Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

Rozhovor prezidenta republiky před návštěvou Slovenska pro slovenskou agenturu TASR

Rozhovory, 10. 3. 2008

Pane prezidente, děkuji za tu možnost položit Vám pár otázek. Vím, že v pondělí jedete na první návštěvu, ale nedá mi – na Pražském hradě – si nevšimnout, že je tu zvláštní atmosféra. Některé prostory jsou uzavřené, zítra je velký Váš Den D s pořadovým číslem dva. Jaké pocity máte vlastně den před Vaší druhou inaugurací a složením slibu?

Tak jak se to blíží, tak to beru vážněji a vážněji. Nejdříve dominoval dojem z vlastní prezidentské volby a ta inaugurace se zdála jakoby faktem druhotným, ale s přibližujícím se datem inaugurace myslím, že už člověk začíná domýšlet, co všechno to znamená. Takže, těším se na to.

V letošních inauguračních oficialitách bude přece jen změna oproti tomu před pěti lety. Bude tam uctění památky Tomáše Garrigue Masaryka a návštěva katedrály.

To první tam bylo i před pěti lety, protože ono to shodou okolností i před pěti lety, i dneska vychází přesně na den výročí – tentokrát jeho 158. narozenin. A návštěva katedrály chce demonstrovat jednu zásadní věc, že se v průběhu těch pěti let podařilo určitým způsobem přispět k tomu, že u nás tají ledy. Myslím, že mně podařilo navázat velmi dobrý kontakt s Českou biskupskou konferencí a že jsme konec konců pohnuli i s otázkou katedrály svatého Víta. Takže myslím, že to je zcela logický vývoj.

Samozřejmě padla i otázka na Te Dea. Ale pochopili jsme, že to zrovna nejlepší tradice v naší zemi není. První Te Deum bylo na počest prezidenta Háchy a druhé bylo na počest prezidenta Gottwalda. Když se v roce 1948 chopil moci, chtěl demonstrovat, že ten komunismus nebude až zas tak hrozný. Te Deum udělal i prezident Havel při své první inauguraci, ale jsem dospěl k závěru, že není důvod, abych se v této tradici pokoušel uměle pokračovat.

Po pátku přijde víkend, potom přijde pondělí. Pojedete na Slovensko, do Bratislavy, setkáte se s Vaším partnerem. Přece jen na Slovensko jezdíte poměrně často, ale tato návštěva je symbolická. V této souvislosti se chci zeptat, jestli Vás nenapadá, jestli se někdy nezamýšlíte nad slovensko-českými vztahy. Stále se konstatuje, že jsou nadstandardní, že jsou vynikající, že už nemohou být lepší. A jestli je čas na nějaký nový impuls, na něco nového, co by ty vztahy posunulo kvalitativně někam jinam?

Tak, za prvé, Vy jste správně řekl, že při této krátké návštěvě dominuje symbolika. Symbolika dominovala i v tom, že jsem na Slovensku byl na poslední státní návštěvě svého prvního funkčního období a jedu tam okamžitě jako první rychlou návštěvu na zahájení období druhého. Symbolika konec konců také otvírá něco dalšího do budoucna, protože kdybych jel někam jinam (a kandidáti na to nepochybně jsou, máme v celé řadě oblastí docela zapeklité situace a je motivace vést nějaká další jednání), tak naopak by to byl antisignál a antisymbol a to já nemám sebemenší důvod udělat. Takže to je k té první věci.

K té druhé věci: Nejsem si jist, že česko-slovenské vztahy potřebují nějaký viditelný krok aranžovaný a organizovaný politiky. Opravdu si myslím, že to tak není. Ty vztahy jsou naprosto normální a to slovo normální je to maximum, čeho je možné dosáhnout. Protože když je něco abnormální, tak je to v něčem i nenormální a já si myslím, že není třeba o něco takového usilovat. Úkolem politiků je vytvořit dostatečný prostor pro vztahy normálních lidí ve všech jejich životních aktivitách. Od turistických, sousedských po obchodně-podnikatelské ke kulturně sportovním a já myslím, že tyto předpoklady vytvořeny jsou a nevidím důvod, abychom se násilně pokoušeli nějaký nový další impuls.

Spolupráce v rámci Evropské unie a v rámci V4 – myslím tedy slovensko-česká spolupráce - uspokojuje Vás to, anebo někdy se objevují například zprávy v médiích nebo v komentářích, že ta V4 je trochu umělé dítě, uměle živené dítě. Vyhovuje Vám to tak, jak to je, anebo by se to nemuselo posouvat?

Mé dostatečně široké angažmá ve V4 v posledních pěti letech naznačilo, že je zbytečné mě démonizovat a stavět mě do role odpůrce přátelského setkávání se vrcholových politiků těchto čtyř zemí. Doufám, že už toto démonizování přestalo a není třeba ho uměle vyvolávat to je věta A. Věta B: Podívejte, já jsem velmi citlivý na taková formální slova o přátelství a spolupráci. Ta jsou u nás přece tím komunismem tak zdiskreditovaná, že každý z nás, kdo jsme ten komunismus skutečně prožili a domysleli, tak z našich úst je nikdy nikdo nevymáčkne. A to, že já jsem skoro jediný, kdo je neříká, tak jakoby vypadá, že o tom přátelství a spolupráci mluvím méně než jiní politikové. Ale já v tom cítím falešné fráze, a proto já je právě z tohoto důvodu neříkám.

Visegrádská 4 má přece své interní problémy. Mluvme reálně o těchto problémech a nemažme si med kolem pusy, že vůbec žádné nejsou. Já dneska nevidím problém mezi Českou republikou a Slovenskem. Já nevidím bezprostřední problém mezi Českou republikou a Polskem. A jestli je teď dohadování se o tom, kdo dříve podepíše dohodu o raketové základně, tak si nemyslím, že to je otázka V4, ale česko-polské diplomacie. Proto také ne náhodou jedu hned po návštěvě Slovenska do Polska. Já nevím, zda jsou nějaké problémy polsko-maďarské. To ví oni. Já jisté napětí ve vztazích maďarsko-slovenských cítím a to je pro mě jisté bolavé místo této spolupráce. Netěší mě proto, že jsem prožil spoustu let v Československu, většinu svého života, takže soucítím více se Slovenskem než s jakoukoliv jinou zemí světa. A v podstatě Maďarsko díky tomu bylo také mým tehdy bezprostředním sousedem, i když už dneska není. To je reálná diskuse, všechno ostatní nad tím jsou pouhé fráze.

Chtěl bych se ještě zeptat, jestli necítíte nějakou obavu, anebo nevnímáte nějakou obavu, že by se ve vztazích negativně v tom dalším období Vašeho mandátu mohlo projevit právě to, že Slovensko má zásadně jiný pohled na otázku protiraketové obrany a že to nevnímá, že to je bilaterální věc americko-polská a americko-česká, ale že opakovaně k tomu vyhlašují, že se jim to nelíbí, že se cítí být nepřímo ohrožení. Jsou to podle Vás jen taková rétorická cvičení, nebo je v tom nějaké obsah?

Cítit se ohroženě, k tomu sebemenší důvod na Slovensku není. Já mohu také mít na stupnici jedna – deset (od bezvýhradného nadšení s protiradarovým systémem k odmítání protiradarového systému) na tomto spektru svůj názor, který určitě není ani v bodě jedna, ani v bodě deset a každý z nás to ví. Ale byť nejsem na straně té jedničky, tak to určitě není z toho důvodu, že bych se cítil já tímto radarem nějak ohrožen.

Není to tak dávno, před několika týdny probíhala prezidentská volba v České republice a říkám mnohým komentátorům, ta prezidentská volba vypovídala o stavu české společnosti víc než mnohé politologické práce. Slovensko prezidentská volba v nejbližší době čeká, i když tam je to jiný případ, je to přímá volba občany. Může podle Vás ten odkaz, který čeští politici svými hádkami, obviňováním a celá ta atmosféra, jaká byla, nějak ovlivnit i okolí země a v tomto případě i například Slovensko, že to znechutí lidi vůči politikům?

To je zase mystifikace, která vyplývá ze zvláštnosti česko-slovenských vztahů. Prostě to, že Vy na Slovensku docela běžně se díváte na Českou televizi, na Novu a Primu, tak máte – a díky srozumitelnosti jazyka – velmi detailní informace o tom, co si vůči sobě řeknou politici při české prezidentské volbě. Já Vás ujišťuji, že nemáte informace o každém ostrém slovu, které padne při prezidentské volbě v kterékoliv jiné zemi světa. Čili Vy to - tuto věc cítíte trošku českýma očima ještě z pozůstalosti Československa. Tato Vaše otázka opravdu není slovenskou otázkou. Výroky politiků při volbách na celém světě jsou neskutečné. My jsme objevili tady v análech Pražského hradu, že v roce 1920 při volbě prezidenta Masaryka po sobě poslanci dokonce házeli poslanecké lavice. Byl jsem teď dva dny v Americe a díky tomu jsem trochu četl americký tisk. A i když si myslím, že té americké politice docela rozumím, a že už jsem jako dospělý, sledoval americké volby, protože i přes ten filtr komunistické éry o amerických volbách se informovalo docela podrobně. Přesto se musím přiznat, že jsem byl velmi osloven článkem, který se jmenuje Rozdělená země padesát na padesát. Já jsem si skoro myslel, že to je o České republice. On to je článek o USA. A jakkoliv člověk nemůže znát a pamatovat si všechny detaily, ale jedna informace pro mě je naprosto šokující. V osmi z dvanácti voleb prezidentských, které byly ve Spojených státech od pověstných voleb Kennedy – Nixon v roce 1960, z dvanácti prezidentských voleb osmkrát se nedostala vítězná strana k hodnotě 51 procent. To je věc, kterou nikdo z nás nemá v povědomí. A myslím, že bychom trošku měli snížit svou přecitlivělost na tyto věci.

Mám takové poslední krátké otázky, ale velmi důležité. Jedna je otázka eura. Zazněly hlasy, že Slovensko má jiný názor, že jde k euro přímočaře z obavy, že je to menší ekonomika, že by tam mohly být větší výkyvy. Česká republika zaujala zatím postoj, že není stanovené datum. Vy jste před časem vyhlásil, že Slovensko by mohlo být opatrnější v těch krocích. Platí Vaše takové mírné obavy, aby se vlastně Slovensko neunáhlilo s tím přijetím eura?

Jako prezident České republiky nemám co hovořit k datu slovenského přijetí eura. Mám šanci hovořit ke slovenskému datu přijetí eura z potenciálně dvou motivací. Jedna z přežívajícího čechoslovakismu ve mně, to znamená, že mě to zajímá o kousek více, než jestli vstoupí do eura Slovinsko, Bulharsko nebo Litva a k tomu se přiznávám, že tento pocit ve mně je. A druhý pocit je neutrální, je to pocit ekonomického analytika, který se vždy zabýval otázkami měny, financí, bankovnictví, psal o tom většinu svých životních odborných textů. A v tomto smyslu mám na to čistě odborný názor. Ale striktně, prosím, rozlišit tento názor od prezidentského postoje k tomu, co dělá samostatná Slovenská republika. Já si nejsem jist, jestli to Slovensku pomůže, ale tečka.

Poslední moje otázka. Vy jste vlastně prezentoval v té prezidentské volbě svůj vlastně plán, že nejste nepopsaný list papíru a nejste člověk odnikud, že vlastně už jste známý, i Vaše názory i Vaše postoje, a tím pádem vlastně i lidé mohou vědět, co od Vás očekávat. Ale přece jen jste naznačil, že když Vám vyprší ten prezidentský druhý mandát, že jste v politice ještě neřekl poslední slovo. Máte nějaké takové tajné touhy a plány a představu, jak dál potom … na českou, anebo evropskou politiku?

Ne, to je skutečně předčasná otázka. Jestli něčím žiji teď, tak je to vnitřním promýšlením toho, na kolik má být mé druhé prezidentské období „pouhým“ (v uvozovkách, protože si nemyslím, že to je málo) pokračováním mého fungování v mandátu prvním a na kolik se mám pokoušet o kousek zaveslovat někam jinam. To je v mé hlavě – ta Vaše otázka v mé hlavě opravdu není. A teď bych si vymýšlel umělou odpověď, která není skutečným prožitkem.

Velmi pěkně děkuji.

Václav Klaus, Pražský hrad 6. března 2008