Hlavní strana » Ekonomické texty » Jak by mohly země střední a…

Jak by mohly země střední a východní Evropy dosáhnout hospodářskou konvergenci?

Ekonomické texty, 28. 3. 2006

Již delší dobu jsem v Curychu a ve Švýcarsku nemluvil a proto považuji tento svůj projev za dobrou příležitost opět zde představit svůj názor na dnešní Evropu. Rád bych tím také doplnil další argumenty k mému článku, který byl uveřejněn posledního srpnového dne loňského roku v Neue Zürcher Zeitung.

Konkrétnějším tématem mého projevu je – v souladu s názvem Vaší konference – problém, který je dnes pro naše země skutečně relevantní: problém současné (či budoucí) konvergence hospodářského výkonu a životní úrovně středo- a východoevropských zemí. K tomu patří i otázka, co znamená sám termín „konvergence“, jaký je rozdíl mezi nominální a reálnou konvergencí a jaký je případný příspěvek formálního členství těchto zemí v EU k jejich konvergenci.

V posledních letech jsme mohli slyšet a číst řadu vyjádření o historickém významu rozšíření Evropské unie o deset nových, většinou bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy. Tato vyjádření jsem většinou považoval za nedostatečná, neanalytická, povrchní a v podstatě prázdná a nezajímavá. Odpověď na tuto otázku vyžaduje přinejmenším elementární strukturalizaci krátkodobých a dlouhodobých nákladů a výnosů (nebo efektů) rozšíření EU. Hlavně ale nesmíme brát v úvahu jen viditelné a přímé krátkodobé efekty. Musíme rovněž velmi pozorně studovat neviditelné a nepřímé dlouhodobé náklady.

Jeden pozitivní efekt je jasný. V momentu vstupu – a byl to vstup s řadou výjimek a omezení (které vesměs představují výhody pro staré členské země) – získaly nové členské země důležité politické uznání. Bylo jím formální potvrzení jimi dosažené úrovně jejich politické, hospodářské a civilizační zralosti a bylo jím potvrzení jejich stability. Díky členství v EU se – po půl století nenormality, po půl století života v komunismu – opět řadí k normálním evropským zemím. Takové uznání jim členství v jiných organizacích – v Radě Evropy, v IMF nebo v OECD – nepřineslo. Pro tyto země a pro jednotlivé občany těchto zemí to bylo velmi důležité.

Musím bohužel říci, že to také byl hlavní přínos, který z jejich členství v EU vyplynul. Jinak žádné bezprostřední (nebo přímé) efekty nevidím. Velmi často se v této souvislosti mluví o efektu otevření, resp. o efektech plynoucích z liberalizace pohybu osob, zboží, kapitálu a idejí. To jsou efekty pozitivní, ale tyto efekty jsme před dvěma lety nezískali. Míra otevření nových členských zemí vůči zemím EU (a rovněž obráceně) se 1. května 2004 nezměnila. Efekty z vzájemných hospodářských (i všech dalších) vztahů rostly postupně již od okamžiku berlínské zdi v listopadu 1989 a byly „zkonzumovány“ již dlouho před 1. květnem 2004. Nepřišly v okamžiku formálního členství v EU. Zbytkový účinek členství byl v tomto ohledu relativně malý a těžko kvantifikovatelný.

Malý byl (a je) přímý finanční efekt, zvláště pro rozvinutější země mezi těmito novými členy, např. pro Českou republiku. Významný efekt nevidím ani v tom, že noví členové dostaly možnost ovlivňovat rozhodovací procesy uvnitř EU. Tato možnost je za dnešní institucionální formy EU jen formální.

Důležitější, a bohužel nikoli pozitivní, bylo něco jiného. Nové členské země přebíraly již před svým vstupem legislativu EU, tzv. acquis communitaire, a s ní i evropský model sociálního tržního hospodářství, tento málo produktivní evropský paternalismus a korporativismus, nerozlučitelně spojený s nízkou a klesající konkurenceschopností firem, s rigiditou ekonomiky, s vysokou nezaměstnaností a s pomalým hospodářským růstem. Nejsem jediný, kdo si myslí, že legislativa EU nepředstavuje vhodný institucionální rámec pro tržní hospodářství. Mým pevným přesvědčením je, že noví členové tím nezískávají šanci ke skutečné hospodářské konvergenci. Naopak. Hrozí, že se tato nominální, tj. institucionální a legislativní konvergence stane brzdou konvergence reálné, konvergence hospodářského výkonu, produktivity, mezd a životní úrovně. To pro středo- a východoevropské země není dobrá perspektiva. Nejsem si jist, zda si toho jsou vědomy.

To ale není všechno. Druhý problém, který je pravděpodobně ještě důležitější, je více politický než ekonomický. Dnešní evropský komunitarismus a/nebo supranacionalismus jsou pro mě – a pro mnoho jiných Evropanů – spojeny s nebezpečným demokratickým deficitem a postdemokracií. Patřím k těm, kteří tyto jevy považují za vážné ohrožení naší budoucnosti. Hořká zkušenost s naší komunistickou minulostí nás činí – v tomto ohledu – citlivé, nebo snad dokonce přecitlivělé.

Patřím k těm, kteří vážně pochybují o tom, že je možné zajistit svobodu a demokracii bez udržení instituce zvané stát a bez přímého spojení občanů s těmi, kteří o nich každý den činí tisíce důležitých rozhodnutí. Když to říkám, nejde z mé strany o žádnou apriorní obhajobu státu (nebo některých konkrétních států) proti maximální svobodě občanů, nýbrž o obhajobu občanů proti nevoleným politikům, byrokratům a hlasitým a angažovaným (pro sebe samé) NGO, kteří v této demokraticky nevzniklé kombinaci společně ovládají mezinárodní a supranacionální organizace.

Je evidentní, že pro něco je stát – v jeho normální evropské velikosti – příliš velký. To vědí zejména Švýcaři velmi dobře. Kvůli tomu potřebujeme (a máme) obce a regióny, nebo kantony. Pro něco jiného je ale stát příliš malý, což je důvodem pro vznik různých nadstátních institucí. To je také evidentní. Dnes jsme však v Evropě mnozí, kteří se domníváme, že toho je na úrovni EU rozhodováno zbytečně moc. Které „veřejné statky“ patří na kterou rozhodovací úroveň, nepochybně zůstane věčným sporem. Ale jedna věc je jasná: pro demokracii je stát přesně akorát. Nadstátní struktury jsou pro demokracii příliš velké.

K tomu všemu ale nyní hrozí ještě něco jiného. Současné největší nebezpečí představuje rozšíření EU a s ním spojené, kvazilogické argumenty, že právě nyní musí být různé procedury EU a jeho rozhodovací mechanismy „pragmaticky a racionálně“ zjednodušeny. To nelze přijmout. Je buď zjednodušení rozhodovacích procedur nebo demokracie. Obojí možné není.

Zvýšení počtu členů z 15 na 25 znamená zvětšení EU jako instituce. To nutně přináší zvýšení transakčních nákladů fungování EU. Tyto náklady buď musíme akceptovat (a platit neboli nést), nebo eliminovat. Politici EU dnes volí nebezpečnou metodu k eliminaci těchto transakčních nákladů: další zesílení demokratického deficitu, další pokles míry demokratických procedur ve prospěch procedur hierarchických, další zvýšení počtu oblastí, v nichž se v EU rozhoduje většinově. Nepochybně k tomu patří i nárůst anonymity rozhodování, rostoucí vzdálenost občanů od centra EU, další depersonifikace EU, atd.

Tuto metodu Evropané nesmí přijmout. Jsem přesvědčen, že tato politická stránka dnešního evropského problému je tak důležitá, že se musí stát hlavním kritériem dalšího vývoje evropské integrace. Evropu nelze více a více, dále a dále, hlouběji a hlouběji unifikovat (a centralizovat) a teprve poté, dodatečně, hledat to základní – demokracii. Demokracie nejde dohromady s komunitarismem a supranacionalismem. To by měl být výchozí bod našeho uvažování.

Ani forma integrace není jediným dnešním evropským problémem. Evropa potřebuje rovněž jiný společenský systém, jiný socioekonomický model. Potřebujeme Evropu hospodářské svobody, Evropu minimálního a neexpanzivního státu, Evropu bez státního paternalismu, Evropu bez pseudomoralizující politické korektnosti, Evropu bez intelektuálního snobismu a elitismu, Evropu bez supranacionálních, celokontinentálních ambicí. Shrnuto, potřebujeme Evropu bez ideologie evropeismu.

V dnešní Evropě k tomu bohužel nic nesměřuje. Ani výsledky lidových hlasování ve Francii a Nizozemí bychom neměli mylně interpretovat. Nevytvořily základ pro nový začátek. Fáze liberalizace evropského integračního procesu je – přinejmenším od zahájení jeho centralizační éry Jacquesem Delorsem – již dlouhou dobu minulostí a lidé v těchto dvou zemích nedali signál, že chtějí liberalizační fázi oživit a obnovit.

S centralizační érou se v Evropě ztratila nutná rovnováha. Efekty z otevírání se, z liberalizace a z odstraňování bariér různého druhu byly a jsou pozitivní, ale ne všechny, které kdysi existovaly, přetrvávají. Ve druhé fázi integrace EU byly místo toho zavedeny nové bariéry, nové zbytečné regulace, nové kontroly a další formy omezování lidských aktivit, byly stanoveny umělé, povinné, téměř nikomu nevyhovující „evropské“ standardy, které znamenají narůstající homogenizaci lidí a jejich životů.

Hlavní příčinu všech těchto problémů vidím v ideologii evropeismu a v socioekonomickém systému dominujícím v Evropě, nikoli v jednotlivých chybách politiky nebo politiků. Tato ideologie bohužel není zpochybňována. V dnešní Evropě nevidím žádnou odvahu k reformám. Různé silné a hlasité skupiny rent-seekerů, které fungují jako NGO, jsou se statem quo více než spokojeny a blokují všechny možné změny.

To všechno je spojeno s otázkou konvergence. Skutečná, reálná konvergence probíhá za všech okolností pomalu. Nikdy nebylo přesvědčivě dokázáno, že nominální konvergence přispívá ke  konvergenci reálné. Nominální sjednocení zemí jako Itálie, Německo, Sovětský svaz, Jugoslávie, ale i Československo – bez doprovodných masivních finančních transferů – nikdy nevedlo ke skutečné konvergenci hospodářské výkonnosti. Stejný problém očekávám i ve střední a východní Evropě.

Václav Klaus, projev na Swiss Finance Conference, Curych, 1. února 2006.

Newsletter CEPu, březen 2006. Z němčiny přeložil Marek Loužek.