Hlavní strana » Články a eseje » Karikování mých názorů…

Karikování mých názorů pokračuje

Články a eseje, 30. 6. 2005

Minulý týden jsem na pozvání předsedy Akademie věd, prof. Pačese, navštívil biologické a chemické ústavy Akademie. Při nesmírně milé a přátelské, téměř tříhodinové návštěvě jsme se dotkli i problematiky financování vědy.

V poněkud omšelých, určitě málo inspirativně vypadajících panelákových budovách, nicméně plných nejmodernější laboratorní techniky, na kterou jsou naši výzkumníci patřičně hrdí (a říkají, že je dnešní stav nesrovnatelný s tím, co existovalo před deseti, patnácti lety), to bylo více než vhodné téma.

V průběhu diskuse jsem připomněl trochu provokativní, ale často citovanou myšlenku Karla Poppera z roku 1954: „vliv chudoby na schopnost vědce rozvíjet své teorie je zřejmý, ale vliv bohatství (v angličtině opulence) je ještě zrádnější“. Česká média, resp. někteří pisatelé v nich, však píší, že Klaus velebí chudobu, že je apoštolem chudoby a vkládají mi do úst věty, že „chudoba cti netratí“, že „bohatství svádí k zahálce a ubíjí myšlení“, atd.

Nic takového jsem neřekl. Docela vážně jsme diskutovali o tom, jak asi vypadá hypotetický kauzální vztah mezi objemem finančních prostředků, které má vědec k dispozici, a objemem jeho vědecké produkce (jakkoli definované) a o tom, je-li tento vztah vůbec statisticky významný. Jako pokus o převedení citované Popperovy věty do snadno pochopitelného grafického vyjádření jsem – bez jakéhokoli dlouhého přemýšlení – na tabuli nakreslil tuto křivku:

a s úsměvem jsem se ptal, zda jsme dnes v bodě A nebo B nebo C? Jako vypointování diskuse je hypotéza této nelineární závislosti nepochybně užitečná a určitě není žádným povrchním velebením chudoby.

Ať je to jakkoli, klíčem ke všemu, včetně vědy, nejsou peníze, ale člověk, jeho práce a jeho myšlenky. Popper, a já s ním, se dokonce obává, že úzkým místem jsou lidé a že „příliš mnoho dolarů může pořádat štvanici na příliš málo myšlenek“. Je to tak absurdní věta? Rodí se vědecké hypotézy samy? Automaticky? Jen když se člověk posadí ke stolu? K prostřenému stolu? Je extenzívní sledování velmi parciálních hypotéz samo o sobě přínosem? Nejsou to až příliš často slepé uličky? Nechybí v nich právě ona, tolik potřebná myšlenka? A vidění celku, které na mikroskopu obvykle vidět není? Vzniká ta tolik potřebná a nezastupitelná myšlenka vždy jen na tom nejdražším laboratorním přístroji?

Podobně jistě platí i to, že velikost vědy není v jejím kvantitativně vyjádřitelném rozsahu, ale v něčem úplně jiném. I tady vyslovil Popper velmi důležitou tézi: „Big science může zničit great science“. Odlišnost anglických výrazů big a great je pro pochopení této myšlenky naprosto klíčová. Není a nemůže být pravda ani to, že je dnešní věda výlučně otázkou velkých týmů a nikoli jednotlivců. Nepřijímám argument, že Klaus zastává koncept vědy devatenáctého století a že je dnes věda úplně jinde. Schumpeter nás učil, že inovaci (i vědní) dělá člověk a ne organizace, a určitě ne stroj. V roce 1942 se však mylně domníval, že individuální inovace brzy skončí a že tím skončí i kapitalismus a bude nahrazen socialismem. Za tuto hypotézu mu všichni socialisté tleskali. Dnes, po šedesáti letech, je evidentní, že mu tleskali předčasně. Stejné je i to s postulovanou přeměnou vědy v mechanický proces týmových parciálních experimentů.

Pokusme se vytvořit natolik funkční a ekonomicky vyspělou společnost, aby bylo na vědu peněz dost. Pokusme se přestat plýtvat a ušetřené prostředky dejme vědcům. Pokusme se nadměrnými regulacemi nesvazovat život lidí i ekonomiku. I věda tím bude svobodnější. A právě o to jde. A vážně vyslovované názory nekarikujme.

Václav Klaus, Lidové noviny, 30.6.2005