Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Recenze knihy „Making…


Recenze knihy „Making Democracy Work“

Články a eseje, 31. 3. 2003

Předesílám, že jde o opožděnou recenzi knihy, kterou jsem dostal do ruky jako povinnou literaturu na sympózium, které se v polovině března letošního roku konalo v sicilském Palermu (a jehož jsem se bohužel – ze známých důvodů - nemohl zúčastnit). 

Harvardský profesor Robert D. Putnam (se skupinou spolupracovníků) vydal již v roce 1993 v Princeton University Press velmi zajímavou studii, která je kombinací empirické analýzy italské reformy veřejné správy od počátku sedmdesátých let do konce let osmdesátých s propagací konceptu občanské společnosti. Obě části knihy jsou zajímavé a obě jsou poučné. Mohly by být dokonce publikovány samostatně a jejich spojení je do jisté míry násilné. Díky tomu kniha působí až příliš „à la these“, argumentace se točí v kruhu a všechno je moc brzy jasné (v knize nenastává žádné velké překvapení), ale empirická sociologická analýza je velmi kvalitní (a museli na ni mít po dvě desetiletí dost peněz a lidí) a i teorie je bohatě dokumentována s velmi rozsáhlými odkazy a citacemi. 

K empirické části se nebudu vyjadřovat, ale jako člověk, který se celé desetiletí zabýval ekonometrií, musím říci, že je korelační analýza sociologů (ve srovnání s používáním korelační a regresní analýzy ekonomy) velmi elementární a jestli něco víme o pseudokorelacích, obávám se, že se jimi autoři příliš netrápí.

Respektuji (i když nesdílím) i teoretická východiska autorů, přiřazující nestátním, skupinovým organizacím tzv. občanské společnosti jednoznačně pozitivní vliv na fungování společnosti. Ale i při nemalé zběhlosti a standardnosti harvardské akademické kultury je zcela opomíjen a nezmiňován jiný proud literatury, který nazýváme public-choice school (škola veřejné volby) a který zdůrazňuje zcela jiné důsledky skupinového, nátlakového chování, označovaného za „rent-seeking“, neboli hledání výnosů z přerozdělování pomocí státu. To považuji za akademickou nedůslednost. 

Ale kniha je to zajímavá. V naší zemi, kde byla nedávno zahájena reforma veřejné správy směrem k regionalizaci, bychom měli velmi podobnou italskou zkušenost pozorně studovat. Od svého sjednocení v roce 1870 byla Itálie velmi centralizovanou zemí, ale po 100 letech, v roce 1970 byl zahájen proces regionalizace s nadějí, že dojde ke změně kvality politiky. Tedy stejně jako u nás. Tento idealistický koncept realizován v Itálii nebyl. Autoři studie navíc dokazují, že to trvalo dvě desetiletí, než se projevily nějaké výsledky. Ukázalo se to, co naši regionalizační nadšenci nechtějí pochopit, že „regionalizace je nevyhnutelně procesem vyjednávání, nikoli legislativním aktem“ (str. 23), že „veřejná správa v mnoha regiónech byla kafkovskou kombinací letargie a chaosu“ (str. 48) a že „úspěch při vytváření nových politických institucí musí být měřen nikoli v letech, ale v desetiletích“ (str. 58). Popis italských problémů je neuvěřitelně podobný našim dosavadním zkušenostem s reformou veřejné správy.

Autoři se – v kapitole 3 – snaží vyhodnotit úspěch reforem v členění na jednotlivé regióny a dospívají k závěru, že „regionalizační reforma zesílila, nikoli zeslabila historické disparity mezi severem a jihem“ (str. 61). V kapitole 4 se snaží vysvětlit příčiny těchto rozdílů a nacházejí je v existenci nebo neexistenci „civic community“, což neumím přeložit jinak než jako občanská společnost. Kde instituce občanské společnosti chybí, nastává „amoral familism“ (str.88), neboli amorální familismus. V první existuje „interpersonální důvěra“, ve druhé „izolace a vzájemná nedůvěra“. Autoři vycházejí z tzv. „asociace“ jako výchozí struktury spolupráce a důvěry (je zajímavé, že organizovaná církev je podle autorů v Itálii „alternativou občanské společnosti, nikoli její částí“ (str. 107)!) a dokazují – v kapitole 5 – že na jihu Itálie, od roku 1100, občanská společnost není, zatímco na severu je. 

Teoretická 6. kapitola, nazvaná „Společenský kapitál a institucionální úspěch“ vychází z důvěry v to, že občanská společnost odstraňuje „dilema kolektivní volby“, zatímco její absence toto dilema nastoluje. 

Čtenáři nemusí souhlasit, ale argumenty jsou zajímavé. Kniha za čtení stojí.  

Václav Klaus, Newsletter, 31.3.2003

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu