Hlavní strana » Články a eseje » Zamyšlení nad 5. výročím…

Zamyšlení nad 5. výročím česko-německé deklarace

Články a eseje, 24. 1. 2002

21. ledna 2002 uplynulo 5 let od chvíle, kdy jsem společně kancléřem Helmutem Kohlem v Praze podepsal Česko-německou deklaraci. Byl to čin, do něhož obě země nainvestovaly mnoho úsilí a prestiže. Snahou bylo ukončit nebezpečné spekulace o změně poválečného uspořádání česko-německých vztahů a zastavit ustavičné hledění do minulosti a na její nesporná a nezrušitelná příkoří.

Pět let je již poměrně dlouhá doba, a tak stojí za zamyšlení, zda zmíněná deklarace původní očekávání skutečně naplnila. Přiznám se, že jsem - na rozdíl některých jiných tehdejších politiků naší země - nebyl příznivcem spektakulárních či líbivých gest s odstupu desetiletí či staletí vyrovnávat se s minulostí za generace, které žily před námi a onu historii skutečně prožívaly a tvořily. Vím, že je dnes moderní omlouvat se potomkům potomků za všechno možné, co se kdy ošklivého v lidských dějinách událo. Já ale nevěřím, že je správné pokoušet se politicky soudit historii, protože s odstupem času nejsme schopni plně porozumět jejím aktérům. Nesouhlasím také s názorem, že minulý zločin je menším zločinem, pokud za něj pravnuk oběti obdrží nějakou finanční náhradu. To vyrovnáváním se s minulostí nazývat nemohu.

Proto jsem skeptický k  možnosti vyřešit sudetoněmecký problém nějakým zázračným kompromisem české strany. Navíc jsem nikdy nevěřil, že pro budoucnost česko-německých vztahů znamená klíčovou věc. Tragédii nacistické okupace a následného odsunu jsem vždy chápal jako memento, které nás musí vést ke společnému úsilí nikdy nedopustit jejich opakování. A to memento pro obě strany. Omluvy, odškodňování a vytváření iluzí, že může být touto cestou minulost napravena, považuji za falešné.

Přesto jsem iniciativy, které vedly k vyjednání a uzavření Česko-německé deklarace, neblokoval, a to především z mezinárodního hlediska. Sílící sudetoněmecké požadavky vůči české straně, povzbuzované široce medializovanými aktivitami českých politických a mediálních omlouvačů a usmiřovačů, hrozily vytvořit z těchto věcí živý politický problém, schopný negativně ovlivnit naši budoucnost a naše postavení v Evropě. A to jsem nechtěl dopustit.

Nebyla-li česká veřejnost iniciativám tohoto typu příliš nakloněna, ještě složitější pozici měla tehdy Kohlova vláda. Tradičně se profilovala jako opora a obhájce požadavků sudetoněmeckých organizací, které ve své velké většině jakákoliv smířlivá gesta nechtěly. Navíc tato iniciativa vystavila německou vládu jak útoku tradičních politických spojenců, tak vydírání levicové opozice, jejíž podpora byla nezbytná pro přijetí deklarace.

Tlakem na její přijetí jsme vládnoucí německé pravicové koalici zkomplikovali politický život a velké sympatie pro česko-německé vztahy jsme v daném okamžiku nezískali. Je však třeba říci, že kancléř Kohl byl velký politik, že neváhal použít svou autoritu a že prosadil deklaraci na německé politické scéně bez ohledu na své momentální zisky či ztráty.

Nakonec jsme spolupodepsali klíčovou formulaci, že obě smluvní strany nebudou vzájemné vztahy zatěžovat otázkami, pocházejícími z minulosti.  Dnes, po pěti letech, se ptáme, zda deklarace česko-německé vztahy skutečně od minulosti k budoucnosti posunula či nikoli.

Je nepochybné, že česko-německé vztahy jsou lepší než dříve. Deklarace tomu napomohla. Je však korektní zdůraznit, že prakticky stejnou dobu třímá v Německu otěže vlády levicová koalice sociálních demokratů a zelených, kteří k požadavkům a postojům sudetoněmeckých spolků nikdy nezastávali příliš vstřícný postoj.  Proto vliv deklarace nepřeceňuji. Bude také velmi zajímavé pozorovat, jak se k této problematice - pokud ve volbách uspěje - postaví německá CDU-CSU, v jejímž čele dnes stanul bavorský premiér Stoiber.

Je rovněž evidentní, že se dnes stalo hlavním místem prosazování sudetoněmeckých požadavků Rakousko, kde se je některé politické síly snaží spolu s otázkou Temelína nastolit jako problém nikoliv pouze bilaterální, ale i evropský.

I to ukazuje na jen velmi omezenou možnost nějakým gestem překonat bariéry a blokace, které v myslích lidí vytvořila historie. Ty neodstraní žádná deklarace politiků, ale jedině čas a život – co nejširší vzájemné poznávání a široké hospodářské, kulturní i mezilidské vztahy. V nich a nikoliv v deklaracích vidím budoucnost česko-německých vztahů. 

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 24.1.2002