Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Vystoupení předsedy…


Vystoupení předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause: “Jednotná měna a evropský integrační proces” na konferenci EuroUnie

Ekonomické texty, 26. 1. 1999

Dobrý den, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na tuto konferenci a děkuji za možnost říci zde pár slov. Nechci aspirovat na to, že bych zde vystupoval jak vyvážený reprezentant všech názorů, které v českém parlamentu na toto téma znějí. Bral jsem toto pozvání jako pozvání primárně za svou osobu, abych k této tématice něco řekl. V pozvánce, kterou jste dostali je napsáno, že bych řekl pár slov na téma "Jednotná měna a evropský integrační proces". Uvádím to právě proto, abych jasně vymezil, o čem hovořit nebudu. Když jsem uviděl celou plejádu dalších řečníků, rozhodl jsem se, že nebudu hovořit o České republice, její připravenosti a o celé řadě těchto problémů a aspektů, a že zůstanu v rovině obecnější. Už tím, že to je také vystoupení úvodní.

O Evropě, o Evropské unii a o Evropské měnové unii už bylo řečeno pravděpodobně téměř všechno a velmi obtížně se hledá nějaký nový, neotřelý úhel pohledu, který by poodhalil něco nového, něco jiného než co všichni známe. Byly vysloveny neskutečně protichůdné a protikladné názory a myslím si, že jde hlavně o to, abychom se vzájemně více poslouchali, abychom si naslouchali. Objevit něco nového a jiného je velmi těžké.

Evropský integrační proces nás samozřejmě velmi zajímá, týká se nás, jsme součástí tohoto procesu. Otázka, kterou si nepřetržitě klademe, je to, nakolik je pro nás Evropa a vývoj v Evropě skutečně okolím, kterému se pasivně přizpůsobujeme, anebo nakolik jsme jedním z aktivních hráčů, kteří tento evropský integrační proces utvářejí nebo spoluutvářejí. Je to legitimní první otázka, která by měla být docela ostře nastolena. Já jsem v tomto ohledu skeptikem. Myslím, že bychom si neměli fandit. Na to, abychom něco v Evropě ovlivnili, jsme příliš slabí, a říkám-li slabí, tak nemyslím svou velikostí, nemyslím velikostí svého teritoria či počtem obyvatel, ale myslím, že jsme spíše slabí naší nejednotností, našimi vnitřními rozbroji, naším sebezničujícím destrukcionismem, který v naší zemi převládl a převládá. Bylo by dobré říci, že to nebylo vždycky tak. Na počátku 90. let jsme měli určitou šanci, aby nám bylo nasloucháno a myslím, že nám také nasloucháno bylo. Ale jsem přesvědčen, že jsme toto poztráceli a nevěřím příliš tomu, že je velká naděje, abychom to v představitelné budoucnosti zase získali zpátky.

Nyní musíme usilovat spíše o něco jiného. Musíme usilovat o to, abychom si udrželi své vlastní já, abychom se v Evropě, jak říkám již mnoho let, nerozpustili jako kostka cukru v čaji nebo kávě. Nepovažuji to za bonmot, považuji to za vážnou starost, která mě trápí a která mě zajímá.

Dívám-li se na vývoj v Evropě, v evropském integračním procesu, myslím, že je - zejména u nás - přeceňován vliv pádu komunismu, vliv pádu berlínské zdi, vliv toho, co se odehrálo před devíti lety. Západ Evropy o tom sice také mluví, ale mám pocit, že ho to moc neovlivnilo, protože východ Evropy mu nic bezprostředního nepřináší. Mimochodem, zdá se mi, že to je důvodem nesmírné liknavosti při rozšiřování Evropské unie a bylo by chybné, abychom si namlouvali něco jiného, jakkoli oficiální rétorika na té či oné straně může znít trochu jinak a může zachycovat něco jiného. Tato konference se koná těsně po zahájení Evropské měnové unie, po zavedení jednotné evropské měny, tedy EURO, a proto bych se nyní i já věnoval tomuto aspektu Evropské unie.

Musím opakovat to, co jsem řekl na začátku, že i o tom už bylo řečeno všechno. Problémem není absence znalostí, spíše vidím problém v poslouchání těchto znalostí a jejich využívání. Slavní ekonomové zopakovali všechny známé pravdy, všechny učebnicové pravdy, zapsali je do svých učebnic. Všichni jsme se mohli naučit, co ekonomická teorie chápe pod pojmem optimal currency area (optimální měnová zóna). Byl jsme začátkem prosince v Lucemburku na konferenci právě o EURu a EU a setkal jsem se tam s nestorem této literatury, profesorem Robertem Mundellem, který, jak leckdo přítomný ví, napsal v r. 1961 slavný text Optimal Currency Area. Profesor Mundell, starší pán, na té konferenci byl, a kromě tohoto textu tam byl ještě předložen jeho rekapitulační text, jak se na to dívá po 35 letech. A já doporučuji každému přečíst si ten úvodní článek z r.1961, který vyšel v časopise Journal of Political Economy. Byl jsem naprosto šokován, protože většina z nás ho zná zprostředkovaně, zná ho z učebnicových převyprávění, ale myslím, že je neuvěřitelně podnětné si tento text (psaný někdy v r.1959) přečíst a objevit, že tam je prakticky všechno, co je dnešním tématem, už tehdy napsáno.

Připomenul bych pár základních bodů, které, myslím si, jsou relevantní pro naši diskusi. Ekonomická teorie nám opakovaně připomíná, že podmínky pro úspěšnou existenci měnové unie, jsou podmínky definičně mikroekonomické a že z tohoto hlediska nemají bezprostředně vůbec žádnou souvislost s makroekonomickými podmínkami, které byly formulovány v Maastrichtu a v Maastrichtské smlouvě. To je elementární pravda. Definice optimální měnové unie je mikroekonomická, ne makroekonomická. Nesouvisí s velikostí deficitu státního rozpočtu a jeho podílu na HDP, s velikostí státního dluhu, s mírou inflace apod. To je strašně důležitá věc, kterou bychom měli vědět.

Druhá základní teze je ta, že výhody volného obchodu, tzn. výhody volné zóny obchodu, výhody celní unie nemají, jak opakovaně ekonomové sdělují, žádnou bezprostřední souvislost s měnovou unií. Výhody volného obchodu nejsou nijak bezprostředně svázány s existencí společné měny. To je druhá učebnicová elementární pravda.

Třetí pravda, kterou bych rád zdůraznil, je ta, že ekonomové vědí, že vždycky existuje něco za něco, že vždycky existuje to, čemu se anglicky říká "trade - off", že není možné dostat něco za nic. V této souvislosti je třeba říci, že není možné přeměnit jednu proměnnou veličinu do konstanty, tzn. měnový kurz do jeho věčného eliminování, že to není možné aniž bychom za to něčím zaplatili, aniž by se nemuselo pohybovat něco jiného. Z tohoto hlediska se mi zdá relevantní mluvit nikoli pouze o výhodách jednotné evropské měny, ale mluvit i o jejích nákladech. Domnívám se, že obhájci bezbolestnosti existence evropské měnové unie musí být v ekonomické terminologii něco, čemu jsme říkali new classicals, noví klasikové, nebo alespoň to, čemu jsme říkali elasticity optimists, lidé, kteří jsou optimisté ohledně citlivosti působení pohybů jednotlivých ekonomických veličin na chování ekonomických subjektů. Domnívám se, že obhájci bezbolestné a beznákladové existence evropské měnové unie, musí předpokládat, že ceny a mzdy jsou v Evropě natolik flexibilní, že nevyžadují přizpůsobování měnového kurzu, to je předpoklad číslo jedna. Předpoklad číslo dvě je, že musí zrovna tak předpokládat, že mobilita práce uvnitř Evropy je tak vysoká, že může znamenat další alternativní přizpůsobovací mechanismus v momentu, kdy se zablokuje pohyb jedné ekonomické proměnné. Je naprosto evidentní, že empirická data tyto dva předpoklady, tyto dvě hypotézy nepotvrzují. Ani hypotézu o flexibilitě cen a mezd, ani hypotézu o mobilitě pracovních sil. Pak je evidentní, že flexibilní a mobilní musí být něco jiného a zdá se mi evidentní, že tuto chybějící flexibilitu a mobilitu musí nahrazovat pohyby peněz, fiskální transfery z jedné části měnové unie do druhé. Zkušenost bývalého Československa, které bylo měnovou unií, nám říká leccos o tom, jaké fiskální transfery si tato měnová unie vynucovala. Myslím, že totéž nám říkají všechny známé měnové unie, které ve světě existují, a není nic slavnějšího než příklad sousedního Německa a jeho měnové unie.

Možná, že si někdo všiml, že minulý týden Schröedrova vláda předložila do parlamentu německý měnový rozpočet na r.1999. Je tam jedna slavná věta. Schröedrova vláda navrhuje do letošního německého státního rozpočtu fiskální transfery pro půlku měnové unie zvanou Východní Německo neskutečnou částku: sto miliard německých marek. Sto miliard německých marek přepočítáno existujícím měnovým kurzem je zhruba úroveň hrubého domácího produktu ČR. Neboli cena za eliminaci měnového kurzu a za vytvoření měnové unie v Německu je po devíti letech v rozsahu HDP České republiky v letošním roce. Je evidentní, že takovéto transfery v Evropě asi nebudou realistické a že míra solidarity, která je uvnitř Německa v žádném případě nemůže být replikována mírou solidarity mezi Finskem a Řeckem a Portugalskem a Dánskem a Polskem a Španělskem, ale tento německý příklad je velmi relevantní.

Zmiňuji tedy fiskální transfery jako elementární důsledek existence měnové unie a tyto fiskální transfery bych zařadil do kategorie „costs“ nikoli do kategorie „benefits“ měnové unie. Je to náklad, je to cena za měnovou unii, nikoli výnos, výhoda této asi měnové unie. Je možné, aby v Evropě měnová unie vznikla, ale je potřeba, aby to bylo explicitně takto chápáno. Exponenti bezproblémovosti Evropské měnové unie vycházejí z dalšího předpokladu, který je třeba explicitně formulovat, a tímto předpokladem je to, že se domnívají, že je možné, aby doména měnové unie byla větší než je doména unie fiskální a aby byla větší, než je doména unie politické. To je další zásadní teze v této důležité diskusi. Historie nám říká, že tyto procesy byly vždycky v opačném směru, že měnová unie vznikala až po unii politické a po unii fiskální a nikoli opačně.

Jsem přesvědčen o nevyhnutelnosti jednosměrné „one way street“, jednosměrné ulice od měnové unie k fiskální unii a k unii politické, což je třeba explicitně nazvat a pojmenovat. Proto se domnívám, že měnová unie nemá být prodávána jako měnová unie a dost, ale že má být prodávána jako institucionální rámec, který nevyhnutelně povede právě k této kaskádě měnová, fiskální, politická unie. Někdo si tuto kaskádu může přát, někdo si ji přát nemusí, ale domnívám se, že není proviněním ani hříchem, je-li tato otázka takto explicitně nastolována. Je přeci naprosto evidentní, že bez existence politické unie zavedení měnové unie znamená, že se suverénní státy vzdávají měnové politiky nějaké nadnárodní instituci, dnes Evropské centrální bance. Mě se zdá, že tento krok by byl neutrální za předpokladu zcela jednotného ekonomické zájmu mezi všemi účastníky, mezi všemi subjekty této měnové unie. Kdyby mezi nimi existovala naprostá ekonomická homogenita, pak je naprosto možné, že by takový jednotný, identický zájem mohl být. Pokud jsou však jednotliví členové měnové unie ekonomicky výrazně heterogenní, pak je evidentní, že je velmi těžké získat, aby a priori tento jednotný ekonomický zájem existoval, a proto měnová politika jednotné centrální evropské banky nemůže být z definice neutrální. Opět se jedná o fakt, který by měl být explicitně přiznán a explicitně akceptován. Není-li to homogenita, pak platí elementární teze, že náklady a výnosy měnové unie nebudou rovnoměrně rozděleny mezi její jednotlivé členy. Opět banální elementární závěr, který, jak každý víme, má obrovské politické konsekvence, a není neutrální, není triviální, není zanedbatelný.

Dovolím si říci ještě dvě poznámky spíše mimo čistou ekonomii. Diskutoval jsem nedávno evropskou měnovou unii s jedním velmi vlivným prezidentem jednoho z evropských parlamentů. Když jsme argumentovali, velmi mě zaujala jedna věc, která není typická a výlučná proto tohoto člověka, kterého záměrně nebudu jmenovat, ale která odráží významné cítění, které se v Evropě rozvíjí. Pro tohoto člověka nebylo problémem, že nemá dostatek argumentů pro evropskou měnovou unii, protože mu stačilo, že má dostatek argumentů proti něčemu jinému. A právě tuto dichotomii pro a proti považuji za velmi relevantní a politicky velmi důležitou. On explicitně formuloval, že evropská měnová unie je proti něčemu jinému a já se musím přiznat, že jsem v tom cítil zřetelné prvky evropského antiamerikanismu, evropského antiasiatismu, což jsou jevy, které já nemohu akceptovat. Tady se znovu objevuje echo, ozvěna onoho klasického, s Francií spojeného pohledu, který má moje generace spojený se slavnou knihou Francouze J. J. Servana-Schreibera z r.1968 "Americká výzva" a já mám strach, že toto je zde znova.

Domnívám se též, zůstanu-li u této ne striktně ekonomické tóniny, že celá myšlenka evropské měnové unie je v jistém smyslu, což jsem už někde vyslovil, náhradní program. Že je to náhradní program v tom smyslu, že je substitucí za něco jiného, že je substitucí za jistou neschopnost vypořádat se v Evropě s rozpínavostí státu blahobytu. Je to hledání náhradního programu místo liberalizace výrazně se intervencionizující a výrazně regulované Evropy. Tuto tezi považuji za významnou. Díky tomu je tím trošku zproblematičněna autentičnost tohoto velkého evropského projektu zvaného EURO. Slyšel jsem nedávno promluvit jednoho antimaastrichtského Belgičana, který použil velmi razantní a ostrý a přísný termín, on řekl slovo "maastrichtský eintopf". Mně se zdá, že asi podvědomě cítíme, co je tím myšleno. Je v tom trochu povrchního kosmopolitního intelektualismu, trochu povrchního antinacionalismu, trochu špatného čtení historie, trochu špatné ekonomie. Pod povrchem tohoto zdánlivě univerzalistického konceptu je možné nalézt velmi specifický politický záměr a to je další věc, na kterou bychom neměli zapomínat.

Chtěl bych skončit tím, že si myslím, že bychom o tomto všem měli přemýšlet, uvažovat, diskutovat na konferencích i jako je tato, diskutovat nezaujatě a racionálně, a zejména že bychom neměli některé věci přijímat tak zjednodušeně, jak jsou nám často prezentovány. Evropská měnová unie je v každém případě obrovskou evropskou investicí a jako každá investice má své náklady a výnosy, jako každá investice může selhat nebo uspět, jako každá investice může předvést, že jsou náklady vyšší než výnosy, nebo naopak výnosy vyšší než náklady, jako každá investice může mít časový nesoulad výnosů a nákladů, jakkoli se á la long mohou tyto dvě věci vyrovnat, v obdobích různých může převyšovat to nebo ono.

Děkuji za pozornost.

Václav Klaus, Brno, 26. ledna 1999

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu