Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Vystoupení prezidenta…


Vystoupení prezidenta republiky Václava Klause na TV NOVA v pořadu Sedmička

Rozhovory, 13. 6. 2005

Martin Veselovský:
Naposledy, když jsme se tu viděli, tak se, snad možno říct, rozjížděla ta jarní vládní krize. Byl jste tu na konci února. Dnes jsme v podstatě více než měsíc po jejím ukončení. Jak, z Vašeho pohledu, vládní krize změnila českou politiku? A zda vůbec?

Václav Klaus:
Jestli změnila, to si ještě počkejme. To by byly trošku rychlé soudy. Vládní krize, my to slovo s nadsázkou používáme, ale je naprosto jasné, že tato vláda, která má velmi malou převahu v parlamentu, ten stojednotkový mandát, vláda, složená ze tří, v mnohém protichůdných koaličních partnerů, vláda, která si dovolí celou řadu osobních problémů, byla v krizi skoro od začátku. To, že máme v rámci jednoho roku tři premiéry, to určitě je výrazem něčeho hlubšího. Že potom stačí jakékoliv drncnutí, zakolísání, jakýkoliv podnět, který tuto velmi nestabilní situaci převede v krizi, to je přesně to, co se stalo kolem bývalého předsedy vlády Grosse a financování jeho a jeho rodiny. Trvalo to tři měsíce. Příliš dlouho. Nás to nikoho neposilovalo. My jsme nevypadali nijak velkolepě. Nicméně, to skončilo. Já bych řekl, že se snad podařilo, i snad trochu mou zásluhou, aby se to řešilo standardním způsobem, aby to nebyla zákulisní jednání, která by prezident inicioval na Hradě a boural vlády nebo je stavěl nějak úplně jinak. Myslím, že jsme to vyřešili.

M.V.: Vy jste na začátku března, pane prezidente, mimo jiné řekl, abych to odcitoval přesně: "Otazníky nad původní příčinou krize navíc odstraněny nebyly". Stále ještě stojíte za tím tvrzením?
 
V.K.: Já jsem tím myslel zhruba to, co jsem řekl v té své první větě. Prostě, složitá koalice, ne zcela soudržných partnerů, jenom stojedničkový mandát, a to ještě stojedničkový mandát, který se několikrát měnil v průběhu toho tříletého období.

M.V.: Pardon, že vám skáču do řeči, to tedy nebylo myšleno přímo na osobu bývalého premiéra Grosse a jeho, jaksi majetkoprávní vztahy?

V.K.: To bylo spíš to drncnutí, jak jsem před chvíli řekl. Ale, ten půdorys, ten základ, je něco jiného. Samozřejmě, kdyby vládní koalice měla převahu 130 hlasů ku sedmdesáti, tak myslím, že by asi takovouto věc ustála. 

M.V.: Je podle vás, pane prezidente, principiálně špatné, že se v průběhu jednoho roku vystřídají tři vlády?

V.K.: Určitě. Pro mě to je určitě v principu špatné.
 
M.V: V čem je to špatné?

V.K.: Nějakou zkušenost s tím vládnutím mám, a musím říci, že té vládě chvíli trvá, než začne. Té vládě chvíli trvá, než se rozkouká. Řada ministrů přijde do těch svých budov poprvé, a než vůbec objeví, jaké má spolupracovníky, tak se ztrácí drahocenný čas. Za druhé, my jsme to na začátku zvládali v určité výrazné stabilitě. Živě si vzpomínám, že jsem často jezdil do Polska a komunikoval s polskými politiky. A říkal jsem: "To je úžasné! Já znám 11 polských premiérů". Čili, kdy jsme my vydrželi v podstatě s jednou stabilní vládou, tam se vyměňovala jedna vláda za druhou. To není dobře. Má mít šanci, minimálně ty čtyři roky volebního období, předvést, co v ní je, a voliči, ať to pak vládě spočítají.
M.V.: Kdybychom, jako jeden z ukazatelů, který možná se může zdát jako hlavním té škodlivosti, vzali například dopady na ekonomickou situaci, kterou pravděpodobně asi voliči budou vnímat, jako velice výraznou, tak ten dopad není příliš velký, protože za tohoto střídání například růst HDP neustále stoupá. Mezinárodní velcí investoři také nezanevřeli na Českou republiku.

V.K.: Jsem ekonom, nikdy bych si, ani ve svých vlastních volebních kampaních netroufal krátkodobý vývoj ekonomiky vázat na krátkodobé změny ve vládě. Prostě, takhle to neběží. Ekonomika má svůj život. K tomu, jestli se nějaký zahraniční investor rozhodne investovat do České republiky, to je rozhodování v kategorii mnoha let. V tomto smyslu nechci vládu nijak kritizovat, ale že by to mělo těsnou, bezprostřední souvislost, říci nemohu. Naše, podle mého názoru, stále jsem o tom více a více přesvědčen, zbytečná minikrize let 1997 a 1998 prostě skončila a zcela logicky se ekonomika dostala na standardní cestu, opět nahoru.
 
M.V.: Je, podle Vás, když se vrátím zpátky do jara roku 2005, lékem na podobné situace, na takové vládní krize, buď velice propracovaný a snad přísný zákon o konfliktu zájmů? Anebo, třeba více většinových prvků, v tom našem poměrném volebním systému?

V.K.: Tím přesně odlišujeme, co je tím půdorysem, tou hlavní, dlouhodobou příčinou, a co je tou konkrétní věcí, kdy přeteče ten hrníček. Náš volební systém nás minimálně už od roku 1996 tlačí k těmto problémům. A nevím, jestli tyto problémy snadno překonáme. Vyčkejme, samozřejmě, voleb v příštím roce, a doufejme, že vláda, která vznikne, nebude žít s obavou, jestli jeden poslanec musí do nemocnice nebo náhodou, jestli se nepohádal se svými kolegy, nebo nevypil příliš moc skleniček alkoholu v poslanecké restauraci. S tím se nedá normálně žít. To je ta základní příčina. Nevím, že by to byla otázka zákona o střetu zájmů. Politik musí dodržovat elementární prvky normálního, správného, racionálního, slušného, férového chování. Je pod drobnohledem médií. Ta média mu to také docela jasně spočítají, když prohřešky tohoto typu udělá. Vymýšlet 59 zákonů, které by nás sešněrovávaly a vedly k tomu, že budou kontrolováni naši rodiče, prarodiče, strýcové, tety, děti, a jejich děti, tudy, podle mého názoru, cesta nevede. Takováhle různá řešení jsme měli za komunismu, a jak dobře víme, nikam nevedla.

M.V.: Tři sociálně demokratičtí poslanci předložili, pane prezidente, v dubnu sněmovně novelu zákona o volbách, jejíž podstatou je zvýšení počtu preferenčních hlasů, které mohou voliči zakroužkovat při volbách. Je to ze dvou na pět. A posléze, snížení toho nutného procentuálního zisku preferenčních hlasů ze sedmi na dvě procenta. Je to, podle Vás, správná cesta?

V.K.: Podle mě, to je jeden kamínek do mozaiky té správné cesty. Tato věc sama o sobě může způsobit, že kandidát, který je sedmém, třináctém, jedenadvacátém místě, který do té doby věděl, že tam je pouze do počtu, má šanci. Na tom není nic špatného. Najednou může mít šanci, že když předvede svůj šarm, osloví co nejvíce voličů, může být pětadvacátý, a dostane se dopředu. Samo o sobě to je motivační prvek, který já bych určitě vítal. Vůbec teď ale nemluvím o těch konkrétních číslech.

M.V.: Tomu rozumím.

V.K.: Ale, jako princip, je to jedna z cest, kudy to může vést. To by samo o sobě sice nezměnilo tu koaličnost, tu proporcionálnost našeho systému, ale umožnilo by to vytáhnout zevnitř politických stran viditelnější osoby, které jsou schopny víc oslovit voliče, než své spolustraníky. To je samo o sobě dobře.

M.V.: Vy jste, pane prezidente, do průběhu té vládní krize několikrát vstoupil a využil, můžeme to nazvat třeba slepá, nebo šedá, místa Ústavy České republiky, tedy místa, která nejsou zcela jednoznačně vykládána. Mám na mysli například ono zdržování přijetí demisí ministrů, které podal, nebo se snažil do vašich rukou podat sám premiér. Pokud bychom tyto vaše kroky interpretovali jako snahu upravit, nebo zpřesnit, ústavu, tak je nutno se ptát, proč tak činíte těmito, pro mnohé, kontroverzními kroky, proč tak nečiníte v nějakých, řekněme, politicko-odborných debatách na nějaké, možná akademické, nebo parlamentní půdě?
 
V.K.: Já jsem nic nezdržoval. Myslím, že mně historie jara roku 2005 dala za pravdu, že jsem konal správně.

M.V.: Já jsem chtěl slyšet názor na správnost toho vašeho jednání.
 
V.K: Já teď mluvím o tom slovu zdržování. Myslím, že zdržovali někteří jiní. Ta krize mohla být vyřešena demisí daleko, daleko rychleji.

M.V.: Pane prezidente, já se Vám, pardon, velice omlouvám. Musím Vám skočit do řeči, ale ve chvíli, kdy do Vašich rukou byla podána demise tří lidoveckých ministrů, byť proti jejich vůli, tak podle mnohých vykladačů Ústavy, nebo interpretátorů, Vy jste měl povinnost tuto demisi přijmout. Já vím, že máte jiný názor, ale tady mluvím o tom zdržování.

V.K.: Slovo zdržování už je hodnotící soud. Prezident ale není robot, není podatelna na poště, které se doručí něco a on má povinnost levou rukou to vzít a pravou rukou to předat dál. Prezident je jednající prvek politického a ústavního systému země, on přeci rozhoduje. Proto nemohu nesouhlasit se slovem zdržování. Já jsem hledal, a zase bych dodal, myslím, že správně, které kroky jsou správné, a které pomohou, a které nepomohou k vyřešení té situace. To bylo naprosto legitimní. A někteří, kteří by si přáli, aby se to řešilo jinak, ne, aby nahlas řekli: "Já si přeju, aby lidovci vypadli z vlády, a aby byla přijata jejich demise", tak oni říkají: "Ne, prezident, ten si vykládá Ústavu po svém!". To je zbabělost! Oni by měli říci, že jim jde o věcný názor a zakrývají to hříčkou sporu o Ústavu.

M.V.: Abych se vrátil k začátku mé otázky, tak dají se tyto Vaše kroky interpretovat, jako snaha, řekněme, o naplnění těch míst, která jsou různě vykládána v Ústavě?
 
V.K.: O tom, že Ústava není dokonalá, jako není dokonalé žádné jiné lidské dílo není pochyb. Ti, kteří psali Ústavu,  nemohli určitě předpokládat a předvídat všechny momenty, které v životě nastanou. To je problém všech zákonů, nejenom Ústavy. Hovořím-li s lidmi, kteří ji psali, tak oni říkají: "My jsme to schválně napsali do té Ústavy takto. My jsme to nechtěli mít absolutně natvrdo. My jsme v té Ústavě chtěli mít určitou míru volnosti, která by byla uplatnitelná v různých situacích různým způsobem". Kdyby se sešli slovutní Ústavní právníci, myslím, že by mi v tomto smyslu dali za pravdu. Se mnou polemizují politici, kteří si na sebe na chvilku berou hábit Ústavního právníka a zakrývají svou politickou tužbu a vyprávějí, že jde o Ústavu. Není to tak.

M.V.: Tak, tolik reflexe poslední české vládní krize z pohledu prezidenta Václava Klause. Pojďme teď k dalšímu tématu této Sedmičky, jejímž hostem je prezident České republiky Václav Klaus. Evropský kontinent už sedm dní žije událostí číslo jedna. Francouzi v referendu nechválili ratifikaci evropské ústavní smlouvy, tedy dokumentu, který byl psán pro větší, rozšířenou Evropskou unii. Francouze v jejich rozhodnutí o tři dny později následovali Nizozemci. A teď, pane prezidente, tu otázku úmyslně kladu tak, aby byla téměř osobní. Cítíte satisfakci?
 
V.K.: Řekl bych, že satisfakce je špatné slovo. Já jsem byl nepřetržitě okřikován, že Klaus, je blázen a extrémista, a že myslí úplně izolovaně od zbytku světa. Trpělivě jsem říkal, že to není pravda. Trpělivě jsem skládal jeden argument vedle druhého. A najednou se ukáže, že dvě významné, základní, centrální evropské země většinou voličů řeknou, že na to mají stejný názor. Satisfakce? Nevím. Ale, to, jak jsem byl okřikován, mě vede k tomu, abych řekl, že je dobře, že se to stalo. Ale Vy jste řekl, že to byla ústava pro větší, rozšířenou Evropskou unii. S tím nemohu souhlasit. To byl pokus pohnout uspořádáním Evropy v úplně jiném směru a s větší nebo menší unií to opravdu nemá souvislost. Jestli se to někdo tímto způsobem snažil prodávat, to je věc jiná. Ale Evropská unie funguje rok po rozšíření naprosto normálně, vůbec žádný problém nyní nevzniká. Téma rozšíření a ústava jsou nesouvisející dvě věci.

M.V.: Nebudu tedy používat slovo satisfakce, můžeme použít české slovo zadostiučinění.

V.K.: To možná, jestli si to smím troufnout říci, to ano.
 
M.V.: Tak ho použijme! Cítíte tedy zadostiučinění i přesto, že jak Francouzi, tak Nizozemci, byť oba tyto národy z jiného pohledu, evidentně nehlasovali úplně přesně o znění návrhu evropské ústavní smlouvy, ale spíš o svých vnitropolitických věcech. Zvláště Francouzi hlasovali evidentně o svém premiérovi, o kvalitě své vlády.
 
V.K.: Tohle je další klišé, které u nás někdo rozšiřuje. Nedělejme z těch lidí, z těch desítek milionů lidí, kteří hlasovali, hlupáky. To je politicky vyspělý národ. Ve Francii tu ústavu držel v ruce za poslední měsíce každý. Ta se probírala dnes a denně, zleva, zprava, shora, zdola, ve všech médiích, a lidé se toho masivně zúčastňovali. Včera jsem se dozvěděl jedno číslo, které mě fascinovalo, a které se mi zdá být klíčové. Když byla pár dní před referendem televizní debata se socialistickým politikem Fabiem, bývalým předsedou vlády, tak k šoku všech tuto televizní debatu sledovalo ve Francii 9 milionů diváků. Byl překonán rekord francouzské televize při finále loňského mistrovství Evropy v kopané. Říkat, že se tím lidé nezabývali, že to nevnímali, to je strašlivě nefér. A nepovyšujme se ani nad Francouze, ani nad Nizozemce, ani nad kohokoliv jiného.

M.V.: Já jsem se, nutno podotknout, pane prezidente, nesnažil povyšovat.....
 
V.K.: Já nemyslím, Vy osobně, já teď spíše reaguji na různé pisatele v našich médiích, kteří říkají: "Nevěděli, co činí. Nevěděli, o čem hlasují. Nebozí lidé, prostě nevěděli, co dělají". Tohle v sobě nesu jako novou křivdu, která se v těchto posledních pár dnech stává. To nebylo osobně na Vás.

M.V.: Já jsem jenom chtěl dodat, že pravděpodobně o něčem vypovídá fakt, že téměř vzápětí, po vyřčení onoho francouzského "NE", rezignoval francouzský premiér. To není úplně standardní krok.

V.K.: Nejsem takový znalec vnitrofrancouzské politiky, ale na dálku, si myslím, že on žádným tahounem hlasování "ANO" nebo "NE" o ústavě ve Francii nebyl. On tam nebyl tím klíčovým hráčem. A úvaha, jestli on rezignoval, nebo byl rezignován, to bych radši nekomentoval.
 
M.V.: Dobrá.
 
V.K.: Já jsem ho naposledy potkal na inauguraci nového papeže v Římě, a tam jsme spolu pět minut hovořili. A musím říci, že on to již tehdy viděl velmi špatně, viděl to jako myšlenkový chaos, který nedovede nikdo přesně popsat. 

M.V.: Hovořili jste, z hlediska Vašich názorů, v přátelském duchu, předpokládám?
 
V.K.: V absolutně přátelském duchu. Mít názor na evropskou ústavu, hlasovat v referendu o evropské ústavě "ANO", či "NE", to není důvod, abych člověka s opačným názorem nenáviděl, nebo s ním nemluvil, nebo, abych ho nerespektoval.
 
M.V.: O čem, podle Vás, vypovídá fakt, pane prezidente, že ústavní smlouva byla ve Francii odmítnuta, zejména z hlediska jakési snad obavy o zborcení sociálního státu, z obavy o větší liberalizaci ekonomického prostoru? Naopak Nizozemci řekli své "NE" z obavy zcela opačné. Že ta liberální země bude svázána nějakými pravidly, a že ta liberalizace naopak nebude dostatečná. O čem tento fakt vypovídá?

V.K.: Myslím, že to francouzské i nizozemské "NE" bylo založeno na hlubších úvahách, na větším konglomerátu myšlenek. Ale, připusťme na vteřinku, že je to přesně tak, jak říkáte. Že Francouzi chtějí více sociálního státu a nechtějí liberalizovat služby. Že Nizozemci, hypoteticky, že chtějí opak, tak myslím, že pak právě je to ten hlavní argument, proč je ta ústava špatná. Protože ona vlastně nevyhovuje nikomu. Je to pokus vytvořit abstraktní středobod, který neodpovídá nikomu, který je umělotinou, naprosto byrokraticko-úřednicky vybudovanou umělotinou, kdesi v neznámém centru. Ale žádnému člověku to nevyhovuje. Proto se klidně může stát, že to nevyhovuje mě osobně, protože je to příliš socialistické a sociální. Ale jestli to panu Fabiovi nevyhovuje z opačných důvodů, tak je to jenom známka, že je hloupost, aby byl hledán jednotný postup Evropy, i v těchto věcech. Pak ponechte, aby Francie šla více doleva, a my, teď nechci nikomu vnucovat, abychom šli, třeba eventuálně jinak. Ale ústava je pokus říci nám všem, jak máme jít. A proto je zcela logické, že to odmítají lidi zleva i zprava, shora, zdola.
 
M.V: Vláda premiéra Jiřího Paroubka hodlá pokračovat, já vím, že to slovo nemáte rád, už minule jste mi to říkal, v osvětové kampani o evropské ústavě. Mělo by na ní být, nebo, už je vyčleněno, a pod Úřad vlády ČR převedeno, 200 milionů Kč. Na Úřadu vlády ČR pracuje odbor o třinácti lidech, pokud se úplně nepletu. Vidíte nějaký důvod, pane prezidente, proč by tyto finance a lidské síly měly být použity právě takto, anebo jinak?

V.K.: To se týká obecné debaty, jestli je smysluplné pokračovat v ratifikacích o evropské ústavě nebo ne. Ale všichni přeci víme, že evropská ústava ke svému schválení potřebovala jednomyslný hlas. 25:0. Musel být výsledek 25:0. A to věděli všichni. Na začátku to přeci vypadalo, že jestli se náhodnou nestane, že Velká Británie neřekne své "NE". A všichni rok polemizovali o tom, co se stane, kdyby nedej Bůh, Velká Británie řekla jako jediná země "NE". Všichni věděli a přijímali, že stačí jedno "NE", aby potápělo celou tuto zbytečně velkolepou loď. No, a teď najednou se to stalo ve dvou státech a teď, se titíž lidé tváří, jako by se nechumelilo a říkají: "Pokračujme, a zjistěme si, jestli to bude 23:2, nebo 17:8, nebo jestli to bude 13:12". Ale přeci všichni víme, že o to vůbec nejde. Buď 25:0 nebo nic, je koncept, na kterém byly debaty vždycky založeny. Takže, podle mého názoru nemá smysl pokračovat. Dovedu si představit, hledat jinou cestu, hledat jiný text, hledat ne 200 stránek nebo s přílohami tisíc, ale hledat 15 stránek, udělat verzi minimalistickou, udělat ne do všech oblastí lidských životů se pletoucí ústavu. Ale to už by asi bylo jiné téma.
 
M.V.: Já si myslím, že se k němu rozhodně dostaneme. Na druhou stranu, pane prezidente, ta smlouva, kterou vy jste nepodepsal, a podepisoval ji za Českou republiku v Římě premiér, tak to jsou klasické mezinárodní smlouvy, které nás zavazují k tomu, že se alespoň pokusíme ratifikovat evropskou ústavní smlouvu. To znamená, že my se jednostranným rozhodnutím z této mezinárodní smlouvy, podepsané v Římě, nemůžeme vyvázat. O tom, že referenda nebudou pokračovat, by podle této smlouvy mohli rozhodnout jednohlasně všechny země Evropské unie. My sami ne.

V.K.: Nevím, kde tato myšlenka padla. Dokonce jsem ji ani ještě nikdy neslyšel.

M.V.: Já se přiznám, abych uvedl zdroj, tak od bývalého ústavního soudce, pana Malenovského, ve včerejších Lidových Novinách.

V.K.: Nevím. Nikdy jsem to neslyšel. A říkat tomu klasická mezinárodní smlouva, je opět strašlivý posun podstaty problémů. Je to klasická mezinárodní smlouva. A já říkám: "Ano", ale smlouva, která v momentu, když bude těmi 25:0 podepsána, přestává být klasickou mezinárodní smlouvou, a stává se ústavou jednoho seskupení, jednoho superstátu, a stává se ústavou. Slovo, že je to mezinárodní smlouva, je zapomenuto a navždy už vymazáno z dějin. Do momentu dvacátého pátého podpisu je to klasická mezinárodní smlouva. Po tom dvacátém pátém podpisu se to stane ústavou a slovo smlouva vypadává z jejího názvu, a ze všeho. To je názor desítek, stovek ústavních právníků, a já myslím, že názor jediný možný a jediný správný.

M.V.: Na druhou stranu, možná všechny diváky, kteří se teď na nás dívají, zajímá, jestli i přes ona dvě "NE", nizozemské a francouzské, nás čeká, buď referendum, anebo parlamentní debata, a posléze hlasování o ratifikaci evropské ústavní smlouvě? 
V.K.: Na to bych odpověděl, že na to máme vládu, aby předložila návrhy dalšího postupu. Na to máme parlament, aby k tomu řekl svoje "ANO" nebo "NE". Teoreticky, v jisté chvíli to doputuje k prezidentovi republiky a on má k tomu dát svůj podpis. Já si myslím, že kdyby se vláda, a obě dvě komory parlamentu, rozhodly, že si chtějí udělat ratifikaci, jako jistý nákladný drahý průzkum veřejného mínění, tak prohlašuji, že ten zákon nebudu vetovat.
 
M.V.: Nebudete ho vetovat?
 
V.K.: Ne.

M.V.: Proč ne?
 
V.K.: Protože nemám pocit, že bych se měl v tomto smyslu v takovéto věci vzpírat parlamentní většině. To není na prezidentův zásah.
 
M.V.: Byť z Vašeho pohledu, evidentně to je věcí zbytečnou?
 
V.K.: Pane redaktore, odlišujme přesně role a věci. U nás podle Ústavy prezident sjednává mezinárodní smlouvy. Jestli je to optimální věta v naší Ústavě, nebo není, je věc úplně jiná. Nicméně, je tam napsaná, stejně jako jakákoli jiná věta v Ústavě. K tomu, aby vláda mohla začít sjednávat "klasickou mezinárodní smlouvu" o evropské ústavě, musela dostat papír, kde prezident republiky říká: "Já to nebudu sjednávat, i když to teoreticky mohu sjednávat jako prezident, já to předávám vládě do ruky, aby tuto smlouvu sjednala". Když ta smlouva byla napsána a sjednána, tak byla 29. října minulého roku podepisována v Římě. Teoreticky, podpis má za úkol provést prezident republiky, podle naší Ústavy. Eventuálně, prezident republiky napíše standardní dokument, který podepisuji na nejrůznější smlouvy pětkrát týdně, zmocnění pro předsedu vlády a ministra zahraničí, aby v mém zastoupení tuto smlouvu o ústavě v Římě podepsali. Kdybych chtěl zlobit, tak bych nepodepsal už tuto věc. To by ale bylo opravdu nefér, to by prezident dělat neměl. A já také nikdy nic takového ještě neudělal.
 
M.V.: Další otázka, která začíná být aktuální, je otázka, proč by se například ve Francii a v Nizozemí nemělo referendum konat znovu? Precedenty v Evropské unii by tady byly. Například při referendech o přijetí smlouvy v Nice, Irsko hlasovalo dvakrát, podruhé úspěšně.
 
V.K.: Buď pravidla jsou, nebo pravidla nejsou. Jestli se dnes konají někde na území České republiky závody ve skoku vysokém, tak všichni víme, že v atletických pravidlech je napsáno, že na každé konkrétní výšce jsou pro každého skokana tři pokusy. A myšlenka, že při tom třetím pokusu zafoukal vítr, anebo jen vláskem se ten skokan dotknul té laťky, a ona spadla, a že by se rozhodčí mohli dohodnout: "Vždyť on to skoro skočil. Co kdyby ještě mohl skočit čtvrtý pokus?". Nedělejme takové věci, je to nehezké a nepěkné. Na druhé straně, Francouzi jsou Francouzi, svébytná, samostatná, silná, mocná, historická země. Pokud se Francouzi rozhodnou, že budou chtít opakovat referendum padesát devětkrát, tak bych zase řekl, že prezident České republiky nemá sebemenší důvod, aby jim k tomu něco říkal. To opět samozřejmě závisí jen a jen na nich. A moje rada je bezcenná, netroufl bych si ji někdy udělat. Mimo jiné, netroufl bych si dělat kampaň do referenda ve Francii. Netroufl a měl jsem celou řadu pozvání. Byli nešťastní, že tam nepřijedu, chtěli, abych natočil aspoň videoklipy, které by byly pouštěny. A já jsem říkal: "Vážení, já vám budu fandit, když řeknete "NE", ale toto já nemohu udělat. Jsem schopen pronést přednášku na Sorbonně, akademickou přednášku na téma evropské ústavy, a vyjadřovat svoje názory a svou kritiku. Ale zapojit se do kampaně politické, to se jako prezident nikdy v cizí zemi neodvážím. A dost jsem se také překvapeně díval, že se to odvážil náš nový předseda vlády.
 
M.V.: Vy své kritické názory na evropskou ústavní smlouvu, pane prezidente, prezentujete při mnohých příležitostech už nějaký čas. Proč se vlastně neúčastníte v Česku nějakých oficiálních diskusních fór nebo debat s protivníky podobného kalibru?
 
V.K.: Prezident není součástí politického spektra, aby jste si vzali jednoho politika tady na Sedmičku, z té či oné strany a z vlády, z opozice, a nechali nás tady se utkávat. Přesně to asi není role prezidenta. Ale já mám pocit, že se debat na toto téma zúčastňuji dnes a denně. Vedu o tom nepřetržitou polemiku. A z druhé strany slyším jenom okřikování a zacpávají mi pusu. Ať nedělají planá gesta. Ať přicházejí se svými argumenty a ať si je každý může vyslechnout. A jestli tu máme předvádět souboj prezidenta s někým, tady ve Vaší Sedmičce, tak to asi ne.

M.V.: Tak, zeptám se jinak. Souhlasil byste s názorem, že v České republice v současné době neprobíhá žádná veřejná nebo široká debata na téma evropská ústavní smlouva?
 
V.K.: Definujme si slovo debata. Bylo to téma, o kterém se dlouhou dobu vážně nediskutovalo, ale já bych řekl, že tak posledního půl roku se diskutovat začalo. A kdo chce být orientován podle různých názorů, může být. A není problém, aby dostatek informací a dostatek dokumentů na toto téma dostal. Jestli jsem říkal před půl rokem, že vážná debata u nás neexistuje, tak bych řekl, že za toho půl roku se pohnula výrazně kupředu, a je tomu dobře. A věřím, že bude ještě bohatší, a že bude jasnější.

M.V.: Mimochodem, pane prezidente, teď se vás ptám, jako čestného předsedy Občanské demokratické strany, jak by měli voliči vnímat slova předsedy ODS Topolánka z Lidových Novin z konce dubna, kde použil onu větu, používá to naprosto odpovědně: "Evropská ústavní smlouva je obrovský shit"?
 
V.K.: Víte, že já termíny tohoto typu nepoužívám. Myslím, že mě ani nikdo nechytl za slovo v tomto směru. Mluvme ale spíše o podstatě těch názorů. Já se do politiky Občanské demokratické strany opravdu vůbec nepletu, a zase bych si troufl říci, že mě z toho ani nikdo neobviňuje. Já si myslím, že dnešní verze té evropské ústavy ve své logice, není v duchu toho, co si myslí většinově Občanská demokratická strana, ale není vůbec na mě, abych tento výrok za ně dělal. Pokud dospějí k závěru jinému, tak zesmutním. Ale to je tak všechno, co bych mohl udělat.
 
M.V.: Třetím tématem je spor mezi Vámi, tedy prezidentem, a premiérem Jiřím Paroubkem o to, kdo je, a teď možná se mnou, pane prezidente, budete polemizovat v interpretaci toho sporu, kdo je v této zemi tvůrcem zahraniční politiky, a lidově řečeno, kdo by koho měl v této oblasti poslouchat, či snad úkolovat? Spor začal 26. května vyjádřením premiéra pro elektronickou verzi britských Financial Times. Pak chvíli eskaloval a o pět dní později byl uzavřen, po vaší dopolední schůzce toto úterý. Výsledkem bylo: "Vše je v pořádku, rozpory nejsou, anebo se budou ve vzájemné shodě řešit". Mě by zajímalo, jaká je Vaše interpretace tohoto sporu?

V.K.: Tak za prvé, bych byl strašně nerad, aby ten spor byl převeden na osobní úroveň, když rozumím, že nový premiér začal velmi razantně. Snaží se vykolíkovat co největší kus hřiště pro sebe sama. A v tom loktování docela úspěšně boduje. Pokusil se něco takového udělat i vůči mně, udělal to, pro mě trochu překvapivým způsobem. Protože, já myslím, že míra mé vstřícnosti při řešení vládní krize vůči sociální demokracii a vůči němu samému byla, myslím, nadměrná. A jestli mi něco lidé vytýkají, tak spíše toto. A když jsme spolu hovořili, tak jsme se domluvili, že se sejdeme a pohovoříme si o zahraniční politice a o dělbě práce v těchto věcech.

M.V.: Vy jste spolu hovořili, kdy? Pardon.
 
V.K.: To bylo v momentu jeho jmenování. K té schůzce nedošlo. Na místo toho byl tady ten výpad, kdesi ve Velké Británii. Podívejte, o tom, kdo je tvůrcem zahraniční politiky, není sporu. Prezident nemá žádné ministerstvo zahraničí. Prezident není vláda ani parlament. Zahraniční politika s velkým "Z" a s velkým "P", je vytvářena konglomerátem všech těchto institucí. Konkrétní stojednotková vláda je významný hráč v tomto seskupení, ale není hráčem jediným. Když jsem stojednotkovou vládou, tak mohu udělat zákon o celnicích, nebo, já nevím, o registračních pokladnách, nebo mohu udělat zákon o mýtném, placeném na dálnici, ale o zahraniční politice bych měl, jsa stojednotkovou vládou, velmi pozorně sledovat i těch 99 zbývajících poslanců, abych se od nich extrémně neodchýlil. Takže, je to konglomerát vlivů a faktorů. Druhá věc je, že prezident je samozřejmě také součástí celé této hry a také se toho zúčastní. Chtěl bych jasně odmítnout, že bych dělal něco proti zahraniční politice České republiky. Rezolutně, ostře a nemilosrdně to chci odmítnout. Když jsem byl např. na oné Radě Evropy, kde jsem pronesl projev, který byl všeobecně dobře přijat, tak já jsem tam spolupodepsal dokument, který je výstupem z toho dvoudenního zasedání, a který odráží naši zahraniční politiku. Ministerstvo zahraničí mi doporučilo, abych vyjádřil souhlas s tím dokumentem. To je zahraniční politika. Ale má-li každá hlava delegace pět, sedm, devět minut projevu, tak jestli v těch pár větách řekl i něco jiného, než co by napsal předseda vlády, je určitě něco jiného. Takže trvám na tom, že zahraniční politiku řeším, dodržuji. Jestli každá věta v projevu je identická, jak by ji napsal pan Cyril Svoboda, tak to naštěstí není. A taky jsme různí lidé a máme různé kompetence.
M.V. : Mě by, po pravdě řečeno, nejvíce zajímalo, co se vlastně dělo v úterý na té Vaší schůzce? Protože ten výstup z ní, to, co jste říkal Vy, a to, co říkal pan premiér Paroubek, ten, za prvé, nebyl úplně identický. Vy jste neříkali úplně stejné věci. To je první věc, která zavdává k myšlenkám, jak to tam vlastně bylo? Ale, hlavně to vypadlo, podle toho výstupu, že Vy jste panu premiérovi couvnul? Že Vy, jako kdyby jste přistoupil na některé jeho požadavky, že budete více, nad rámec té obvyklé praxe, jaksi konzultací, nebo instrukcí ministerstva zahraniční, že budete s nimi ještě více konzultovat? Je to tak? Je ten dojem správný?
 
V.K.: Myslím, že je zbytečné, abychom sem přetahovali interpretaci této schůzky. Já jsem záměrně tuto schůzku neudělal jako schůzku před televizními kamerami, protože jsem měl pocit, že je to opožděná schůzka, kdy jsme si chtěli rozdělit pravomoci, chtěli vyjasnit, kdo má jezdit na Valné shromáždění OSN, kdo má jezdit na Radu Evropy, kdo má jezdit na akce Evropské unie, a tak dále. Takhle to vždycky v minulosti, celých 15 let, rozděleno mezi prezidentem a premiérem bylo. Já, jako předseda vlády, jsem věděl, že Valné shromáždění OSN a summit NATO a summit Rady Evropy nechávám prezidentovi, a vůbec se nevměšuju do toho, že bych tam jel. Ale protože daleko praktičtější věci se dělají na jednání s Evropskou unií, tak jsem zase naopak toto považoval za nebytné. Tak to zůstalo. Tak to zůstalo od doby před deseti, patnácti lety. A já jsem se i o tom domluvil s premiérem Špidlou, s premiérem Grossem. I o tom jsme hovořili v úterý s premiérem Paroubkem, že toto globální dělení respektuji, a že dominantní osobou, jednající s Evropskou unií, je premiér, a tedy vláda, s jedním dovětkem, který jsem si vyjednával i v minulosti. Chtěl bych jednou za rok na jeden z šesti, osmi, nebo kolik jich je, summitů Evropské unie jet, i proto, abychom nevysílali ošklivý signál, že pan prezident tam nechce jezdit. Takže se domluvme, že na jeden z nich bych za rok jel. To je součást naší dohody. Myslím, že je to dohoda docela spravedlivá. 
M.V.: Jenom, pardon, bych použil vaši terminologii. Loktování a vykolíkování si prostoru. Tomu rozumím, že si nový člen té hry, kterou můžeme nazývat česká politika, chce vykolíkovat svůj nový prostor.
 
V.K.: Hm, já tomu taky rozumím.

M.V.: Vykolíkoval si ho pan premiér, jaksi na Vašich několika hektarech?

V.K.: No jasně! Já ale taky ten loket nechal pevně na tom stole. Ale abychom věci netrivializovali. Když jsem byl teď na třídenní návštěvě Finska a příští týden pojedu na třídenní návštěvu Ukrajiny, tak mám takovouhle hromadu materiálů ministerstva zahraničí, kde si podtrhávám, a kde mi říkají nejrůznější věci, včetně našich postojů k tomu, onomu. A člověk to má vedle sebe, když sedí proti finské prezidentce a listuje si v tom a říká: "My máme názor na tu věc takový a takový". To, že toto člověk dělá, je přece naprostou samozřejmostí. 
 
M.V.: Toto je standardní postup? Vztah ministerstva zahraničí a vás?
 
V.K.: Standardní, běžný a dodržovaný, naprosto bez výjimky dodržovaný. Člověk čtením těchto dokumentů stráví obrovský kus pracovního času. Ale také jsme si řekli, že o těch věcech máme spolu více mluvit. A také jsme si řekli, že bychom měli reagovat na to, co bylo skutečně vysloveno, třeba v té Varšavě a ne na to, co o tom napsal ten, či onen komentátor, který tam ostatně také nebyl. Můj varšavský projev byl na všech webových stránkách, a protože jsem ho napsal anglicky, jeho český překlad byl publikovaný v Lidových Novinách. Po deseti dnech zjistím, že pan premiér, který o tom dělá rozhovory ve světovém tisku, mně přizná, že ten projev nečetl a neslyšel, takže mluví jen podle toho, co o tom píšou noviny. Tak jsme si řekli, ať nám naši úředníci vzájemně dávají naše projevy, abychom nereagovali na to, co o tom napsal ten či onen. Já myslím, že ta schůzka byla užitečná a my takovouto schůzku určitě budeme opakovat.
 
V.K.: Myslím, že v září minulého roku jste také v Sedmičce říkal, že máte s premiérem Grossem nastaven určitý plán nebo snad kalendář schůzek. Vy jste to tehdy nazval, aby jste se alespoň minimálně nepřekvapovali. Takový kalendář máte i teď, od této úterní schůzky, nastaven s tímto premiérem, nebo ne?

V.K.: Ve smyslu kalendáře nikoliv. Ale, ve smyslu, že je potřeba, abychom spolu takto mluvili, určitě ano. Je řada bodů, kdy víme, že je potřeba v následujících týdnech se setkat.
 
M.V.: Pane prezidente, neuvažujete, teď nevím, jestli po těch, já nevím, sedmi, pěti dnech, které teď proběhly právě tímto sporem nebo snad po té úterní schůzce o tom, že byste, stejně jako váš předchůdce, dával ministerstvu zahraničí, řekněme, ke skouknutí Vaše zahraniční projevy?
 
V.K.: Nevím, jestli to dělal můj předchůdce. 

M.V.: To je informace z ministerstva zahraniční, pane prezidente.
 
V.K.: K tomu se opravdu nechci vyjadřovat. S řadou prezidentů jede na státní návštěvy člen nebo více členů vlády. U nás díky tradici jistých konfliktů mezi prezidenty a premiéry to vedlo k tomu, že vláda s prezidentem téměř necestuje. Posílá náměstky. Se mnou v drtivé většině případů vedle mě sedí první náměstek ministra zahraničí při tom či onom rozhovoru s druhou stranou, s druhou delegací, při tom či onom projevu. Často i náměstek ministra průmyslu a obchodu, protože se tam vždycky ještě řeší nějaké ekonomické věci. Kdyby chtěl náhodou se mnou jezdit pan ministr Cyril Svoboda, tak by tomu nic nebránilo. Na každé z mých cest jsou vrcholní představitelé vlády touto formou zastoupeni, méněkrát v statutu ministra, častěji ve statutu náměstka. S těmito náměstky diskutujete po cestě v letadle, bavíte se o všech těchto věcech. Ale, navíc, bych odlišil dvě věci. Máte-li oficiální státní projev na státní večeři, kde finská prezidentka pozve 200 "who is who" z Finska, tak to je jeden projev. Tam prezident dává velký pozor, aby přesně volil každé slovíčko a neodchyloval se v ničem podstatném od toho, co bychom eventuálně mohli nazvat českou zahraniční politikou. Jestli potom tři hodiny poté, nebo předtím vystoupíte na univerzitě nebo na akademické nadaci, která Vás, když se dozví, že tam jedete, pozve ke svému vystoupení, tak ten druhý projev je trošku volnější. To snad tak musí být vždycky. 
 
M.V.: Poslední otázka k tomuto tématu. Jak velká je možnost, že by snad po některých Vašich vyjádřeních například na akademické půdě nebo při rozhovorech pro nějaké evropské význačné listy, kde řekněte nějaké své názory, které nebudou úplně zcela konvenovat s názorem vlády například na evropskou ústavní smlouvu či referenda, myslíte, že se můžete dočkat opět ze strany premiéra, nebo členů vlády nějaké drobné výhružky, či takového jako popíchnutí ohledně zaražení zahraničních cest?
 
V.K.: Slovo zaražení zahraničních cest radši vynechejme. Nebavme se o tom takto. Ale že nepochybně dojde ke konfliktům toho typu, zase není nepřirozené. Když já byl premiérem a Václav Havel byl prezidentem, tak jsme celou řadu sporů tohoto typu měli, měli jsme i spory, které se staly veřejně známými, a byly diskutovány v médiích. I proto jsme demokratická a pluralistická společnost, abychom toto unesli. Všechny analogie nebo příklady pokulhávají, ale já jsem řekl premiérovi: "Pane premiére, měli bychom tomu rozumět tak, že já jdu s Vámi po stejné ulici.  Ta vede jedním směrem. V tomto smyslu já jdu stejnou ulicí s vládou stoprocentně vždycky". Ale, já jsem dodal: "Pane premiére, nepokoušejte se postavit dva stožáry, mezi ně dát lano, jak chodí provazochodci, a nutit mě, abychom šli po tomto laně, kde nesmíme ani o milimetr doleva, nebo doprava couvnout nebo uhnout, protože bychom z toho lana spadli". Já jsem říkal: "Po stejném chodníku ano. Ale provazochodcem, tančícím na laně, to nedělejme. Takového provazochodce já teda dělat určitě nebudu!".
 
M.V.: Tak, pane prezidente, uplynulo 58 minut, které byly vyhrazeny pro dnešní Sedmičku. Dnešním hostem byl prezident České republiky, pan Václav Klaus. Já Vám děkuji za Váš čas a mějte se hezky.
 
TV NOVA, Sedmička, 5.6.2005

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu