---

Hlavní strana » Ekonomické texty » Obchodní schodek v…

---

Obchodní schodek v makroekonomických a transformačních souvislostech

Ekonomické texty, 4. 11. 1996

(teze k vystoupení Václava Klause na VŠE v Praze) 

• Chtěl bych poděkovat za pozvání, vždycky se na setkání s Vámi těším, vždycky je to pro mne velmi inspirativní.

• Vybral jsem si aktuální téma naší hospodářské politiky, kolem kterého se nahromadila spousta nedorozumění.

• Říkám-li nedorozumění, není to možná přesné, protože je to netriviální problém, leckdy kontraintruitivní. Intuitivně se zdá, že je vývoz dobrý a dovoz špatný, že je obchodní přebytek dobrý, zatímco deficit špatný, že se dá od sebe vývoz a dovoz odtrhnout, atd., atd.

• Merkantilismus v nás podvědomě existuje. Proto byl čin klasické politické ekonomie takovým průlomem.

1. Nedávné setkání s bývalým americkým náměstkem ministra financí Charlesem Dallarou a debata o americko-japonské nerovnováze obchodní bilance mi potvrdilo, že tomu nerozumí nejen u nás. Popisoval mi, jak musel stejné diskuse prožívat v Kongresu.

2. Východiskem je odlišení makroekonomického a strukturálně intervencionistického pohledu:

- na straně jedné je přístup makroekonomický neboli přístup „investice - úspory“ , který vysvětluje obchodní schodek jako důsledek domácí ekonomické nerovnováhy, jako důsledek nesouladu mezi domácími investicemi a domácími úsporami (s přihlédnutím též k čerpání domácích zásob), a

- na druhé straně je přístup strukturální, který vysvětluje obchodní schodek jako důsledek špatné struktury vývozu a dovozu (potažmo špatné struktury národního hospodářství), případně chybné hospodářské politiky vlády.

Přístup makroekonomický hodnotí obchodní schodek jako přirozený, nutný a žádoucí v době, kdy při vysoké domácí poptávce a pro udržení hospodářského růstu nestačí domácí úspory. Přístup strukturální naopak hodnotí obchodní schodek jako nežádoucí a snaží se aplikovat nejrůznější politiky k jeho odstranění. Strukturální přístup je typický pro ekonomy intervencionistického zaměření (tento přístup není nový, sahá až k merkantilistům 16. a 17. století).

3. I když název mého vystoupení zní „obchodní schodek...“, z makroekonomického hlediska je třeba se zabývat analýzou běžného účtu platební bilance, či dokonce platební bilancí jako celkem, tedy nikoliv jen deficitem obchodní bilance. Vzhledem ke své surovinové vybavenosti, struktuře ekonomiky, geografické poloze, atd. nebude mít Česká republika pravděpodobně nikdy kladnou obchodní bilanci, není ani třeba o ni usilovat. Abych předběhl závěry svého vystoupení, chci rovnou říci, že naším cílem krátkodobým je pouze zpomalit trend nárůstu záporného salda běžného účtu platební bilance a že naším střednědobým cílem je obrátit tento trend, tedy začít záporné saldo běžného účtu snižovat. Cílem dnes proto není obrat ke kladným bilancím obchodu a běžného účtu.

4. Základní tendence zahraničního obchodu a kapitálových toků

A. Zahraniční obchod:

1. Základní čísla o růstu dovozu a vývozu:

2. Zbožová struktura dovozu a vývozu:

Mírný pokles zaznamenal vývoz surovin, polotovarů a chemických výrobků (o 1.5%) /ale při podílu 48.2% na celkovém vývozu/. Nejrychleji rostl vývoz strojů a dopravních prostředků o 15% a průmyslového spotřebního zboží o 19%. /Stroje a dopravní prostředky (tedy zboží investiční povahy) představují 38.3% dovozu a 32.4% vývozu. Dovoz osobních aut se na dovozu strojů a zařízení podílí jen 7.5%./

B. Běžný a kapitálový účet platební bilance

Pozn.: u změny devizových rezerv „+“ = pokles; pramen: ČNB - podklady k interpelacím

Ke konci roku dosáhne deficit BÚ asi 6.4% HDP. Neexistuje objektivní hranice podílu deficitu BÚ na HDP, po které by zákonitě muselo dojít k narušení vnitřní stability (Singapur měl v r. 1980 schodek BÚ 13.3% HDP bez vážných důsledků, naopak schodek 3.9% v roce 1987 způsobil v Argentině akceleraci inflace a ekonomický pokles).

Mnohé asijské země (Malajsie, Jižní Korea, Thajsko) mají velké schodky, schodky mají i ostatní transformující se ekonomiky (Polsko, Maďarsko) --- důvody transformační, ale i Rakousko, Velká Británie, Španělsko, USA --- důvody strukturální.

5. Připomeňme si základní makroekonomickou identitu:

M - X = (I - S) + (G - T)

Uvažujeme-li v rámci této základní makroekonomické identity systému národních účtů, je evidentní, že nerovnost vývozu a dovozu nepadá z nebe, není příčinou nerovnováhy vnitřní ekonomiky, ale naopak jejím důsledkem. Rozhodující vztah je proto vztah domácích úspor a investic (je-li v našem případě dlouhodobě vyrovaný státní rozpočet neboli (G - T = 0)).

6. Proč se v současné fázi naší transformace objevuje nerovnováha ve směru

I > S?

I:
- je to důsledkem dnešní specifické pozice ČR v hospodářském cyklu: oživení vede k růstu agregátní poptávky, ten se částečně přelévá do poptávky po dovozech;

- vysoká míra investic, spojená s transformací ekonomiky, a jí nepostačující míra úspor; vysoká míra investic je předpokladem dalšího růstu, nejenom pokud jde o kapacitní rozšiřování nabídky, ale i o růst produktivity práce.

A také v menší míře:

S:
- stárnutí populace s důsledkem růstu spotřeby na úkor úspor;

- stále ještě relativně štědrý systém sociální pomoci nemotivující k úsporám.

7. Chceme-li udržet vysokou míru investic (dnes ca.32 %), které nedostačuje míra úspor (ca.24 %), musíme mít obchodní schodek. Čerpání zásob již nestačí na vyplnění mezery mezi mírou investic a mírou úspor, tak jako tomu bylo v předcházejícím období. Obchodní schodek je proto třeba chápat jako zbožovou podobu dovozu kapitálu, bez které není možné udržet dosavadní tempo ekonomického růstu. Jak jsem vysvětloval v úvodu na příkladu USA a Japonska, lidé (včetně politiků) toto nedostatečně chápou. Z tohoto hlediska je obchodní schodek dobrá věc. Politická opozice se snaží interpretovat obchodní schodek jako „špatnou věc“.

Obchodní schodek by měl vyvolávat znepokojení tehdy, když je důsledkem poklesu domácí míry úspor, zejména když je důsledkem rostoucího schodku státního rozpočtu. To je situace Maďarska. Naše situace je docela jiná, protože státní rozpočet je vyrovnaný a míra domácích úspor je vysoká.

Pro zajímavost srovnejme míry úspor a míry investic (jako % z HDP) u nás a v některých postkomunistických zemích v roce l995 :

Zajímavá je i otázka, proč se obchodní schodek objevuje až v roce 1995, když i v předchozích letech existovala diskrepance mezi mírou investic a mírou úspor. Odpověď je, že v letech předchozích byla tato diskrepance zaplněna převážně čerpáním zásob, přičemž tento zdroj se v roce 1995 do značné míry vyčerpal.

8. Při vysvětlování obchodního schodku bychom se proto měli zaměřovat nikoli na strukturální aspekty vývozu a dovozu, nýbrž na vysvětlení jevů způsobujících schodek: proč je míra investic vysoká a rostoucí, resp. proč je míra úspor nižší než míra investic.

Důvodem je to, že procházíme obdobím velkých infrastrukturálních investic (uskutečňovaných i při vysoké domácí úrokové míře), jako jsou investice do energetiky, do telekomunikací, do dopravní infrastruktury, které činí téměř polovinu všech investic a investic do životního prostředí. Po opadnutí této vlny investic zřejmě nastoupí investice do zpracovatelského průmyslu, do bytové výstavby apod., které již budou citlivější na úrokové sazby, tj. na měnovou politiku ČNB. Je také možné, že nebudou tolik podporovány dovozem zahraničního zboží a že pak obchodní schodek klesne. Co se týče úspor, česká společnost nemá pocit, že žije ve válkou zničené zemi jako třeba Německo po II. světové válce, a proto u nás v žádném případě nepřevládá vědomý pocit, že musíme více spořit, abychom si vytvořili lepší budoucnost.

9. Kritika „strukturálního přístupu“ :

Stoupenci „strukturálního přístupu“ rádi doporučují politická opatření ke změnám objemu a struktury dovozu popř. vývozu. Říkají např., že je nežádoucí dovážet spotřební zboží. Jsou ochotni smířit se jen s obchodním schodkem majícím podobu investičního zboží, protože v dovozech investičního zboží spatřují záruku, že budeme v budoucnu schopni splatit náš zahraniční dluh.

Hodnotí negativně ten či onen vývoz, protože neznají Ricardův zákon komparativních výhod.

Nabízejí se nám nejrůznější metody administrativního zabrzdění růstu dovozu.

Ekonomická teorie a zkušenosti mnoha zemí ukazují, že nikdy a nikde nefunguje tzv. import substitution industrialization policy, jejímž nejznámějším exponentem byl v padesátých a šedesátých letech Raúl Prebisch, která byla založena na naprosto mylné myšlence, že se chudší země stanou bohatšími, když budou substituovat (nahrazovat) doma vyráběné výrobky zpracovatelského průmyslu za dovážené výrobky. Tento názor vychází z představy, že se ekonomický rozvoj uskutečňuje pouze díky zpracovatelskému průmyslu a že jedinou možností jak zpracovatelský průmysl rozvíjet je chránit ho. Ricardův zákon komparativních výhod nám říká, že země udělají nejlépe, budou-li využívat své přirozené komparativní výhody, ať jsou v kterémkoli sektoru, tedy nejenom ve zpracovatelském sektoru.

Koneckonců teorie substituce dovozu byla dokonale vyzkoušena v komunistickém systému a všichni víme, že výsledkem bylo zablokování inovací, špatná kvalita, vysoké ceny a retardace ekonomického růstu.

Je ještě celá řada dalších omylů a falešných strukturalistických idejí. Patří k nim úvaha o tom, že vývoz je věc dobrá a dovoz je věc špatná. Tato merkantilistická myšlenka byla odmítnuta již dávno, ale dnes a denně se nám vrací. Daleko správnější je hovořit o tzv. terms of trade, což je množství dovozu, které může země získat výměnou za dané množství vývozu. Čím jsou tyto terms of trade větší, tím lépe. Jinak platí, že obchodní schodek je možné stejně tak dobře nazvat přebytkem: hodnota zboží přicházející do země přesahuje hodnotu zboží, která zemi opouští.

Stejně tak je tradičním omylem interpretovat obchodní přebytek jako výraz ekonomické síly a obchodní deficit jako výraz ekonomické slabosti.

Stejně mylnou představou je úvaha o tom, že má země obchodní schodek díky tomu, že jsou mzdy v zahraničí nízké. Komparativní výhoda země je v těch oblastech, kde její výhoda v produktivitě přesahuje její nevýhodu ve vyšších mzdách. Kdyby tomu tak nebylo, musely by být země jako Bangladéš nebo Haiti největšími exportními zeměmi. Víme však, že opak je pravdou.

10. Politická doporučení

Z výše uvedené interpretace obchodního schodku vyplývají i určitá politická doporučení.

- stát by se neměl angažovat ve strukturální politice, tj. ovlivňovat strukturu vývozu a dovozu;

- institucionální opatření na podporu exportu /prostřednictvím Exportní banky, EGAPu nebo obchodních zastoupení v zahraničí/, mohou mít pouze marginální význam;

- opatření na omezení dovozu, jako dovozní přirážka, by signalizovala obrat v dosavadní politice svobodného obchodu. Navíc by narazila na mezinárodní obchodní dohody;

- devalvace by zpochybnila pevnost koruny a vyvolávala další devalvační očekávání. Navíc by měla inflační účinky. Mohli bychom se dostat do situace Maďarska, kde se neustále střídají devalvace a inflační nárazy. Naše obchodní toky mají velmi malou citlivost na velikost měnového kurzu a k jejich změně v krátkém nebo středním období by musela být změna kurzu obrovská, což by bylo nesmírně kontraproduktivní a ještě více by to vzdálilo korunu její paritě kupní síly.

Velmi často se hovoří o takzvaných nových teoriích mezinárodního obchodu, propagovaných zejména dnešní americkou administrativou a ekonomy, kteří odmítají doktrínu volného trhu a svobodného obchodu. Jsou založeny na zdůrazňování monopolní konkurence, mezinárodních oligopolů, úspor z rozsahu produkce, tzv. learning curves a inovací. Díky tomu se objevují návrhy na takzvaný optimum tarif argument.

Tyto návrhy však zapomínají na to, že zahraničí bude na takové politiky reagovat stejným způsobem tak, že bude celkový efekt vynulován. Zapomínají, že cla a subvence nevyhlašuje osvícený diktátor, ale že je prosazují politická seskupení reprezentující velmi silné zájmové skupiny. A zapomínají i na to, že se jedná o velmi sofistikované návrhy, které jsou zajímavé v teorii, ale velmi nezajímavé v praktické aplikaci.

Chtěl bych zdůraznit právě tento moment, protože v realitě je obchodní politika vždy důsledkem lobbyistického úsilí zájmových skupin. Obchodní politika si proto v realitě za cíl zlepšit ekonomickou výkonnost, ale usiluje o redistribuci důchodu určitým směrem. Na obchodní politice vydělávají výrobci - a to ještě jenom někteří - a ztrácejí spotřebitelé.

Závěrem musí být optimistický výhled do budoucna. Předpokládám nezbytné zmírnění investičního boomu, předpokládám, že naším hlavním úkolem není okamžitě a zbrkle zavádět líbivá „opatření“, ale musíme se soustředit se na to, aby ekonomika „prošla“ současnou fází deficitů, aniž dojde ke ztrátě dynamiky strukturálních změn. Nechceme více brzdit ekonomiku, musíme udržovat konzistentní fiskální a měnovou politiku, musíme brzdit růst mezd a nejrůznějšími metodami - včetně oživení individuálního penzijního systému a omezování povinného pojištění - posilovat dlouhodobé domácí úspory. V našem zahraničním obchodě dominují dlouhodobé objektivní faktory, které krátkodobá státní opatření nemohou změnit.

Václav Klaus, VŠE, 4. listopadu 1996