---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta pro…

---

Rozhovor prezidenta pro Univerzitní noviny Masarykovy univerzity v Brně

Rozhovory, 6. 6. 2003

Rozhovor s Václavem Klausem teď už vůbec není snadná věc. I když pominu obtížnost s hledáním vhodného termínu, i v zásadě rozumné a nakonec i nutné rozhodnutí hlavy státu v nové roli šetřit s touto publicistickou formou snad více než se šafránem, jsou tu mezi léty 1988–2003 už desítky zapsaných a vydaných rozhovorů se stovkami zodpovězených otázek. U každého dalšího rozmlouvání je s tímto faktem nutno počítat. Nedá se spoléhat na rutinu; bylo nejlépe všechny ty knihy a články prolistovat, pročíst, místy prostudovat. Jednak rychle zjistíte, jak jednotlivá média s obrazem snadno manipulují podle svých potřeb, jednak si přece jen pro sebe objevíte témata méně frekventovaná.

Vím, pane prezidente, o tom bezpočtu rozhovorů, které jste do dne své volby poskytl všem špičkovým světovým žurnálům, rádiím a televizím, stejně vím, že dnes už z mnoha pochopitelných důvodů tuto službu odmítáte i jiným prestižním institucím. O to větší dík vám patří za čas, který věnujete téměř „komorním“ Univerzitním novinám. Nadace Universitas Masarykiana je letos vydává desátý rok a vy je dobře znáte. Jaký je váš názor na takový univerzitní časopis?

Pokud vím, není žádný jiný univerzitní časopis, který bych znal a sledoval. Univerzitní noviny dostávám celých deset let. Neříkal bych pravdu, kdybych tvrdil, že je také vždycky celé přečtu, času je málo, ale rozhodně je prolistuji, přehlédnu očima a rozhodně z nich něco přečtu. Také jsem v nich publikoval …

… třeba v roce 1997 přednášku pro právnický spolek Všehrd, anebo projev při převzetí Ceny Karla Engliše (14. prosince 1995), či o dva roky později (19. prosince 1997) laudatio, které jste přednesl prof. Jacobu Frenkelovi, když přebíral tutéž cenu.

To jsem rád, že to říkáte za mne. Proto také výjimečně uděláme rozhovor, abych demonstroval tu určitou mimořádnost.

Na Masarykově univerzitě a v Nadaci Universitas Masarykiana jsme vás přivítali už několikrát, již od počátku devadesátých let … Jaký je váš vztah k jihomoravské metropoli a k její univerzitě? Co dělá anebo nedělá dobře, poměřujete-li ji zkušenostmi ze zahraničí a vlastní prací vysokoškolského učitele? Je to zajímavá hříčka náhody, že jako desátý prezident jste také vysokoškolským profesorem – stejně jako první T. G. Masaryk, který svoje jméno naší univerzitě propůjčil už jako prezident, ale také jako jeden z jejích významných zakladatelů v roce 1919.

Lhal bych, kdybych předstíral, že znám vnitřní problémy vaší univerzity. Vidím ji okrajově, znám ji z občasných návštěv, které jste částečně připomněla, také prostřednictvím Univerzitních novin, časopisu Proglas a koneckonců i prostřednictvím veřejných politických aktivit rektora, s nímž občas nesouhlasím, ale v demokracii je nesouhlas standardní věcí. Nemohu proto část vaší otázky zodpovědět jinak.

Přiznávám se, že jsem zarputilý Pražan, nemůžu si hrát na milovníka Brna, i když jsem tam byl mnohokrát a už – od poloviny padesátých let až po dnešek – v několika životních rolích. Nejdříve jsem poznal brněnské sportovní haly, když jsem tam zajížděl jako basketbalista junior a později jako prvoligový hráč na různá utkání. Dodnes řadu brněnských basketbalistů z té doby osobně znám. To byla má první role – aktivního sportovce.

Ta druhá byla už nepochybně spjata s rolí ekonoma. Přiznávám, že mé vztahy s Brnem byly relativně málo četné, protože v minulosti v Brně jasně profilované osobnosti ekonomických věd chyběly a dodnes se tato mezera – jak mám možnost situaci sledovat – jen pomalu zaceluje. Tím vůbec nechci předstírat, že bych znal mladé nadějné aspiranty posledního desetiletí, doufám, že se proto na mě nebude nikdo zlobit.

Třetí role byla pochopitelně politická. Za těch třináct a půl roku jsem v Brně nejméně třikrát ročně, odhaduji, že celkem tak čtyřicetkrát až padesátkrát jsem absolvoval veřejná vystoupení, mítinky na náměstí Svobody, další setkání s občany. Mám v Brně nemalou podporu, docela rád tam zajíždím.

To, kde cítím určitou absenci, co neznám, jsou brněnská divadla. Víte, já jsem televizní nedivák, proto musím přiznat, že neznám brněnské inscenace ani z televize, i když vím, že některé jsou zaslouženě slavné. Ještě se mi nepoštěstilo navštívit některou ze scén, přestože jsem zván a dokonce dostanu lístky na premiéru. Já mám svůj čas, zvláště teď, rozplánován tak daleko dopředu, že už dnes vím, co budu dělat v listopadu. Takže se do toho ty různé vernisáže a divadelní představení nedají dodatečně zakomponovat.

A co Brno veletržní?

Na to samozřejmě nemohu zapomenout. S veletrhem v Brně mám spojena častá setkání s hospodářskou komorou, setkání se zástupci místního a regionálního byznysu.

Summa summarum, nejsou vaše vztahy s Brnem tak malé, jak se z úvodních vět může zdát, zvláště připočteme-li k tomu ještě setkání se studenty na Ekonomicko-správní fakultě, Fakultě sociálních studií, Lékařské či Právnické fakultě a kontakty s Nadací Universitas Masarykiana a s jejím předsedou Jaroslavem Malinou – v roce 1996 vám nadace například vydala knihu filozofických a humanologických úvah a esejů Mezi minulostí a budoucností (Edice Heureka, 390 str.) s půvabnými ilustracemi Adolfa Borna, zúčastnil jste se slavnostního uvedení této knihy v Auditoriu maximu Masarykovy univerzity nebo vernisáže jedné z výstav uměleckých děl pro velký nadační projekt Kruh prstenu, který připravuje kolektiv autorů pod vedením profesora Jaroslava Maliny …

Na Nadaci Universitas Masarykiana a jejího předsedu nemohu ovšem nevzpomenout. Oceňuji všechny dosavadní mimořádně zajímavé aktivity, i ty vydavatelské, ale i ta jedinečná ocenění, která nadace uděluje českým vědcům a umělcům i světově známým vynikajícím osobnostem.

Jistě máte na mysli Cenu Nadace Universitas Masarykiana udělovanou vždy jedné univerzitní osobnosti a jedné „vně zdí“ univerzity a také Cenu Karla Engliše.

Ano. Cenu Karla Engliše důvěrně znám, dostal jsem ji v roce 1995, nese jméno vynikajícího českého národohospodáře, originálního myslitele a politika, zakladatelské osobnosti vaší univerzity i československého státu a konečně i blízkého spolupracovníka prezidenta Masaryka. Je to moje jediná česká cena. Visí zarámovaná mezi dalšími osmnácti, které jsem dostal ve světě, nikoliv u nás doma …

... inu prastará moudrost praví „doma nikdo není prorokem“. Snad nebudu příliš prostořeká, když dodám, že v Česku to platí dvojnásob. Alespoň o to mimořádněji vyniká vedle těch mnohých ze Spojených států, ale také z Argentiny, Mexika, Francie, Rakouska, Německa, Dánska, Švýcarska …

Ještě citaci k té ceně: „Je udělována jakožto ocenění za invenční dílo v oblasti ekonomických aktivit s důrazem na přispění ,české škole‘ ekonomické vědy a jejích případných mezinárodních přesahů“. Přede mnou ji poprvé dostal Ing. Josef Tošovský, guvernér České národní banky. Kromě diplomu ji tvoří originální sochařské dílo od Olbrama Zoubka nazvané Oeconomia a pamětní česko-anglická publikace, obsahující životopis a inaugurační přednášku.

Pro úplnost na závěr k Ceně Karla Engliše doplňuji, že jste 17. prosince 1997 doprovodil laudatiem předání této ceny Jacobu A. Frenkelovi z Tel Avivu, přijel jste a přednesl je, přestože jste právě prožíval mimořádnou životní zkušenost – takzvané Sarajevo.

Zůstaneme ještě u vzdělání. Nemyslíte si, že nárůst různých univerzit, vysokých škol, ale i počtu studentů, kteří musí někde bydlet, vykonávat praxi v dobrých laboratořích či institucích, také plnohodnotně kulturně žít, a to, že se objevilo takové množství nových akademických učitelů (bez akademických hodností) z neakademických oblastí znamená kvalitativní posun? Že „venkovská města“ nejsou tím správným kulturním a vědeckým zázemím pro přípravu vysokoškoláků? Že kvalita studia neodpovídá ani dobovým potřebám, ani světovým trendům?

Suhlasím s vaším hodnocením, které navozujete otázkami. Akademicky uvažující člověk si zoufá, když sleduje ten nárůst vysokých škol. Tam, kde chybí univerzitní zázemí, je univerzitní vzdělávání s otazníčkem. Zásadně nesouhlasím s dnešní „módní“ politicky korektní tezí – co Čech, to vysokoškolák. To je tragický omyl dnešní doby, který si málokdo odváží vyslovit nahlas. Mám obavy, že extenzivní rozvoj způsobí pokles, nikoliv vzestup. Už dlouho mluvím o tom – a také si to myslím –, že bychom devadesátá léta měli označit za etapu extenzivního růstu a teď už vyhlásit stop stav …

… a vyhlásit tuto dekádu dekádou kvality?

Na vaší konkurenční univerzitě v Olomouci jsem při příležitosti jejího 50. výročí založení v roce 1996 pronesl přednášku, jejímž poselstvím bylo právě to, o čem tu spolu mluvíme. Bohužel se od té doby nic nezměnilo. (Mimochodem zahajovací projev na této univerzitě přednesl Edvard Beneš a já jsem byl překvapen tím, že už v roce 1946 varoval před stejným procesem, který se u nás tehdy po druhé světové válce rozjel: co větší město – to vysoká škola.)

Úroveň univerzity či vysoké školy vytváří do značné míry její akademický sbor, to, čím se do vědy zapíší významné osobnosti, i to, kolik jich na té škole dokáže vyrůst. Velmi dobře si to uvědomuji při sledování dějin brněnské Lékařské fakulty, která se má čím i kým chlubit. Často se mluví o roli vědce / pedagoga ve společnosti, jak ji hodnotíte vy?

To je příliš vznešená otázka. Při ní by měl člověk zvážnět, nadechnout se, vyslovit nějaká moudra. To mi nějak z pusy nejde. Myslím si, že je to povolání jako všechna ostatní (a myslím, že mám nárok to říkat, protože také mluvím o sobě). Velmi nerad slyším názory a nároky na vydělování podobných profesí nad jiné. To je další nehezká móda.

Teď si trochu zažertuji, když vám připomenu, že už jste byl jednou prezidentem, a to KMENE (Klubu mladých ekonomů), který jste založil v roce 1968 – tehdy měl úctyhodných 350 členů. Teď jste se stal prezidentem desetimilionové země. Co myslíte, že už umíte a čemu se musíte učit?

Učit se musím stále. Na druhé straně si myslím, že moje příprava do nejvyšších státních funkcí v minulých desetiletích už byla více než dostatečná, a to nejen po roce 1990. Usmívám se, když jsem třeba ve Vídni na státní návštěvě a v Parlamentu se svým dlouholetým poradcem, dnes kancléřem Hradu dr. Jiřím Weiglem, sedíme ve stejné místnosti a dokonce na stejné židli už potřetí. Anebo když jedete do Varšavy, prožijete v Polsku stejný, nesmírně působivý ceremoniál u hrobu neznámého vojína, v zemi, která skutečně bojovala. Uvědomím si, že totéž jsem prožíval už před deseti lety jako předseda vlády. Těmito dvěma příklady naznačuji, že mnoho věcí pro mne nových není. Koneckonců – nejmenovaným ombudsmanem neboli adresátem mnoha stesků a žádostí občanů jsem už od svého jmenování ministrem financí v roce 1989.

Je možné, aby se člověk „popsaný list“ vymkl „konglomerátu idejí“? Sám jste v knize Dopočítávání do jedné (Praha: Management Press, 1995) přiznal, že je to velmi obtížné. Prezidentský úřad znamená, alespoň tak jste to v předvolební fázi deklaroval, nadstranictví. Myslíte, že to dokážete?

Odlišme ideologie od politických stran. Byl jsem a budu vždycky liberálně konzervativním, kritizujícím zásahy státu do společnosti.

Jako prezident žijete výjimečný život jediného člověka v zemi, což vám jistě denně přináší pěkné, méně pěkné či úplně nepěkné, někdy až dramatické zážitky a příběhy. Vaše jméno je denně skloňováno v mnoha médiích, objevuje se také jako téma. Rovněž jste autorem slušné řádky knih, které jsou nejednoznačně přijímány. Jak snášíte negativní či odmítavé hodnocení?

Mnozí politici, novináři …, kteří svou kariéru založili na boji s Václavem Klausem, pokračují takovým směrem dál a budou snad pokračovat stále, ať budu hrát jakoukoliv roli. Přestanou asi, až nebudu. Někdy mě to dost zamrzí, ta míra lží, zkreslení a nepravdivostí. Říkám tomu pro sebe – nevědomá darebnost. Nějak se s tím musím vyrovnat.

Období 1990–2003 bude už natrvalo spojováno s mýtem Václava Havla jako představitele českého státu navenek, v němž jste se vy stal jedním z čelných autorů transformace i tvůrcem novodobého českého státu a české státnosti. Teď stojíte v čele a českou státnost reprezentujete i v zahraničí. V čem můžete pokračovat a co naopak chcete změnit? Většina médií tvrdí, že všechno.

Jsem člověkem velmi konzervativním. Nejsem revolucionářem. To, co média vypravují o zásazích a změnách na Hradě, jsou smyšlenky. Kontinuita je mnohem větší, než by všichni tušili. Jsem přesvědčen, že každý nezaujatý pozorovatel by byl překvapen, jak moc kontinuity jsem připustil, a myslím, že by mně to měl spíše za zlé.

Od konkrétních osob aparátu je lépe přejít k obecnému pohledu na společnost – i zde si myslím, že častá revoluční rétorika neodráží společenské posuny v naší zemi. I zde jsem hayekovec, vím, že ve společnosti dochází k spontánní evoluci, kterou je možné činy shora urychlovat či trochu brzdit, ale fakticky se tyto spontánní procesy stejně prosadí.

V roce 1968 jsem v jednom krátkém textu pro časopis Tvář napsal o naší tehdejší ekonomice (v momentu obrovského ochabnutí centrálního řízení a plánování), že naše hospodářství připomíná obrovského veleještěra, který se jde ráno napít k řece. Majitel ho sice vede na provázku, ale je velmi, velmi sporné, zda jej vede, či je veden (a nevzpírá se).

Budete pokračovat v udělování vyznamenání k 28. říjnu?

Budu pokračovat. Ale trochu nerad a s velkými rozpaky. Vyznamenání se má udělovat za něco nesporného, mimořádného, výjimečného, takříkajíc do očí bijícího, v českém národě široce sdíleného. Jako předseda vlády jsem mnohokrát seděl ve Vladislavském sále a musím říct, že jako dospělý člověk, jako pozorný a horlivý čtenář, jako člověk o společnost se zajímající jsem v drtivé většině slyšel ta jména vyznamenávaných poprvé. Připouštím, že to může být moje nekvalifikovanost, ale nejsem sám, kdo to takto vnímal. Asi je to složitější …

Dávat každoročně povinně několik desítek vyznamenání považuji za koncepční chybu, ale protože nechci vše zavrhovat, udržím tu tradici. Ale s mnohem skromnějšími počty a s mnohem náročnějšími kritérii. Rozhodující bude globální uznání osobnosti v zemi a jako šafránu bude badatelské, „archeologické“ práce prezidenta, který objeví někoho dosud netušeného významu. Doprovodím tento postoj drobným příkladem: Nedávno jsem měl projev k 100. výročí narození Friedricha Augusta von Hayeka a jakkoliv mám na dosah spoustu jeho textů, vědomě a záměrně jsem si ten projev napsal z hlavy. Mám totiž pocit, že to, co jsem o Hayekovi a od Hayeka zapomněl, není náhodně zapomenutým. S trochou nadsázky bych řekl, že si to zapomenout zasloužilo. Ta analogie sice není stoprocentní, ale takto podobně se chci dívat i na udělování vyznamenání k říjnovému výročí.

A vyznamenání in memoriam?

S tím mám potíž. Jako divák jsem tento akt přijímal rozporně, zvláště když vyznamenání přebíral vzdálený příbuzný – sestra manželky či dcera sestry manželky. A úplně absurdní se mi zdáli institucio­nální „přebírači“, například ministerstvo obrany.

Vraťme se ještě poznámkou k Václavu Havlovi. Myslím si, že právě on měl velkou zásluhu na tom, že jste se hned na počátku dostal do vrcholné politiky. Poněkud pikantně ve vašem životopise vyznívá epizoda, kdy vás tři dny po 17. listopadu 1989 představil Václav Havel zahraničním novinářům asi takto: „Konečně už nejsme jenom herci, umělci, spisovatelé a dramatikové, malíři, konečně je už tady také někdo, kdo ví, jak se to má všechno udělat, tak proto vám tady představuji pana Václava Klause.“ To jsem citovala z knihy Tak pravil Václav Klaus (Olomouc: Votobia, 1998).

Není to asi zcela autentický zápis, ale zhruba v tomto smyslu to tehdy skutečně Václav Havel řekl.

V mnoha textech sám přiznáváte, že už na studiích jste byl vzpurným studentem, věčně se hádajícím, ironickým, s chutí zesměšňovat, který neuměl, ale ani nechtěl jen kývat. Jako politik jste byl často označován za toho, kdo si stále zakládá na problémy právě prosazováním vlastního názoru. To platí stále, anebo tento postoj v nové funkci přehodnotíte?

Zůstávám stejným. Docela rád bych vám teď ocitoval kousek z dopisu, který jsem právě dnes dostal. Je to rukou psaný fax od amerického ministra obchodu Boba Zoellicka, s nímž se znám od počátku devadesátých let, kdy byl ve vládě Bushe staršího náměstkem ministra zahraničí. Potkali jsme se na mnichovském obchodním summitu minulý týden. Přijel až druhý den, takže neslyšel můj projev. K mému překvapení mně však z letadla napsal, že si ho s radostí přečetl (připomínám, že jsem obviňován z antiamerikanismu) a mimo jiné v něm říká něco, co mě velmi zaujalo – že z něj vidí, jak si velmi promýšlím svou prezidentskou roli a teď cituji: „(…) prosazováním důležitých myšlenek, aniž by to přecházelo do aktivistické role“. Zaujalo mě to jako velmi hezké strukturování postojů či aktivit. Určitě se budu nad jeho slovy zamýšlet. To první dělat chci. To druhé dělat nebudu.

Pane prezidente, s vaším jménem jsou stále spojovány přívlastky arogantní, neposlušný, prostořeký … Soudím, že mnoho z toho je cíleně negativní mediální obraz, vystavěný na subjektivních pocitech či záměrech redaktorů. Myslíte si, že se vám v roli prezidenta podaří tento negativní mýtus konečně pohřbít?

Asi nepodaří. Protože jsem plně přesvědčen o tom, že teze o aroganci (nemyslím si, že jsem super srdečný a laskavý) je tezí zástupnou, názorovým nesouhlasem. Vždycky je snadnější odmítnout myšlenku proto, že je arogantní, než se s ní utkat argumentačně. Kde chybí argumenty, tam se nutně objeví nelichotivá slova …

Najdete ještě čas na dříve vlastně svým způsobem pravidelné články a sloupky do denního tisku? A dovoluje to vůbec pozice prezidenta?

V psaní článků pokračuji. Nemyslím, že bych měl mít týdenní sloupky v novinách. Příští týden například musím pronést tři projevy – přednášku pro studenty na Vysoké škole ekonomické v Praze na téma Problémy našich veřejných financí, to v úterý, ve čtvrtek na Žofíně k členům Konfederace politických vězňů a v neděli hlavní projev na každoroční terezínské tryzně. To znamená vlastně hned tři články, a to tematicky naprosto odlišné. V tomto směru nemůžu zahálet.

Už si tu povídáme hodinu a půl, stará moudrost praví v nejlepším přestat. Mám tu ještě další zvědavé otázky, ale to zas někdy příště.

Tak na závěr ještě jednu poslední.

Tedy jednu dost osobní. Mám zkušenost, že životopisy osobností se většinou redukují pouze na výčet funkcí, pracovních úspěchů či neúspěchů, ocenění a vyznamenání … Je to příliš prozaické, uniká z toho to člověčenské, kus lidského tepla, to soukromé soukromí, v němž vlastně člověk žije, citově vězí …

Vím, kam tím míříte. Mé oficiální biografie mě opravdu nebaví. Nevím, jak je vylepšit, někdy až trpím. Leckde ve světě vás předsedající uvádějí nikoliv svým tvůrčím projevem o Václavu Klausovi, ale naprosto vyprázdněným přečtením mého formálního životopisu. Přál bych si to změnit, ale zatím nevím jak. Na druhé straně si myslím, že o mně lidé vědí ledacos. Moc mě těší, když vím, jak se mnou, vlastně s námi, prožívají narození našich dvojčátek. Neskrývám osobní věci. Tento víkend budu v Lánech s dvěma vnuky a vnučkou, s dětmi od staršího syna, ta miminka mladšího syna jsou ještě s maminkou; moc se na to těším.

Možná je určitým vybočením z té oficiálnosti „pohled zvenčí“ od Václava Klause juniora, který napsal do knížečky k vašemu kulatému výročí (O Václavu Klausovi, Praha: Top Press, 1996). Možná jím částečně bude i tento náš rozhovor, za který vám za sebe i za čtenáře Univerzitních novin upřímně děkuji.

(Rozhovor pro Univerzitní noviny připravila a vedla doc. PhDr. Věra Linhartová, CSc.)

PhDr. Věra Linhartová, CSc., Univerzitní noviny, 31.5.2003