Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Nové jevy v české ekonomice


Nové jevy v české ekonomice

Ekonomické texty, 11. 3. 1997

(Poznámky k vystoupení na Žofínském fóru 1997)

Žofínské fórum se již stalo určitou tradicí. Doufám, že se stalo tradicí pro jeho posluchače, tedy pro Vás, ale mohu Vás ubezpečit, že už nepochybně je tradicí pro ty, kteří mají díky této akci dobrý důvod každý rok nahlas zrekapitulovat svou interpretaci situace v českém hospodářství a svůj názor na základní obrysy hospodářské strategie vlády na toto období.

Pozorně jsem si před několika dny přečetl svůj loňský projev a mám uspokojivý pocit, že je na co navázat. Stejně jako loni bych se chtěl v první části svého vystoupení věnovat makroekonomické situaci a ve druhé části základním systémovým otázkám.

Loni jsem řekl, že česká ekonomika „již definitivně opustila fázi transformačního zbavování se těch minulých ekonomických aktivit, které tržní ekonomika není schopna tolerovat“, tedy fázi zřetelného ekonomického poklesu a že vstoupila do fáze post-transformačního ekonomického růstu. Ekonomický růst měl příznivé hodnoty v letech 1994, 95 a 96 a loni jsem řekl, že „nevidím žádný důvod k jeho zastavení“. Chci říci, že i pro letošní rok předvídáme ekonomický růst vyšší než 4%, což je v evropském kontextu hodnota velmi slušná. Současně musím říci, že v poslední době cítíme náznaky jistého ochabnutí. Je sice předčasné dělat nějaké zásadní závěry, ale již teď můžeme říci, že:

- rok 1996 skončil tempem růstu pomalejším než se očekávalo zhruba o 1%;

- podobným způsobem byly revidovány naše prognózy ohledně roku 1997;

- průmyslová výroba zhruba od listopadu loňského roku vykazuje zřetelně oslabený růst,

jakkoli se nechci pouštět do složitých úvah o sezónnosti či o mimořádném zimním počasí, o dopadech týdenní stávky železničářů ani nemluvě.

Domnívám se, že můžeme poměrně spolehlivě vyjmenovat faktory, které na poptávkové straně vedou k oslabení růstu. Je jimi na prvním místě slabá poptávka po našem vývozu, způsobená nevýrazným ekonomickým růstem v západní Evropě i nejrůznějšími problémy našich vývozců dostat se na již obsazené a proto pečlivě ochraňované trhy. Druhým důvodem je domácímu ekonomickému růstu nepříznivá struktura naší domácí poptávky, a to jak spotřebitelské, tak investiční. Z nejrůznějších důvodů narůstá podíl domácí poptávky, který utíká do předmětů z dovozu a ne z domácí výroby. Důvody jsou jistě částečně naše vlastní, ale v nemalé míře hraje svou roli i síla a prodejní strategie zahraničních firem, které ovládají náš trh snadněji než bychom si přáli a než odpovídá skutečným výrobním nákladům těchto firem a kvalitě jejich výrobků. Státní podpora exportu vůči nám hraje v tomto ohledu významnou úlohu, kterou zatím neumíme eliminovat bez zcela neliberálních zásahů do zahraničního obchodu. A ty dělat nechceme a ani nemůžeme.

V současnosti chybí i elementární pocit transformační spřízněnosti našich firem. Hraje se vůči sobě zcela netransformačně. Každá firma si sice stěžuje na své vlastní odbytové problémy (doma i v zahraničí), ale každá si radši pro sebe každou maličkost nakoupí v cizině. Vím, že tuto „spřízněnost“ není možné nikomu předepisovat, ale potřebovali bychom ji a leckde ve světě ji v podobných situacích měli ve vyšší míře než u nás.

Svou roli na poptávkové straně v každém případě sehrálo velmi důrazné restriktivní opatření centrální banky v průběhu loňského léta. ČNB využila jistého povolebního neklidu a konec konců i rozhodovacího vakua a provedla - ve snaze o přibrzdění neklesajících inflačních tendencí - výrazné snížení tempa růstu množství peněz v ekonomice a zvýšení úrokových sazeb, o čemž nás data přesvědčují velmi jasně. Podle všech ekonomických hypotéz, ať už zastáváme logiku keynesiánskou, podle níž množství peněz působí na ekonomiku zprostředkovaně přes úrokové sazby, nebo logiku monetaristickou, podle níž množství peněz působí na ekonomiku přímo, muselo nutně dojít - byť s určitým časovým zpožděním - ke zpomalení růstu nominálního produktu. O tom, jak bude v realitě toto zpomalení rozloženo mezi žádoucí pokles míry inflace a nežádoucí pokles růstu produktu, rozhodují některé základní strukturální charakteristiky naší ekonomiky a já si nejsem jist, zda o nich máme všichni stejný názor. Já se domnívám, že je v našem kontextu a v našich strukturálních parametrech desinflace vykupována vyšší cenou, měřenou ztrátou tempa ekonomického růstu, než bychom si přáli. To je vážná věc, to je vážná hypotéza, které by se ekonomové v následujícím období měli intenzivně věnovat. Musíme si současně s tím vyjasnit, nakolik je u nás - v krátkém a středním období - inflace ovlivňována měnovými veličinami a nakolik je naproti tomu náš produkt krátkodobě citlivý na dostupnost úvěru a velikost úrokových sazeb.

Mám-li tuto úvahu o růstu shrnout: růst bude asi pomalejší (ale rychlejší než v západní Evropě), pečlivě studujme další přicházející data, ale nezačněme hrát příliš pesimistickou kartu, není pro ni tak silný důvod, jak se zdá některým politickým stranám, které mají právě teď před svými stranickými sjezdy.

V loňském roce jsem za největší brzdu další případné akcelerace našeho ekonomického růstu označil na nabídkové straně nesmírně vysokou míru využití disponibilní pracovní síly, neboli mimořádně nízkou míru nezaměstnanosti. Říkal jsem to v situaci, kdy bylo v únoru 1996 jen 164 tisíc nezaměstnaných (to je 3,1%). Teď je ke konci února 1997 už 206 tisíc nezaměstnaných (to jsou 4,1%) a máme už i první okres, který má jako celek více než 10-ti% nezaměstnanost. Dovoluji si vyslovit hypotézu, že poměrně rychlý přírůstek nezaměstnanosti, ke kterému došlo za poslední měsíce, pravděpodobně nebyl způsoben jakýmsi tajemným urychlením restrukturalizačních procesů uvnitř firem, ale spíše poklesem poptávky a proto i tempa růstu výroby. Bude-li to takto pokračovat, pomalu bych začal přestávat hovořit o tom, že máme strašně nízkou nezaměstnanost, i když dobře vím, že i nadále představuje pro mnoho podniků nedostatek pracovních sil nespornou brzdu jejich rychlejšího rozvoje.

Situace na trhu práce spolu s nerealistickými požadavky v některých profesích a oborech, daných spíše srovnáváním se s cizinou než se svými výstupy a produktivitou, přispívá k rychlému růstu nominálních mezd, což vytváří nesporné poptávkové a proto inflační (díváme-li se na to makroekonomicky), ale i nákladové (díváme-li se na to mikroekonomicky) nebezpečí. Dnešní data ČSÚ:

+ 18% celek ČR
+ 17,1% podnikatelská sféra
+ 20,6% rozpočtová sféra.

Loňský růst průměrné nominální mzdy v průmyslu jako celku o 17,4% je nesmírně varovný (i přes nesporný velmi slušný růst produktivity práce), ale ani v této věci nesouhlasím s občasnými požadavky některých ekonomů, že je třeba znovu začít mzdy regulovat. Tudy pro tuto vládu cesta nevede. Nedovedu si také představit, že by něco takového chtěly samy podniky a nedovedl bych pochopit, že by si podniky - ve svém vlastním zájmu - přestaly hlídat náklady, protože by se tím velmi snadno mohly vytlačit z trhu. Nicméně mzdové požadavky některých odborových svazů a profesních komor na rok 1997 zůstávají zcela nepřiměřené a neúnosné a my jim nesmíme podlehnout.

O inflaci jsem se již stručně zmínil. Opakuji, že v této chvíli vidím v české ekonomice existenci řady krátkodobě neodstranitelných inflačních faktorů, kterých se nemůžeme jednoduše zbavit a proto také nevidím žádnou snadnou cestu rychlejšího zpomalování inflace. Spokojil bych se s každoročním klesáním inflace řádově o jeden procentní bod, a proto považuji poslední známou roční, což znamená únorovou inflaci ve výši 7,3% za - v dané situaci a parametrech - uspokojivou. V loňském roce jsem ve svém projevu říkal, že poslední známá inflace činí 8,6% a z těchto dvou čísel vyplývající meziroční pokles o 1,3% není až zas tak špatný. A nenechme si nikým namluvit, že je to špatný výsledek, vyžadující okamžitá drastická léčebná opatření.

Samostatným problémem naší ekonomiky jsou cenové deregulace, které se v poslední době staly zbytečně přepolitizovaným tématem, z něhož se čistá ekonomická argumentace postupně poztrácela. O přednostech a výhodách rovnovážných cen se jistě na tomto fóru nemusíme navzájem přesvědčovat, ale problém je určitě složitější, protože se jedná o komodity s velmi nízkou cenovou elasticitou poptávky a o výrobce či distributory s vysoce monopolním tržním postavením. Naše transformace:

• byla vědomě a promyšleně založena na konceptu postupné deregulace zbývající skupiny regulovaných cen (nájemné, energie);

• byla založena na úsilí, aby nevznikla nová nebezpečná inflační očekávání a nové inflační řetězce;

• byla založena na tom, že nová, eventuálně vzniklá krátkodobá tržní rovnováha po radikálním uvolnění cen nesmí představovat nerovnovážný stav ekonomicky, sociálně i politicky a

• byla založena na tom, že je třeba deregulovat tyto ceny tak, aby mohl být jejich růst víceméně plynule absorbován spotřebiteli, jinak řečeno, aby deregulace nevyžadovala zavádění doplňkových, rozpočtově neúměrně nákladných sociálních kompenzačních schémat.

Vypadá to, že jsme v této chvíli tento koncept porušili. Vynechám-li pro diskusi na tomto fóru aspekt čistě politický (respektive průchodnost těchto věcí parlamentem), zůstává mi obava z urychlení inflace, obava z dotahování se dalších cen na průlom provedený cenami bydlení a energií, obava z post-deregulační indexace všech hospodářských čísel, a to jak indexace implicitní, samovolně vznikající u nákladových a mzdových položek v dalších odvětvích a oborech, tak indexace explicitní v případě státem organizovaných valorizací důchodů, životních minim atd. Obávám se i nedostatečné efektivnosti doprovodných sociálních opatření, obávám se i toho, že se dočasná sociální opatření velmi špatně berou zpět. Souhlasím s Miltonem Friedmanem, že není nic permanentnějšího než dočasné státní intervenční opatření.

Loni jsem zde řekl, že „velkou pozornost vzbuzuje odlišná dynamika vývozu a dovozu a z toho plynoucí deficit obchodní bilance“. Tyto tendence pokračují prakticky beze změny i dnes. Růst vývozu je dále velmi slabý (roční přírůstek činil v roce 1996 pouze 3,5%) a naopak dovoz je nadále velmi robustní - loňský meziroční nárůst činil 12,7%. Mnohokrát jsme sice argumentovali, že je tento deficit obchodní bilance i běžného účtu platební bilance (viz např. můj listopadový projev na VŠE „Razantní opatření ve strukturální politice schodek obchodní bilance rozhodně nezlepší“, Hospodářské noviny, 8.11.1996) krátko i střednědobě ufinancovatelný, že je tento deficit odrazem či průvodním jevem velkého investičního rozmachu a převahy investic nad domácími úsporami, poukazovali jsme i na odlišná tempa růstu ekonomiky (a tudíž i agregátní poptávky a poptávky po dovozu) v západní Evropě a u nás, ale stejně tak je třeba připustit, že zahraničně - obchodní problém dnes představuje největší problém české ekonomiky. Hlavně z toho důvodu, že je či může být za největší problém této ekonomiky považován - sdělovacími prostředky, investory, finančníky, burziány a námi samotnými. Věřím, že i oni budou schopni zasadit tento problém do širšího kontextu a nebudou ho hodnotit izolovaně.

Administrativní regulační opatření na straně dovozu zavádět nehodláme a současně víme, že tržně konformní proexportní opatření mají jen okrajovou (a to ještě jen velmi dlouhodobou) účinnost. Pouze připomínám, že lékem na náš deficit obchodní bilance nemůže být ani devalvace české koruny, v čemž se naštěstí vláda, centrální banka i většina analytiků shoduje. Opět bych si chtěl v tuto chvíli postěžovat na absenci pocitu transformační spřízněnosti všech subjektů české ekonomiky, o které jsem se již zmínil.

S ročním časovým odstupem vidíme, že loňské uvolnění fluktuačního pásma kursu koruny přišlo v pravý čas, že bylo provedeno ve chvíli mimořádné ekonomické a měnové stability. Kurs se sice v průběhu roku krátkodobě hýbal více než v minulosti, ale - přesně podle našich očekávání - k žádné zásadnější změně nedošlo. Nemělo by tomu být ani v budoucnosti. Pevnost kursu je důkazem důvěry v naší měnu a ekonomiku a stabilní kurs působí jako stabilizátor cenové hladiny. Pokusme se toto udržet. Porovnáme-li aktuální kurs české koruny s kursem před rokem, vidíme, že jsme nejen v tuto chvíli, ale že jsme se vlastně po celý loňský rok nacházeli v revalvačním fluktuačním pásmu, což také něco o ekonomice - a to nepochybně pozitivního - vypovídá. Současně to ale znamená nezanedbatelný problém pro některé naše mezní výrobce a vývozce. A je jich nemálo.

V loňském roce jsem vůbec nemluvil o státním rozpočtu, protože v loňském březnu rozpočet nevypadal nijak problémově. Bohužel musím říci, že to už je věcí minulosti. V průběhu loňského roku se rozpočet dostal do poměrně velké napjatosti, byl dvakrát i brzděn na výdajové straně a stejně skončil - byť s velmi malým - deficitem. Letošní rozpočet je - jak ukazují první dva měsíce roku - ještě napjatější. Přispělo k tomu jak loňské a letošní zpomalení ekonomického růstu, tak potíže bankovní soustavy a rychlé posilování rezervních fondů bank, tak nepřetržité (jakkoli se někomu stále zdá malé) snižování daní, tak nejrůznější rozvolňování daňové soustavy ve směru možného odkladu plateb daní a pojistného, čehož se naše firmy naučily velmi rychle využívat, a celá řada dalších věcí. Budeme si muset v této chvíli jasně říci, zda jsme schopni brzdit výdaje státního rozpočtu stejně rychle jako stagnují jeho příjmy, resp. obecněji, zda u nás v této chvíli existuje dostatečný politický, sociální i ekonomický prostor pro nepřetržité pokračování poklesu podílu státního rozpočtu na hrubém domácím produktu. Mohu mít absolutistické liberální názory a chtít to, ale pak nemohu chtít radikální přezbrojení armády, více výdajů na boj s kriminalitou, více ekologických investic, více dotací do železnice, větší podporu kultury a vzdělání, více peněz do zdravotnictví, zavedení VÚSC, ombudsmana, atd. A hlavně to nemohu chtít všechno současně a dohromady.

Touto úvahou se od makroekonomiky dostáváme k otázkám obecnějším a proto bych nyní rád přešel k systémovým otázkám. Opakuji své loňské tvrzení, že je „základní rekonstrukce ekonomického systému již definitivně za námi“ a že „před námi je jeho dolaďování“. Nesouhlasím, že jsou před námi nějaké zásadní, snadno realizovatelné systémové změny, které by měly rychlé růstové efekty. Nesouhlasím také s populárním, ale velmi paušálním a velmi nepromyšleným a nestrukturovaným názorem, že se transformace tak zvaně zastavila, a už vůbec ne s tím, že ji svou nerozhodností zastavila vláda. To je však na jinou, jemnější diskusi.

Pokusme se podívat, v čem můžeme očekávat letošní „dolaďování“ našeho ekonomického systému.

Loni jsem hovořil o dokončování transformační privatizace a o záměru zrušit ministerstvo privatizace. To se stalo. Také jsem chtěl „citlivě pokračovat v privatizaci atypických podniků“ a klasickým, standardním způsobem pokračovat v již zahájené privatizaci podniků na pomezí soukromého a veřejného sektoru, v oblasti veřejných služeb, bank, atd. Tato privatizace by již měla probíhat ve standardnějším prostředí, duchu a rytmu. Mělo by jít o více individuální přístup a o vyšší důraz na výnos z privatizace. V tomto ohledu jsme v loňském, dvojnásobně volebním roce příliš nepokročili. Nemáme sice důvod tyto věci uspěchat z dobrých důvodů, bude to mít své politické zdržovací komplikace, ale jsem přesvědčen, že v roce 1997 v tomto ohledu určitě pokročíme dále.

Začíná se rozbíhat privatizace velkých strategických podniků (Vítkovice, Nová Huť) formou managerských smluv, zahajuje se privatizace velkých bank, pustíme se do podniků jako jsou Léčiva, Budvar, Becherovka, Crystalex, atd. Chceme více využívat tzv. manažerských smluv. Touto cestou by měl (většinou existující) management dostat šanci odkoupit si určitou část podniku a po realizaci svého podnikatelského záměru by si mohl dokoupit další část podniku. Tím snižujeme extrémní zatížení privatizátora náklady privatizace, nutíme ho k předkládání reálných podnikatelských záměrů a stát získává reálnější představu o budoucím vývoji podniku (aby se neopakovaly případy jako je Poldi Kladno).

Ve svém loňském projevu jsem vůbec nehovořil o problému bankovního sektoru, což se může dnes někomu s odstupem jednoho roku zdát jako překvapivé či málo prozíravé, ale v každém případě to o něčem vypovídá. Pády několika menších bank a celkové zneklidnění situace v našem bankovnictví jsme před rokem skutečně nepředpokládali. Jak všichni víte, jako důsledek této situace došlo ke zpřísnění bankovního dohledu a k vyhlášení konsolidačního programu pro ozdravení některých menších bank. Byl zahájen i proces potřebného zvýšení transparentnosti našeho kapitálového trhu a to jak legislativními změnami, tak změnami institucionálními (včetně zřízení Úřadu pro dohled nad kapitálovým trhem). Je to potřebné jak pro ochranu úsporných vkladů našich občanů, tak pro vytvoření příznivých podmínek pro investování jak z domova, tak ze zahraničí. Je všeobecně známo, že se kapitálový dozor již zaktivizoval, změny se nejen plánují, ale již se k nim přistoupilo.

Zásadnější kroky vyžaduje situace ve třech následujících oblastech:

• v rozhýbání bytové výstavby a trhu s byty (a to nejen deregulací nájemného)
• v zahájení rezolutní restrukturalizace naší železnice
• v reformě systému poskytování zdravotní péče.

Tyto tři oblasti budou v roce 1997 představovat jádro koncepční práce vlády. Velmi moc půjde o to, zda najdeme a zvolíme řešení etatistické či liberální, zda zvolíme řešení odvážná či pouze udržovací, zda zvolíme řešení kolektivistická, tedy bez zřetelné odpovědnosti, nebo skutečně individualistická, tedy s jasnou odpovědností. Byty vyžadují nové typy půjček a podpor, ale i debyrokratizaci nejrůznějších povolovacích procedur. Železnice vyžaduje nalezení své dlouhodobě udržitelné, ufinancovatelné a zmodernizovatelné velikosti spolu s výrazným růstem produktivity práce. Zdravotnictví musí co nejrychleji opustit svůj dnešní perestrojkový, nesmírně nákladný a extenzívní model, který do zdravotnictví nasává nadměrné množství techniky, léků, lůžek i personálu a který není ufinancovatelný.

Vláda považuje podporu exportu českých firem za věc důležitou, ale nevidí v tom koncepční, systémový problém. Je připravena dále podporovat instituce jako je EGAP a Česká exportní banka a bude ve prospěch českých výrobců a investorů pokračovat ve vytváření příznivého smluvního rámce se zahraničím. Budeme intenzivněji než dosud bojovat proti protekcionistickým opatřením, používaným proti našim výrobcům a vývozcům. Budeme dále rozvíjet CEFTA i další dohody o volném obchodě. Stát však ve všech těchto věcech nikdy nemůže zastoupit vlastní aktivity našich firem.

Za klíčové v této chvíli také považuji provést rázné zásahy do nejrůznějších pojistných systémů (nemocenské, zdravotní, důchodové pojištění), které by měly být ve směru větší role a zodpovědnosti pojištěnce (nemocného, pacienta, důchodce) a současně ve směru větší individualizace, dobrovolnosti a dlouhodobosti pojistného.

To nejdůležitější si však nechávám na konec. Postup české ekonomiky vpřed stojí a padá s tím, nakolik se nám podaří utlumit její zbytňování, nakolik se nám podaří zastavit zřetelný proces zesilování mocenského postavení nejrůznějších, o parciální výhody usilujících zájmových skupin, nakolik se nám podaří ubrzdit militantní tendence některých odborových svazů i profesních sdružení a nakolik se podaří blokovat nebezpečné korporativistické a syndikalistické tendence. Dnešní nárůst všech těchto tendencí je podle mého názoru nejvýznamnější novou charakteristikou naší ekonomiky a společnosti a jejich zabrzdění či naopak podlehnutí jim bude hlavním charakteristickým rysem naší budoucnosti, bude předurčovat naši šanci pro dvacáté první století.

Václav Klaus, Praha, Žofínské fórum, 11. března 1997

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu