úspěšné bylo. Reakce z druhé strany jsou legitimní a myslím, že ve většině případů jsou i férové.

Alexandr Kramer: Tak u nich ještě zůstaňme. Mezi řádky toho vašeho článku je cítit despekt vůči disidentům. Neuznáváte, pane prezidente, že jejich odpor proti režimu vytvářel - řečeno slovy Václava Havla - "mravní či občanský horizont, k němuž bylo možné se třeba i nevědomě vztahovat"? A k němuž je možné se vztahovat i dnes?

Václav Klaus: Odlišme, co je cítit mezi řádky a co je explicitně napsáno. Explicitní debata by byla o tom, jaká byla role jedné konkrétní tzv. disidentské skupiny. K tomu bych si troufal říci dvě věci. Za prvé, jak už jsem naznačil, debata o roli této skupinky ve srovnání s rolí tzv. obyčejných lidí byla čtrnáct let vychýlena na jednu stranu a bylo třeba navrátit ji do vyvážené polohy. Za druhé, trvám na tom, že rozkližování komunistického režimu probíhalo na více paralelních frontách. Existovalo zde přece obrovské množství aktivit, které měly na ten komunismus velmi obdobný, ne-li větší ničící účinek, jako aktivita této konkrétní, v zahraničí nejznámější skupinky. Abych byl spravedlivý: myslím, že přínos této konkrétní skupiny byl spíše bezprostředně po 17. listopadu než před ním. Tento efekt byl dán zejména tím, že příslušníci této skupiny se uměli stelefonovat, uměli si sednout v tom či onom divadle a iniciativně se chopili příležitosti k vytvoření nové politické reprezentace této země. To bylo v každém případě důležité. Samozřejmě do toho velmi rychle začali promlouvat i někteří jiní lidé, kteří v té skupině původně nebyli.

Alexandr Kramer: Jedním z nich jste byl i vy. Do jaké míry je váš postoj k disentu ovlivněn právě tímhle - že vy sám jste v něm nebyl?

Václav Klaus: Myslím, pane redaktore, že to není téma pro novinový rozhovor, ale řeknu k tomu aspoň jednu principiální větu, která vám asi bude připadat kacířská: Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil, protože to je pro mne nedefinovatelná entita; není to analytický termín, s nímž bych uměl operovat. Rozdělování lidí na jakýsi disent a nedisent považuji za hluboký omyl - za součást oné pohádky, která by už konečně měla být poopravena, protože nic takového nebylo. Byla tu obrovská spousta lidí, kteří se v rámci komunistického režimu pokoušeli vyvíjet aktivity, které směřovaly ke všemu jinému než k jeho posilování - aktivity, které já považuji za bohulibé, protože ten systém vyprazdňovaly tak dlouho, až z něj nakonec zbyla jen tenounká skořápka, která se zbortila při jednom ťuknutí studentské demonstrace. To je můj zásadní názor.

Alexandr Kramer: Položil jsem vám osobní otázku a vy jste z ní utekl k obecné úvaze.

Václav Klaus: Dobře, jestli chcete diskutovat v osobní rovině, tak tedy diskutujme o tom, jak jsem byl vyhozen coby vedoucí antisocialistická síla z ČSAV, jak jsem se ocitl mimo jakékoli veřejné struktury, jak jsem nemohl publikovat, učit... a jak jsem vzhledem ke svému založení přijal úřednickou práci v pobočce banky, nikoli práci v kotelně nebo něco podobného. Ano, to bylo osobní rozhodnutí. A ještě: diskutujme například o mých seminářích, které shromažďovaly minimálně tak velký počet lidí, jako jakékoliv aktivity tak zvaného disentu a které byly nakonec zlikvidovány na přímý příkaz Ústředního výboru KSČ. Když si dnes prohlížím bulletiny z těch seminářů, vydávané v nákladu 200-300 kusů, tak si myslím, že to bylo stejně významné, jako mnoho jiných tehdejších alternativních aktivit.

Alexandr Kramer: Chodil jste v letech totality k "volbám"?

Václav Klaus: Myslím, že u několika jsem byl a u několika nebyl.

Alexandr Kramer: Jednou otázkou bych se chtěl zastavit u vašeho vztahu k dnešním komunistům. Těžko si lze nevšimnout, že na adresu KSČM nevyšlo z vašich úst v uplynulých devíti měsících snad ani jedno kritické slovo. Stejně těžko se lze ubránit podezření, že se této straně cítíte zavázán za to, že vám pomohla ke zvolení prezidentem.

Václav Klaus: Tato vaše slova totálně odmítám - a musím konstatovat, že pokud jsem vaše otázky do této chvíle považoval za férové, tak tato otázka, bohužel, rámec férovosti překračuje. Pane redaktore, já jsem od chvíle, kdy jsem v tomto úřadu, nekritizoval žádnou politickou stranu zastoupenou v českém parlamentu, protože k tomu nemám mandát. Pokud ale jde o moje názory na jisté ideové, ideologické, filozofické, světonázorové postoje, tak musíte vědět, že v této zemi není větší protivník ideologie komunismu než jsem já. A obviňuji ty, kteří mají plnou pusu siláckých protikomunistických ataků, že jsou ve své duši velmi blízcí komunistickému světovému názoru. Proto bojuji daleko více proti tomuto fenoménu než proti samotné ideologii komunismu. Toto jsem dal mnohokrát jasně na vědomí a myslím, že každý, kdo to chce vědět, to ví.

Alexandr Kramer: Kritizovat komunistickou stranu vám nepřísluší a kritizovat vládu můžete? Tomu nerozumím.

Václav Klaus: Komunistická strana zde naštěstí nevládne a já jsem přesvědčen, že ani vládnout nebude. Mohl bych diskutovat o tom, zda některé z kroků, které dělá tato vláda, pro mne z řady hledisek nejsou blízké tomu, co by asi dělala nějaká komunistická strana, kdyby byla ve vládě zastoupena. Ale odlišme důsledně politické strany a vládu.

Alexandr Kramer: Minulý týden jste byl v Americe, setkal jste se s viceprezidentem Cheneyem a jak bylo oznámeno, v první polovině příštího roku vás přijme i prezident Bush. Znamená to, že vám v Bílém domě už odpustili, co jste řekl velvyslanci Stapletonovi - že kdyby se nyní v Iráku našly důkazy o výrobě zbraní hromadného ničení, mohl by to být podvrh?

Václav Klaus: Tuto větu jsem nikdy nevyslovil, nevím, jakým způsobem se dostala do médií a jak je s ní hráno. Považuji to za jednu z mediálních hříček vůči své osobě a víc k tomu nemám co dodat.

Alexandr Kramer: Takže to byl úplný výmysl?

Václav Klaus: Byl to úplný výmysl - nevím čí.

Alexandr Kramer: Změnil se v něčem váš kritický postoj k vojenské akci v Iráku?

Václav Klaus: Když se podíváte na to, co jsem kdy skutečně řekl k řešení iráckého problému, a oddělíte to od toho, co o tom píší různí pisálkové, zjistíte, že můj postoj v této záležitosti je jako všechny mé životní postoje zcela konzistentní. Já jsem si od počátku kladl velké otázky: Je možné někam vnést demokracii zvnějšku, silou? Je možné realizovat transformaci země z totalitního do svobodného režimu jako dodávku nějakého zboží? Můj pocit je, že tato transformace země musí stoprocentně vycházet zevnitř, že to musí být bytostné chtění a cítění občanů té země, že oni si musí vytvořit své instituce ke svému obrazu! Myšlenku, že je možné - ať už v Evropě, v Jižní Americe, v Africe, v arabském světě, v Asii - změnit občany a vnutit jim jiné instituce, jsem vždy považoval za chybnou. Na všech fórech v Americe - a minulý týden to bylo deset fór za účasti předních představitelů administrativy, Kongresu atd. - říkám: Nevím, co bych vám k tomu řekl, kromě své zkušenosti z transformace jednoho totalitního systému na systém svobodný. A ta zkušenost říká, že to musí být výsledek domácí aktivity.

Alexandr Kramer: Ve washingtonském Woodrow Wilson Center jste pronesl přednášku, ve které jste varoval před novými nepřáteli svobody, mezi něž jste zahrnul obhájce lidských práv, ekology, hlasatele sociální odpovědnosti soukromých firem a hlavně Evropskou unii. Aspirujete na titul nejkonzervativnějšího politika na světě - ještě konzervativnějšího než byli Ronald Reagan a Margaret Thatcherová?

Václav Klaus: Byl jsem vyzván, abych pronesl v pořadí čtvrtou výroční řeč na téma Freedom. Jako první řečník v této čtyři roky po sobě jdoucí řadě vystoupil známý americký filozof Michael Novak, druhým řečníkem byla Madeleine Albrightová a třetím byl Adam Michnik. Já jsem člověk, který pronese za rok šedesát, osmdesát projevů a už mám problém vybrat si vhodné téma. Velmi často proto akceptuji téma zadané pořadatelem. Učinil jsem to i v tomto případě, vzal jsem to téma vážně a pokusil jsem se zamyslet, čím je freedom - svoboda ohrožována dnes. Tolik úvodem. A teď dvě poznámky k tomu, co jste řekl a co by mohlo na neinformovaného čtenáře působit matoucím dojmem. Poznámka první: Provádím-li kritiku lidských práv, neboli human rights - respektive kritiku tzv. humanrightismu, který považuji za jistou specifickou ideologii dnešní doby - činím tak ve jménu obhajoby klasických občanských práv! Čili vedu polemiku human rights versus civil rights (lidská práva versus občanská práva - pozn. A. K.) a jsem pro ta druhá, protože si myslím, že to první adjektivum je zavádějící. Prosím, aby tento výklad v žádném případě nebyl vypuštěn. Poznámka druhá: Není pravda, že jsem v tom projevu kritizoval Evropskou unii - na to mám jiné projevy s jinou argumentací. V přednášce, o které hovoříme, jsem uvedl, že dalším fenoménem, který podle mého názoru oslabuje freedom, je likvidace národních států a internationalisation of political issues, čili internacionalizace politické problematiky. To je koncepční pohled na svět, který dovedu obhajovat. V závorce: příkladem toho je Evropská unie. Ale trvám na tom, že v tomto projevu mi šlo o obecné připomenutí dalšího faktoru oslabujícího svobodu.

Alexandr Kramer: Vraťme se domů. V onom zásadním projevu ve Sněmovně, o kterém tady už byla řeč, jste za jeden z hlavních problémů naší společnosti označil klesající důvěru lidí v politické instituce. Není to v podstatě totéž, jako kdybyste řekl, že v zemi panuje blbá nálada, za kterýžto výrok jste kdysi velice kritizoval Václava Havla?

Václav Klaus: Myslím, že ne, to jsou dvě odlišné věci. Já příčinu klesající důvěry v politické instituce a v politiky vidím především v tom, že se ukazuje, že politická scéna není schopna přijít s radikálními koncepčními řešeními. Že nemá odvahu, že neprovádí skutečně výrazné kroky, že se spíše veze. Dnešní vládu bych opravdu daleko více kritizoval za neaktivitu než za aktivitu. Svůj podíl na tom, co si lidé o politice myslí, máte ale i vy, novináři. Musím říct, že se vztekám, když vidím, že například v dnešním (tj. středečním - pozn. A.K.) vydání vašeho deníku je jedním z hlavních politických témat debata o tom, jestli poslanecký bufet má či nemá být přístupný pro novináře. To mě přímo bolí, protože to považuji za degradaci politiky, přispívající k vytváření té hrozivé nedůvěry občanů. Takže z této strany bych politiky hájil. Ale z druhé strany si myslím, že v řadě případů tam opravdu chybí jakýkoli tah na branku.

Alexandr Kramer: Kdy a čím ale ta nedůvěra v politické instituce a v politiky začala, pane prezidente? Nezačala už v první polovině devadesátých let tím, že politické instituce v naší zemi umožnily divokou privatizaci, beztrestné vytunelování stovek podniků? A nenastartovaly ji také skandály kolem financování politických stran, především té vaší?

Václav Klaus: Za prvé určitě ne. Za druhé si myslím, že to, co teď říkáte, jsou neuvěřitelné fráze, které naši zemi poškozují a ničí. Já považuji za nesmírnou hrůzu to, čeho jsme svědky v posledních pěti, šesti letech: dezinterpretaci první poloviny, respektive prvních sedmi či osmi let minulého desetiletí. Tady u novinářů vašeho typu málem převládl dojem, že privatizace zničila kvetoucí komunistické hospodářství. Toto je jeden z největších podvodů, který byl spáchán na občanech této země. Ta privatizace byla mimořádně úspěšným a základním krokem pro to, aby Česká republika byla tam, kde naštěstí je.

Alexander Kamer, Právo, 29. listopadu 2003