Hlavní strana » Ekonomické texty » 20 let poté - Očekávání a…

20 let poté - Očekávání a realita

Ekonomické texty, 14. 12. 2009

Vedení časopisu Euro svou tradiční předvánoční akci letos pojalo trochu vzpomínkově. Nevím, jak moc se do toho dnes pouštět, i když jsem smutný z toho, jak jednostranně kolem letošního 17. listopadu interpretovala uplynulých 20 let úzká skupinka těch, kteří k tomu v televizi dostávali zcela nadstandardní příležitost. Mrzí mne, že chybí seriózní veřejná obhajoba tohoto nejúspěšnějšího období naší moderní historie, že chybí politická strana, která by naši unikátní, vskutku historickou transformaci a na ni navazující dnešek, hájila. Krátkozrakost uvažování většiny dnešních politiků je hrozivá a frustrace a nepřejícnost těch, kteří počátkem 90. let politicky nezvítězili, je ještě horší. Právě oni však mají za zády většinu médií.

Tomu se však zde dnes detailně věnovat nebudu. Odkazuji na knihu, kterou jsem k 20. výročí konce komunismu vydal v polovině listopadu s názvem „Kde začíná zítřek“. Je to pro mne kniha vážná a nechci ji pár větami trivializovat.

1. Na pozvánce uvedené téma zní „20 let poté – očekávání a realita“. Tento název jsem nakonec zvolil já, když jsem rezolutně odmítl původní návrh, který zněl: „20 let poté – vize a deziluze“. Jsem přesvědčen, že pro deziluze u nás důvod není. Deziluzemi u nás dnes trpí snad jen jistá malá, ale mediálně vlivná skupina intelektuálů, umělců a akademiků, která svobodu a celou naši fundamentální společenskou změnu pravděpodobně nepochopila, resp. pochopit nechtěla, protože vycházela z toho, že nejde o svobodu pro všechny, ale jen pro ně a kteří si mysleli, že svoboda hlavně znamená jejich vlastní společenské (a s tím spojené i finanční) ocenění a uznání na bázi toho, jak vysoko sebe sama hodnotí oni sami.

Snažil jsem se jim hned od počátku říkat, že jakákoli cena je určena průsečíkem křivek nabídky a poptávky a nikoli tím, co si o sobě myslí sama nabídka. To se jim strašně nelíbilo, a nelíbí dodnes, a proto jejich deziluze, vedoucí až ke ztrátě základních elementů racionálního uvažování. Letošní oslavy 17. listopadu (především v médiích) toho byly až příliš tristní ukázkou. Znovu jsme v okamžiku, kdy naší zemi hrozí návrat od svobody zpět k nepolitické politice.

2. Před dvaceti lety bylo naším úkolem zrealizovat hlubokou systémovou změnu, tedy změnu podstaty systému, nikoli zajistit každému, bez jeho vlastního přispění, bezproblémový a luxusní život. Troufám si tvrdit, že jsme tuto systémovou změnu provedli lépe, rychleji a s menšími náklady než další transformující se země. Díky tomu jsme se velmi brzy stali normální evropskou zemí, cokoli si o této specifické normálnosti myslím např. já. 

Z dnešní „evropské normálnosti“ jsem spíše smuten. Věřil jsem, že se některým známým evropským nectnostem vyhneme, protože jsme byli nebo alespoň být měli naší minulostí dostatečně poučeni. Myslel jsem, že odmítneme německou „soziale Marktwirtschaft“, francouzský, již od Colberta trvající levičácký etatismus, britský labourismus třetích cest, štědrý skandinávský socialismus, Cohn-Benditovskou agresivní zelenost, bruselský europeismus a že půjdeme cestou klasické parlamentní demokracie a tržní ekonomiky, a to – jak jsem říkával na počátku – „bez jakýchkoli znehodnocujících adjektiv“. Bohužel jsme se těmto nectnostem nevyhnuli – z důvodů vlastních, tedy vnitřních, ale i vnějších. Teď proto řešíme, a nebo často bohužel ani neřešíme, standardní evropské problémy. Patří mezi ně:

- neúnosně vysoká míra přerozdělování, vedoucí k demotivačnímu zdanění a k obrovské moci přerozdělovacího státu, resp. jeho reprezentantů;

- nevýkonnost paternalistického sociálního státu, nenutícího lidi pracovat;

- neudržitelná deficitnost veřejných financí, neboť kdekdo chce něco od státu dostávat a málokdo chce platit;

- stárnutí populace a rigidita a neadaptabilita penzijních systémů;

- nenalezení dlouhodobě únosného systému financování stále dražšího zdravotnictví, dosud založeného na konceptu, že je plátcem někdo jiný než pacient;

- neufinancovatelnost vzdělávacích systémů, vyvolaná umělým a zbytečným prodlužováním délky studia na základě totálně mylných představ o tom, co znamená skutečná vzdělanost. To ve svém důsledku vede – přes všechny vznešené fráze – k výraznému snižování kvality vzdělávání;

- nezvládnutelnost masivní imigrace, je-li přijat módní a politicky korektní koncept multikulturalismu a humanrightismu a jsou-li tyto ideové koncepty navíc doprovázeny štědrým sociálním systémem;

- oslabování, ne-li ztrácení se identifikace lidí s onou základní a zcela přirozenou společenskou entitou, kterou je národní – či kolem dominantního národa – budovaný stát.

Obávám se, že každý z těchto trendů a tendencí (a je jich jistě více) v sobě obsahuje destruktivní, výbušný potenciál. Nedojde-li k jejich přerušení, zítřek nás o tom přesvědčí.

3. Jak jsem již řekl, původně jsem si myslel, že zde dnes jde – jako každoročně – primárně o ekonomické fórum. Proto pár slov i v tomto směru. Naše dnešní recese, která je důsledkem mimo nás vzniklé světové finanční a ekonomické krize, byla, bohužel, nevyhnutelná díky mimořádné otevřenosti a tím i velké zranitelnosti české ekonomiky. Jsme učebnicově typická malá otevřená ekonomika se vším, co to znamená.

Nedávno jsem byl na státní návštěvě země, kterou současná krize příliš nepostihla. Byla to Brazilie. Důvodem není nic jiného než malá otevřenost tamní ekonomiky. Brazilii za rok navštíví 6 milionů turistů, jen Pražský hrad 5 milionů. Český export v loňském roce dosáhl téměř 150 mld. dolarů, brazilský necelých 200 miliard, a to má tato země 20krát více obyvatel než my. Proto jsme letošnímu pádu HDP o zhruba 4% zabránit nemohli a naštěstí jsme se mu nepokoušeli bránit „obamovskou cestou“. 

Ekonomika jistě sama – relativně brzy – znovu získá svou přirozenou dynamiku. Máme obrovskou výhodu ve vlastní měně. Kurs české koruny i nadále zůstává veličinou proměnlivou, nikoli navždy zafixovanou konstantou. Ty malé evropské otevřené ekonomiky, které mají Euro nebo jsou různými měnovými uspořádáními s Eurem pevně spojené na dnešní krizi doplatily nejvíce – např. pobaltské státy. To byl téměř laboratorní experiment.  

4. Dnešní recese také potvrdila známou učebnicovou poučku o těsné korelaci a navíc vysoce nelineárním vztahu mezi poklesem HDP a výpadky příjmů státního rozpočtu. Je-li variabilita výdajů státního rozpočtu směrem dolů nulová či extrémně nízká, vzniká neřešitelný problém. 

Proto se ohledně naší ekonomické budoucnosti více bojím otřesů, které budou plynout z oblasti ekonomiky státu, tedy z veřejných financí, než z vlastních problémů ekonomiky, resp.  její podnikové sféry. Variant mnoho není. Buď se nic nestane a vznikne nezvládnutelný veřejný dluh, na jehož splácení však tak jako tak jednou dojde, nebo i v krátkém období nastane společenský otřes vyvolaný tlakem odborů a dalších nátlakových skupin na jiné krájení koláče veřejných peněz. Pobuřuje mne, že různé – státem financované – profese nechápou, že nižší HDP znamená nižší objem finančních prostředků v rukou státu a tudíž nižší schopnost státu platit jejich mzdy a platy. 

Jakkoli je to absurdní, krátko - či střednědobý problém by vyvolalo i to, kdyby byla po volbách vytvořena odvážná vláda, která by tyto věci řešila razantním omezením státních výdajů a tím i významné složky agregátní poptávky. Toto případné ubrání agregátní poptávky by mělo větší efekt než ztráta kapacitotvorného efektu těchto výdajů, o který krátkodobě tolik nejde. 

Zdá se mi proto, že naše dnešní situace žádné dobré a líbivé řešení nemá. Má však různá řešení lepší a horší. Neřešit ji vůbec by bylo řešením úplně nejhorším.

5. Nikdy mne neuchvacovaly zdánlivě všem srozumitelné nabídkové problémy typu hrozícího omezení dodávek ropy či zemního plynu. Za mylné považuji zdánlivě snadné technicko-inženýrské uvažování o těchto věcech, do kterého se mnozí rádi pouští (a tváří se jako velcí odborníci). Je však třeba uvažovat ekonomicky. 

Většinou se jedná o celosvětově obchodované komodity, tzv. tradables. Jejich nabídka je vysoce elastická. Cena je námi neovlivnitelná, protože náš podíl na světové poptávce je zanedbatelný. Jsme klasickými price-takers. Politizace těchto věcí je velkou chybou. Krátkodobě jistě problém vzniknout může, ale doposud pro nás nevznikl. Středně- a dlouhodobě dominuje substituce zdrojů a technický pokrok. Pro strach či pesimismus není důvod. 

6. Nezmínil jsem tragické omyly doktríny globálního oteplování a zhoubnost Kodaňské a podobných konferencí, ale o tom jsem toho v posledních letech u nás i ve světě řekl a napsal dost. Zdánlivě není co dodat, ale právě v těchto dnech se koná ona nešťastná Kodaňská konference. Dojde-li tam pod záminkou nesmyslného „oteplovacího“ alarmismu k jakékoli dohodě, bude to znamenat další výrazné omezení naší svobody a naší prosperity. Dojde tím k dalším zákazům a příkazům. Dojde k umělému zvyšování cen energií, ať se zvolí jakákoli metoda regulace. Děsí mne, že se některým z Vás líbí zdánlivě „tržní“ metoda obchodování s povolenkami. Ta je čistým státním intervencionismem, na němž nic tržního není. Někdo na ní – na náš účet – jistě vydělá.

Byl jsem před dvěma týdny překvapen, když jsem zjistil, jak moc se na úspěch Kodaňské konference těší např. guvernér brazilské Amazonie. Nové zákazy a omezení přehlíží, protože čeká jednu jedinou věc: že mu bude i dnes existující zákaz kácení deštných pralesů kompenzován. Na můj dotaz, kdo mu to bude kompenzovat, řekl, svět (o mundo).

7. Na závěr nemohu nezmínit nedávnou akci bruselského úřadu pro hospodářskou soutěž v našem ČEZu. Nechci opakovat to, že si nepřeji, aby nám někdo z ciziny kontroloval naše notebooky a mobily. Ale možná, že už to není cizina a že to právě tak někteří lidé u nás svou apoteózou všezahrnující evropeizace chtěli a chtějí. Já polemizuji se smysluplností úřadů pro hospodářskou soutěž obecně, z liberálního ekonomického pohledu, ať jsou tyto úřady domácí nebo zahraniční. Ospravedlnění pro jejich existenci z hlediska ekonomické teorie je malé a jejich pokus bojovat proti selháním trhu vždycky končí daleko větším selháním státu.

8. Vrátím-li se zpět k názvu tohoto dnešního setkání, nemám deziluze, ale ani nezodpovědná, nerealistická očekávání. U mne je expectations–reality gap close to zero. Děkuji za pozornost.

Václav Klaus, EURO Business Breakfast: „20 let poté – očekávání a realita“, restaurace Mlýnec, Novotného lávka, Praha, 10. prosince 2009

(Publikováno v týdeníku EURO dne 14. prosince 2009)