Hlavní strana » Ekonomické texty » O české ekonomice na počátku…

O české ekonomice na počátku roku 2000

Ekonomické texty, 11. 1. 2000

Východiskem mého uvažování je nepříjemná skutečnost, že - ač představitelé vlády tvrdí opak - v naší ekonomice v poslední době žádný kvalitativně nový jev bohužel nenastal. To je jistě teze vybízející k polemice, ale veďme ji. Vyslovuji ji proto, že pravděpodobné ukončení propadu ekonomiky za kvalitativně nový jev nepovažuji. Zatím je to spíše ukončení něčeho než začátek něčeho jiného. Tento rozdíl není vůbec triviální, nejedná se o hříčku slov.

Rekapituluji-li dnešní ekonomickou situaci, je evidentní, že v posledních dvou-třech letech prudce poklesla ekonomická nerovnováha - a to jak vnitřní nerovnováha neboli inflace (prosincová meziroční inflace je jen 2,5 %), tak nerovnováha vnější (běžný účet platební bilance ukazuje za první tři čtvrtletí roku 1999 na schodek ve výši pouze 5,8 mld. Kč, oproti 18,2 mld. Kč v loňském roce).

Tyto nové jevy (oproti období let 1995-97) nebyly způsobeny žádnou hlubokou strukturální (jinak řečeno institucionální) změnou naší ekonomiky. Byly způsobeny dramatických poklesem agregátní poptávky. Je evidentní, že původní příčiny nerovnovážných tendencí - jiná dynamika vývozu a dovozu - v naší zemi existují i nadále, latentní nerovnováha zde proto zůstává. Situace se ale proti předchozí fázi našeho ekonomického vývoje viditelně změnila, což není žádné překvapení, protože i u nás jistě platí obecně platný ekonomický vztah:
míra nerovnováhy je funkcí tempa ekonomického růstu s tím, že parametry této funkce odrážejí základní strukturální (či institucionální) charakteristiky ekonomiky země.
Můžeme to - pro jednoduchost volím lineární vztah a abstrahuji např. od existence časových zpoždění, která v realitě nepochybně existují - vyjádřit třeba takto:
 (1) MN = a + b . r  ,
kde MN je míra nerovnováhy (vyjádřená jako jakýsi vektor inflace a salda běžného účtu platební bilance), r je tempo růstu HDP, a, b jsou strukturální parametry české ekonomiky (i když by ekonometr asi řekl, že jde spíše o parametry redukované verze modelu než o skutečné strukturální parametry). Předpokládáme, že b  >  0, neboli, že vyšší tempo růstu vede - ať si to přejeme či nikoli - k vyšší míře nerovnováhy.

Konec konců, o platnosti či neplatnosti tohoto vztahu, o velikosti koeficientů a a b a o jejich stabilitě je celý náš současný ekonomický spor, jakkoli bývá obvykle veden v jiné terminologii. Jsem ale přesvědčen, že právě tak je třeba tento ekonomický spor postavit, protože se tím leccos vyjasňuje. Věřím, že je eventuálně možné shodnout se na existenci a případně i na velikosti koeficientů a a b. Lišíme se však asi dost podstatně
- v požadované cílové hodnotě vhodné velikosti míry nerovnováhy v tranzitivní ekonomice (označme MN*);
- v názoru na žádoucnost tempa snižování míry nerovnováhy na tuto požadovanou úroveň (a současně v hypotéze o závislosti parametrů  a a b na rychlosti snižování tempa růstu ekonomiky);
- v hypotéze o příčinách té či oné konkrétní velikosti parametrů a a b;
- v hypotéze o proměnlivosti parametrů a a b v čase institucionálními zásahy státu a jeho hospodářskou politikou.
Chtěl bych k těmto důležitým otázkám uvést alespoň několik poznámek.

Tranzitivní ekonomika má ze své samotné podstaty tak nepříznivou hodnotu parametru a, že - podle mého názoru - neexistuje žádná smysluplná hodnota r, která by (spolu se současně působícím parametrem b) umožňovala, aby byla míra nerovnováhy nulová.
  
Čili, není možné, aby a  +  b  .  r  £  0. Navíc se zdá, že jsou oba parametry větší než nula. Z toho pak logicky plyne, že ani nízká, ani mírně záporná hodnota r nezajišťuje MN  =  0 a často ani velmi nízkou hodnotu MN.

V jiné terminologii řečeno, znamená to, že se s nenulovou inflací a s nenulovým záporným saldem běžného účtu platební bilance musíme ve chvíli transformace smířit. (To samozřejmě neznamená, že se musíme smiřovat s příliš vysokými hodnotami z období kolem roku 1995 a 1996.)

Ekonomická teorie nám říká i to, že rychlé tempo desinflace a stejně tak rychlé tempo zbavování se vnější nerovnováhy má na ekonomiku negativní zpětný efekt, kterým je další podvázání ekonomického růstu v budoucnosti. Vztah těchto veličin se tedy v jistém smyslu obrací, schematicky vyjádřeno:
 (2) r  =  c  +  d  .  TSMN   ,
kde TSMN tempo snižování míry nerovnováhy (opět abstrahuji od časových zpoždění) a kdy předpokládáme, že d  <  0. Neboli, čím rychlejší míra desinflace (a poklesu vnější nerovnováhy), tím větší cena se platí ve formě poklesu tempa ekonomického růstu.

Důvodem tohoto nepříznivého efektu je vznik nejrůznějších degenerativních kumulativních efektů na nabídkové straně ekonomiky a to jak v reálné sféře, tak zejména v bankovním a finančním sektoru, jejichž důsledkem je i zablokování úvěrování, tzv. credit crunch. Předpokládám, že je tento u nás dobře známý efekt zřejmý, že je navíc srozumitelný i intuitivně, a proto se mu nebudu podrobněji věnovat.

Někteří naší ekonomové (a politikové) však tento problém v úvahu neberou.

Lišíme se i ve vysvětlování příčin velikosti (a snad dokonce i znamének) parametrů a a b. Jedna skupina ekonomů označuje za dominantní příčinu konkrétní velikosti těchto parametrů fakt transformační fáze české ekonomiky (tedy něco, co existuje objektivně) a za druhotnou, méně důležitou příčinu považuje specifika českého zvládání transformace (tedy vliv subjektivní). Druhá skupina ekonomů důsledky transformace samotné buď nedoceňují vůbec, nebo o nich nemluví a za hlavní příčinu té či oné velikosti parametrů považuje konkrétní způsoby (či "nezpůsoby") transformace v České republice. I v tomto případě se vlastně jedná o klíčový současný spor naší země.

Tato skupina ekonomů se tímto svým postojem dopouští zcela ahistorického pohledu, nezná či nedoceňuje nemalé podobnosti průběhu transformace v různých zemích světa a přeceňuje (a navíc jen údajné) zvláštnosti průběhu a stylu transformace u nás. I toto by chtělo seriózní empirickou práci, nikoli aprioristické zpolitizované soudy.

Lišíme se i v názoru na snadnou či nesnadnou, rychlou či pomalou proměnlivost institucionálních parametrů ekonomiky reformními opatřeními státu. Standardní ekonom při svém uvažování obvykle považuje institucionální charakteristiky za relativně velmi stabilní, ví, že se mění jen velmi pomalu, ví, že nejsou snadno nikým a ničím změnitelné a hlavně ví, že je sice možné - a i to spíše jen částečně - změnit nominální stránku institucionálního rámce, ale že je daleko zdlouhavější docílit změnu reálného fungování jednotlivých institucí. Proto považuji předpoklad o proměnlivosti parametrů a a b - jen kdyby vláda více chtěla a kdyby byla "chytřejší" - za chybný a za názor, který nepatří do standardní ekonomie a to ani do její, dnes u nás tak módní, institucionální větve. Dobří institucionalisté nemluví o snadné proměnlivosti koeficientů a a b, ale mluví "jen" o jejich mimořádně velkém významu - zejména tehdy, jsou-li špatně "nastaveny". Řekl-li jsem, že při našich parametrech neexistuje žádné r, které by náš problém uspokojivě řešilo, nejsem s nimi v sebemenším rozporu.

Pouze naivní institucionalisté předpokládají snadnou změnitelnost institucí a rychlý efekt nominálních změn institucí (úřadů i legislativy) na reálné fungování ekonomiky. Bohužel svými názory vydatně zásobují média a některé politiky, kteří z toho pak vyvozují nesprávné závěry.

Toto modelové uvažování bych mohl dlouze rozvíjet (a hlavně výrazně zjemňovat a komplikovat), ale základní závěry, které z něho vyplývají jak pro hodnocení naší minulosti, tak pro úvahy o naší budoucnosti, jsou poměrně jednoduché:
a) rozběhnutí ekonomiky (velikost r) v druhé fázi našeho polistopadového ekonomického vývoje ekonomického vývoje (v letech 1993-96) vedlo k nárůstu vnější nerovnováhy (vzhledem k mimořádně vysokému stupni otevřenosti ekonomiky se nezesílila nerovnováha vnitřní). To v jisté chvíli přestalo být únosné vzhledem k závislosti kapitálového účtu platební bilance na velmi "přelétavém" chování zahraničních investorů a na jejich "stádním" chování.
b) potřebné přibrzdění ekonomiky však bylo zbytečně rychlé. Míru nerovnováhy to sice výrazně snížilo - bohužel až na neúnosně nízkou úroveň (čili daleko pod MN*). Přestřelení tempa snižování míry nerovnováhy díky zvolené míře restrikce (vysoká hodnota TSMN) nastartovalo degenerativní procesy, jejichž následkem byla eliminace ekonomických aktivit a s nimi spojených ekonomických subjektů v rozsahu větším, než bylo nezbytně nutné.

Ekonomika zůstává v zablokované pozici, protože nedošlo k pádu na samotné dno a není proto důvod, aby z ní sama vystoupila. Nepříznivá konstelace parametrů naší ekonomiky - po jejich výrazném zlepšení v prvních fázích transformace - přetrvává. Budou se pohybovat jen velmi pomalu a nejsou změnitelné žádnými jednoduchými kampaňovými legislativními zásahy či iniciativami. Ekonomický růst se sám, aktivitou mikrosféry, rozhýbává jen těžko, zejména tehdy, nechce-li ho někdo pomoci rozhýbat. Věří-li někdo, že je možné měnit - k lepšímu - parametry a a b i při ekonomické stagnaci či propadu a že bude jejich změna v krátkém období tak významná, že se viditelně projeví a že není třeba dělat nic jiného, naznačuje tím svůj ekonomický názor. Má na něj samozřejmě nárok, ale považuji ho za velmi nebezpečný, protože za něj všichni velmi draze platíme.

Co tedy máme udělat dnes? Vycházím z toho - asi stejně jako většina z nás - že stát není a ani se nemůže stát skutečným hybatelem ekonomiky a že v tomto smyslu nemůže nahradit podnikovou a bankovně-finanční sféru.

Stát může a musí zlepšovat institucionální podmínky, legislativu i fungování státních úřadů a přispívat k upevňování soukromovlastnických vztahů (v nejširším významu tohoto slova). O tom jistě spor není.

Domnívám se však, že stát musí v této chvíli udělat ještě něco jiného. Pokud stát svou makroekonomickou politikou ekonomiku zablokoval, musí stejný stát ekonomiku odblokovat. Stát - zejména jeho centrální banka - si u nás před třemi lety stanovil nerealistický cíl ve snížení míry nerovnováhy. Proto zahájil velmi restriktivní měnovou politiku, prudce oslabil agregátní poptávku a tím zasáhl agregátní nabídku více než bylo zamýšleno. V jiné terminologii: tím zhoršil a nikoli zlepšil parametry a a b. 

Česká ekonomika je dnes "zablokována" nedostatkem úvěrů, který je způsoben obavami bank půjčovat. Centrální banka musí tyto obavy a tuto pasivitu bank eliminovat. Proto musí ve snaze zvýšit investice a čistý export a ulehčit splácení úvěrů
- snížit úrokové sazby;
- zrušit povinné minimální rezervy bank;
- zmírnit pravidla pro výpočet kapitálové přiměřenosti bank;
- změkčit bankám dnešní tvrdé podmínky ohledně oprávek problematických úvěrů.

Samozřejmě je třeba nepřetržitě
- bránit svobodu soukromého podnikání a ulehčit podmínky založení firmy;
- bránit soukromé podnikání při jeho fungování (zrychlit obchodní soudnictví i systém exekuce);
- preferovat soukromé vlastnictví před státním a komunálním, a proto dále privatizovat;
- preferovat levný stát s nízkými výdaji státního rozpočtu i s nízkými daněmi;
- potlačovat bujení byrokracie všeho druhu,
ale to všechno bude znamenat "jen" středně a dlouhodobé změny parametrů a a b. Odblokování ekonomiky může působit dříve a musí se udělat tam, kde vzniklo.

Je třeba ukončit éru všeobecného alibismu. Zejména alibismu centrálních bankéřů, kteří se snaží vinu za své vlastní chyby svalit na vládu a alibismu dnešních vládních politiků, kteří se snaží vinu za vlastní nečinnost svalit na své předchůdce.

Dnes už nejsme v první reformní fázi, kdy bylo cílem změnit centrálně plánovanou ekonomiku v tržní systém, neboli kdy bylo cílem vytvořit autonomní soukromý sektor ekonomiky. Nyní už jde převážně o reformy veřejného sektoru, který představuje jen nadstavbu či doplněk sektoru soukromého. Dnešní reformy - mezi něž patří reforma daňové soustavy (směrem k rovné dani), reforma státní správy (opuštění myšlenky definitivy), reforma financování vysokého školství (zavést školné), reforma železniční dopravy, reforma státního zdravotnictví, reforma zdravotního pojištění (směrem k osobním zdravotním účtům), reforma penzijního systému (směrem k osobním penzijním účtům), zeštíhlení sociální politiky (zrušení neodůvodněných sociálních dávek), reforma legislativního procesu (omezení vlivu zájmových skupin na tvorbě zákonů), atd. - už znamenají něco kvalitativně úplně jiného.

Všechny tyto reformy, někdy se říká reformy druhé generace, narážejí na odpor mocné a konsolidované koalice byrokracie a zájmových nátlakových skupin, profitujících na státním rozpočtu. Proto jsou tak obtížně uskutečnitelné. Většinu těchto reforem vláda z roku 1996 zahájila nebo o nich alespoň zahájila vážnou diskusi. Její pád na konci roku 1997 tyto reformy zastavil a přerušil o nich také jakékoli vážné diskuse. Dnes se místo toho dělají akce "čisté ruce" a připravují se majetková přiznání, registrační poklady a zalobované revitalizační hrátky. Měli bychom vědět i to, že výše uvedené reformy veřejného sektoru jsou až středně či  dokonce dlouhodobou záležitostí a že s dnešní potřebou odblokování ekonomiky nemají bezprostředně nic společného.

Václav Klaus, 11.1.2000
Článek byl pod názvem "Ekonomika zůstává v zablokované pozici" otištěn v upravené formě 12.1.2000 v Hospodářských novinách.