---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro časopis Instinkt

Rozhovory, 22. 12. 2005

Šestnáct let je nepřehlédnutelnou postavou českého dění. Za tu dobu mu zbělely vlasy, dospěli synové, narodilo se pět vnoučat... A dosáhl na nejvyšší státní post. Za vrchol své kariéry však označuje její začátek, kdy se "měnila logika světa".

Na co myslíte, když kráčíte středem Vladislavského sálu?

Nemám trému, jestli máte toto na mysli. Tréma nebo strach není můj problém. Každou akci velmi zodpovědně připravuji, zapletu se do nejmenších detailů - i jestli pultík, ze kterého mluvím, má být o deset centimetrů víc vpředu nebo vzadu. Tři měsíce píšu projev, dvacetkrát obrátím každé slovo, až nakonec sám sebe přesvědčím, že vše je v pořádku.

A potom?

Pak už nepřemítám, jestli jsem to měl napsat jinak nebo měl mít jinou kravatu. Ne, pak se plně soustředím na výkon.

Užíváte si té slavnostní chvíle?

Beru ji vážně a chovám se přiměřeně pokorně.

Nosíte někdy uniformu vrchního velitele?

Nemám ji, i když vojáci sní o tom, že by mi nějakou admirálskou nebo maršálskou uniformu - pokud možno bílou - vyrobili. Ale já pořád odmítavě mávám rukou, že nikoliv.

Ale na vojně jste ji musel přece strpět.

Tam jsem měl stejnou uniformu jako kdokoliv jiný.

I pořádně vystříhanou hlavu?

Tehdy v roce šedesát tři, kdy jsem byl na vojně, mě jednou dovlekli na cvičení Varšavské smlouvy, kde se vrchní velitel zhrozil, když mě uviděl a řekl, že mám nejdelší vlasy z celé Varšavské smlouvy. S tím jsem míval problémy.

Vadila vám na vojně nekompromisní disciplina a ponížení?

Musím se přiznat, že jako prvoligový hráč košíkové jsem měl mírumilovnou vojnu. Mnohokrát jsem sice střílel na koš, ale nikdy jsem nevystřelil z žádné zbraně. Ve vojenské knížce jsem měl něco jako pomocník proviantního náčelníka. Neboli každé ráno jsem musel být normálně v kasárnách a odpoledne jsem šel trénovat do tělocvičny.

Taková slepá poslušnost se vás netýkala?

Díky té sportovní výsadě jsem s tím neměl žádné velikánské problémy. Navíc jsem člověk respektující pravidla a daný řád.

V kolik hodin obvykle vstáváte?

Mám pocit, že spát se má sedm hodin a dávám si velký pozor, abych nebyl dlouho vzhůru. Nalézt mě ve dvě ve tři v nočním podniku by se nepodařilo ani nejvíce investigativním novinářům časopisu INSTINKT. V tomto smyslu mám elementární sebekontrolu a ve dvanáct chci být každý den v posteli. Vstávám kolem půl osmé a jdu do práce.

Probouzí vás budík?

Budíky zmizely. Jsme v nové době a místo budíku jsou mobily, které i mně slouží ve všem všudy.

Když odcházíte, řeknete manželce: Jdu do práce nebo: Jdu na Hrad nebo: Jdu vládnout?

Vládnout určitě ne. To první nebo druhé.

Přál byste si, aby šli i vaši synové do politiky?

Můj starší syn de facto v politice je, ale kvůli tatínkovi se drží nesmírně zpátky. On je, myslím, rozeným politikem a byl by v ní jako ryba ve vodě. Je skoro škoda, že je v pozadí.

Máte podobné názory?

Přeme se o spoustu věcí, ale základní názor máme identický. To neznamená, že mi desetkrát nezavolá: Cos to zase řekl včera v televizi za blbost? Proč jsi šel do Sedmičky? Co se pleteš do těch každodenních hádek a debat? Máš být na víkend v Lánech a odpočítat... V tomto duchu otcovsko-synovská debata samozřejmě běží, ale světonázorově stojíme absolutně na stejné lodi.

Když jste učil syny hrát šachy, nechával jste je vyhrát, aby měli radost?

Spravedlivě musím nejdřív říci, že už mnoho mnoho let nad nimi nemám šanci vyhrát. Ale když ty dětičky ve věku šesti sedmi osmi devíti let se mnou začínaly, musel jsem je samozřejmě tatínkovsky motivovat.

Dáte si spolu někdy ve třech mariáš?

Dlouho jsme nehráli... A věc, že nemám příležitost si zahrát jednou za rok mariáš, je jedna z cen, kterou platím za své působení v politice a za svůj úřad.

S kým jste hrával dřív?

Skoro výhradně se spoluhráči z basketbalu nebo později z volejbalu. Jezdili jsme vlakem na zápasy po celé republice, takže moje prvotní mariášování bylo ve vlaku.

V hospodě ne?

To určitě ne! Na to jsem nikdy ve svém životě neměl ani chvíli čas.

Má váš běžný prezidentský týden pravidelný rytmus?

Bohužel ne. Dny se prolínají a mění a nejde jim dát řád, například proto, že jsem za letošní rok byl dvacetčtyřikrát v zahraničí v průměru na tři dny. A to je takové vychýlení z jakéhokoliv stereotypu, že o něčem standardním nemohu mluvit, to je nekonečné rozbití každodennosti. K tomu přistupuje spousta cest domácích. Pro mě je ideálem klidu, řádu a schopnosti se soustředit den, kdy necestuji a kdy sedím ve své kanceláři, kde zrovna dneska spolu mluvíme. To je vzácnost, to je dáreček.

Co v takový den děláte?

Přijímám různé deputace, spoustu věcí píšu, odepisuji, rozhoduji a tak dále. Můj sen o řádu by naplnilo necestování. Navíc jsem si k tomu všemu přidal vyučování na vysoké škole ekonomické. Jsem asi jediný žijící prezident či hlava státu, který normálně vyučuje. To znamená: píšu docházku studentů, dostávám od nich seminární práce a čtu je, zkouším a tak dále. Přednáším v pondělí odpoledne a myslím, že jsem za semestr vynechal dvakrát - jednou při dlouhatánské cestě do Indie a podruhé při dvojcestě Švédsko-Anglie. Nevynechal jsem vícekrát, než vynechá běžný pan profesor na naší vysoké škole.

Baví vás učit?

Baví mě to nesmírně. Dostal jsem totiž neuvěřitelný dáreček. Když škola vyhlásila možnost, abych vedl tento kurz, přihlásilo se asi dvě stě studentů, ale děkanát vybral desetinu z nich. To je sen každého pedagoga, dostat špičku studentů, špičku zajímající se, snažící se, pro které to není zátěž, ale radost. Takovou třídu by si každý učitel přál.

Diskutují s vámi?

Mají slovo, ale zrovna včera odpoledne jsem tak z 97 procent mluvil já.

Dopřejete jim jako prezident nějaká privilegia?

Myslím, že si k nim umím nalézt vztah a snad oni ke mně také. Právě včera nebyl seminář v budově Vysoké školy ekonomické, ale pozval jsem je na Pražský hrad. Ale samozřejmě jsem normálně psal na tabuli, jen před každým studentem stála minerálka, káva a chlebíček a bylo to docela hezké.

Když jsem před lety dělala rozhovor s vaší ženou, ptala jsem se jí, jestli dobře spíte, a ona řekla, že velmi dobře, ale že si pamatuje jednu noc, kterou jste probděl. Vzpomenete si na ni?

Na noc, o které Livia mluvila, si dobře pamatuji. Bylo to v říjnu roku 1990 a já jsem se z federálního ministra financí měl stát předsedou Občanského fóra. Věděl jsem, že překračuji jistý Rubikon, že z role odborníka na ekonomiku a finance se mám stát předsedou politické strany. To je úplně jiné angažmá. Tu noc jsem věděl, že se to dá těžko vrátit zpátky. Ale dneska k stáru to s tím spaním není tak dokonalé, jak to bývalo a jak říkala před lety moje žena.

Chcete říct, že už se vám nic tak kardinálního během dalších let nestalo, aby vám to vzalo spaní?

Řekl bych, že tato noc je pořád pro mě největší, nejzlomovější. Dokonce taková nebyla ani chvíle, kdy jsem po 17. listopadu vystoupil na tiskové konferenci Občanského fóra, kde stály televizní kamery z celého světa a Václav Havel říkal: Konečně tady máme, my umělci, někoho, kdo tomu rozumí a jde do toho s námi.

Ani noc po Sarajevu, ani když jste se stal prezidentem?

Ne, ale je to podobná úvaha, jako když se mě lidé ptají, která z mých minulých funkcí mě nejvíc bavila: ministr financí, předseda vlády, předseda parlamentu, prezident. A já říkám, že se nedají srovnávat funkce ve vzduchoprázdnu, ale jen funkce v určité konkrétní chvíli. A v tomto smyslu se nejpřekotnější a nejdramatičtější jevy udávaly na počátku, kdy jsem dělal ministra financí. Tam se odehrávala rozhodnutí, která hnula touto zemí. Zatímco tehdy jsme měnili logiku světa, dnes vedeme spor o novele toho či onoho zákona, který nás ovlivňuje jen okrajově. Tehdy se dělaly věci nemalé, teď se dělají malé věci.

Třeba takové, že musíte podat ruku ministrovi, kterého jste nechtěl jmenovat.

Mně nevadí to formální podání ruky. Mě trápí, kudy se naše politika ubírá, jak se změnila, jak zhrubla, jak zpovrchněla, jak se netýká podstaty, ale pouze mediálního dojmu. To mě trápí nesmírně.

Nahradil vás dobře Mirek Topolánek v čele ODS?

To není na mně, abych hodnotil. On je jiný než já, on je svůj a já bych mu přál, aby svou úlohu zvládnul a podařilo se mu oslovit dostatečné množství voličů.

Vídáte se někdy s posledním federálním premiérem a vaším přítelem Janem Stráským?

Vůbec ne, ale včera jsem mu psal novoročenku a k podpisu jsem dodal: PS: Co vůbec děláš?

Píšete novoročenku i Dušanu Třískovi?

Určitě.

Máte i soukromé novoročenky nebo posíláte jen prezidentskou?

Mám jenom jednu a myslím, že je to pro mě charakteristické. Prezidentské a neprezidentské neumím v žádném případě oddělit.

Vám není divné poslat tetě novoročenku jako pan prezident?

Je i není. Neuměl bych rozdělit seznam lidí, kterým píšu soukromou a kterým prezidentskou novoročenku a myslím, že když přijde prezidentská novoročenka kamkoliv, tak si ji dají doma někam do vitríny a neberou to negativně.

Měli jste doma u rodičů v kuchyni gauč?

To uspořádání bylo takové složité v tom malém bytě... kam míříte tou otázkou?

Chci se zeptat, jestli jste si - tatínek a děti - na ten gauč po obědě v neděli lehli a poslouchali třeba pohádku z rádia?

Jít si v neděli odpoledne lehnout by bylo u nás doma považováno za hřích, za téměř trestuhodnou věc.

Ani dneska nikdy nespíte odpoledne, neusnete u televize?

Na televizi se nedívám nikdy, tak u ní nemůžu ani usnout, a jestli se mi podaří jednou za rok odpoledne usnout, tak to musím být polonemocný a jde spíš o pokus být s plným elánem v pondělí v práci.

Kde ten pokus obvykle probíhá - v Lánech? Tam máte své pyžamo, bačkory, kartáček na zuby?

Obvykle v Lánech, ty dnes cítím jako svůj vlastně jediný domov, místo, kde mám pocit, že je to moje postel a jak říkáte - moje pyžamo a můj kartáček na zuby. Tím nechci říct, že mám něco proti prezidentské vile na Brusnici, která je milá, hezká, malá a tedy přehlédnutelná, nebo dokonce proti našemu vlastnímu bytu, ve kterém jsem snad už dva roky nebyl.

Cítíte Lány tak své, že když slyšíte vrznout dveře, poznáte, že to jsou dveře z koupelny a ne z kuchyně?

Lány jsou tak velké a je nás tak málo, že tam nic nevrže.

Kdo vám v Lánech vaří?

Jsou tam zaměstnaní lidé, kteří uvaří, když přijedeme, ale jinak okopávají záhonky, hrabou listí, přešívají záclony nebo něco takového.

Budete tam i na Vánoce?

Budeme, ale máme to složitější. Na Štědrý den chtějí být jednotlivé rodiny samy, takže my vždycky děláme velké vánoční setkání širokého okruhu rodiny - tak do čísla třicet -vždycky sobotu před tím, tentokrát je to bohužel týden předem. V Lánech je teď často i moje maminka, která se loni zranila den před Silvestrem a od té doby je méně pohyblivá a potřebuje větší starání se.

Umíte se radovat z dárků?

Nemyslím, že to je moje největší přednost. Možná, že by si někteří přáli, abych to uměl dávat najevo víc.

Jak vám říkají snachy?

To nějak není ucelené.

Třeba tati nebo Václave?

Tati určitě ne, Václave taky ne... Neumím na to dobře odpovědět... ne, že bych blokoval tu otázku, spíš to není natolik dominantní, abych z toho udělal odpověď.

Rozumíte známé panické hrůze z médií spisovatele Milana Kundery?

Nejsem kunderolog, i když o Milanu Kunderovi dost vím. Neřekl bych, že jde o hrůzu z médií, spíš o velmi rafinovanou stylizaci. Zrovna tady od něj mám hezký dopis, na který jsem ještě nezareagoval.

Viděl jste jeho nedávno obnovenou hru Jakub fatalista?

Jistě, asi před měsícem. A musím přiznat, že mě to představení opravdu potěšilo. Měl jsem předem strašně nízko posazené očekávaní a musím přiznat, že realita byla pak mimořádně dobrá - jak podstata hry samotné, tak i jak to zvládli po třiceti letech stejní protagonisté. Pak jsem se taky dozvěděl, že Karel Steigerwald dostal od Kundery úkol se na mě celou premiéru dívat, jestli se bavím a směju, a pak o tom Milanu Kunderovi referovat.

Co máte od Milana Kundery nejradši?

Velmi si ho vážím zejména za to, co dělal v době, kdy byl tady. Jeho dramata, jeho poezie, jeho Směšné lásky, jeho Žert - to nepochybně spoluutvářelo můj pohled na svět. Když odešel do Francie, vztah k němu jsem poztrácel a musím říci, že některé jeho nové texty mě už tolik neoslovují. To nemusí být jeho chyba, spíš já už nemám hledačské období, kdy jsem čekal na podněty.

Dojmete se někdy, když slyšíte českou hymnu?

Slyším ji poměrně často - jednou ji hraje kazašský orchestr, jednou indický, jednou z Kataru, jednou izraelský. Jsou to naprosto originální výkony. Tuhle jsem byl v Americe nedaleko Bostonu na Brandeis University a když jsem přicházel na svoji přednášku, zahrálo naši hymnu jazzové trio - naprosto originální kompozice amerických jazzmanů. Mimochodem velmi často je na státních návštěvách hymna tématem mého hovoru s místním panem prezidentem. Často říkám: To je zajímavé, jak naše hymna je pomalá, velebná, klidná a vaše je mladistvá, úderná, bojující. Vůči hymně se chovám velmi pokorně. Je to vážná věc.

Vehnala vám někdy slzy do očí?

Nevím, jestli výslovně slzy do očí, ale beru ji vážně, to ano.

Píšete novoroční projev?

Už měsíc, protože jak jinak bych stokrát každé slovíčko obrátil zleva doprava a zprava doleva a shora dolů. Musím ale přiznat, že na něj letos nemám klid a takový ten dostatečný sicflajš, jak se říká hezky česky.

Myslíte, že novoroční projev by měl být dobrá zpráva pro občany?

Myslím, že úkolem prezidenta je, aby vysílal spíše dobré zprávy, aby zvyšoval důvěru a sebevědomí všech občanů, a myslím, že v jistém smyslu by to měl být apel, povzbuzení, výzva.

Dovolte mi osobní vzpomínku: Poprvé jsem vás zblízka potkala velmi absurdně -v Bílém domě někdy v roce 1990. Mluvili jsme s prezidentem Bushem starším a já jsem pak odstoupila a řekla si: Kde ses to, Pecháčková, ocitla! Může se stát i vám, když se například díváte z Hradu, abyste si řekl: Klausi, co tady děláš?

Řekl bych, že taková věc mě častěji napadne, když jsem sám na Pražském hradě, než při setkání s nějakým velikánem, kterému se lidé hluboce uklánějí. Na mě více zapůsobí výhled na tu Malou Stranu a na pražské mosty z Hradu. To mě vede k větám obdobného typu, o jakých mluvíte, ale že bych klekal na kolena před jmény světové politiky, to nikoliv. A oni o mně vědí, že tomu tak je.

Víte, já myslím takové to chvění a respekt, když se tváří v tvář potkáte s někým, koho doposud jen posloucháte, čtete jeho knihy... Umělce, politika, myslitele?

Respekt určitě mám, podlamování kolen ne.

Všiml jste si, pane prezidente, že lidi okolo vás začínají používat vaše gesta a dikci?

Ne, určitě ne. To nikdo nedělá.

To není výčitka!

Já vím, že to není výčitka, ale myslím, že to fakt není pravda. To se na ně budu muset víc dívat.

Co byste chtěl, aby si o vás vaši vnukové přečetli v dějepisu?

Přál bych si, aby dostali férové hodnocení mé role v klíčovém okamžiku českých dějin po pádu komunismu a v první éře vytváření svobodné společnosti. To bych si přál.

Co jste se o sobě dozvěděl během prezidentování?

Nechci prezidentskou roli bagatelizovat, ale já jsem jako prezident nezaznamenal absolutní průlom v mém dívání na svět, na sebe a na lidi. Prezidentství pro mě nebyla oproti minulým čtrnácti letům totální změna. Posun to je, protože se dnes a denně při putování po naší zemi přesvědčuji, že řada lidí prezidentskou funkci bere nesmírně vážně.

A vy?

Snažím se podle toho chovat.

Jaký máte cíl teď, když jste na vrcholu?

Můj cíl není jít výš. Ale dál jít, nezůstat stát...

Marcela Pecháčková, Instinkt, 22.12.2005