Hlavní strana » Články a eseje » Japonský zápisník č. 4

Japonský zápisník č. 4

Články a eseje, 16. 2. 2007

Cesta vlakem do Beppu, lázeňského města na jihojaponském ostrově Kjúšú, nám umožnila vidět krajinu, venkov, normální život. O hustotě obyvatel v Japonsku ví člověk ze školního zeměpisu, ale do důsledku to pochopí až tady buď jsou neobydlené kopce a hory nebo je nepřetržitá zástavba lidských obydlí. Něco jako mezera mezi dvěma městy či vesnicemi neexistuje.

Aby se sem všechno vešlo, musí to být malé. Neuvěřitelně malé jsou vesnické domečky. Manželka dodává, že proto Japonci pěstují malé bonsaje (zahrádka je obrovský přepych), a proto asi je tolik miniaturizovaná i japonská elektronika.

Beppu jsou takové japonské Karlovy Vary, ale voda až 95 stupňů teplá vyvěrá prakticky všude, na stovkách míst. Ze země se „kouří, kamkoli se člověk podívá.

Japonsko je stále ještě trochu maskulinní společnost. Muži dominují, ženy jsou zakřiknutější. Vidět na univerzitě sekretářky, organizující naši návštěvu, je velmi výmluvné jejich nervozita a nepřetržité pobíhání je pro našince deprimující. Samozřejmě nevím, jak to u nich vypadá „doma, za zavřenými dveřmi, ale i tam asi ten malý prostor, který mají v bytech k dispozici, v tomto smyslu žádnou výhodou být nemůže.

Asijsko-pacifická Univerzita v Beppu, kde jsem dostal další ze svých čestných doktorátů, je velmi moderní, velmi kosmopolitní (má studenty ze 76 zemí, jednu studentku i z České republiky), vyučuje se tam anglicky. Je to velké vybočení ze systému japonských univerzit, který jsme v klasické formě zažili na tokijské prestižní Waseda University. Univerzitní symfonický orchestr, na slušné amatérské úrovni, nám k obědu hrál Mou vlast a nestačili jsme se divit, když přidal Montiho Čardáš. Jména Smetana a Dvořák, a pro starší generaci i Věra Čáslavská, jsou v Japonsku běžnou znalostí. Květinu mi na univerzitě předávala ona česká studentka, manželce japonský student, který je vzdálený příbuzný našeho prezidenta Beneše (prapravnuk jeho bratra Vojty, který ač se jmenuje Masataka Matsumoto, e-mailovou adresu si píše williambenes).

Na mnoha místech Japonska jsou velmi aktivní skupiny česko-japonského přátelství. Jedna z nich je i v provincii Oita, kde naše cesta do Japonska končí. Setkání s nimi bylo hezkou tečkou.

Snad nám poletí letadlo. A pak už jenom zastávky v Irkutsku a Jekatěrinburku, kde načerpáme palivo. Z letiště ale nevyjdeme.

Václav Klaus, Beppu, 16. 2. 2007