Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Hospodářské noviny

Rozhovory, 9. 5. 2006

V pátek 5. května Václav Klaus oznámil: vetoval jsem zákon o neziskových nemocnicích. V posledních týdnech jde o několikáté veto v řadě. Ale že by svého práva nadužíval, prezident odmítá. "Jde sice o šestadvacáté veto, ale ze čtyř set posuzovaných zákonů," říká Václav Klaus.

Co vás na těch zákonech tak dráždí, dokážete formulovat jejich společného jmenovatele?

Já sice intenzívně přemýšlím o každém zákonu zvlášť, ale samozřejmě tu nitku, která je propojuje, vidím, a protože ta nitka začíná tloustnout, je třeba to říct nahlas. Jde o celkový duch těch zákonů, který nás zásadním způsobem vychyluje z trajektorie, která byla nastavena listopadem 1989. Myslím, že právě teď u nás dochází ke kvalitativní změně: do životů nás všech vstupuje masívní regulace a v celé řadě aspektů dochází k omezení svobody jednotlivce.

Mohl byste uvést příklad té masívní regulace?

Prostě: větší stát, menší jednotlivec. Například zákon o podpoře kultury, který jsem nedávno podepsal - a skoro se za to stydím -, je návratem do roku 1990.

Možná si vzpomenete, že se první finanční škrty, které jsem udělal jako federální ministr financí, dotkly nejrůznějších skupin obyvatel a jejich návyků. První masívní skupinový souboj s tehdejším ministrem financí překvapivě nesvedli horníci, hutníci nebo zemědělci, ale útok přišel od skupinky představitelů kulturní fronty, kterou bych zvýraznil trojicí jmen Chytilová, Menzel, Krejčík. Tihle lidé doufali, že teď už nastává rajský svět neomezeného přístupu k penězům.

Pro mě to byl depresívní okamžik, že právě tito lidé nepochopili novou dobu, do které jsme se dostali. S jistou ironií v hlase bych řekl, že jsme to do této chvíle vydrželi, ale nový Jandákův zákon je návratem zpět a vítězstvím oné jmenované trojice nad svobodou a demokracií.

Dají se od vás do voleb čekat ještě další veta?

V dané chvíli tu máme na stole třicet zákonů a v následujících dnech jich má do Kanceláře prezidenta republiky doputovat dalších patnáct. To je překotná aktivita Poslanecké sněmovny, která chce ve velmi rozpolceném klimatu hodiny či dny před volbami naprosto nežádoucím způsobem zahltit náš právní řád.

Jaký je můj názor ke konkrétním, izolovaným zákonům, je jedna věc, já s tím mám i problém systémový, koncepční. Například můj výkřik nepodepsáním zdánlivě nepodstatného zákona o zastavárnách je výrazem této beznaděje.

A budeme-li konkrétní, co třeba zákoník práce?

Je vám doufám jasné, že své rozhodnutí prozradit nemůžu. Ale obecně mám dvě varianty: zaprvé, buď se na žádný zákon ani nepodívat a bezmyšlenkovitě ho podepsat, protože jak tak pečlivě studuji, kdo jednotlivé zákony schválil, trojkoalicí socialisté, komunisté a Svatopluk Karásek může být schváleno absolutně všechno. Anebo za druhé, začít pracovat s hromadou poradců na všech těchto třiceti zákonech, což skoro nedává žádný smysl.

Z vašich slov jako by vyplývala určitá marnost. Jak se cítíte, když vás nakonec stejně přehlasují?

Já bych neřekl, že ta veta jsou marná. Je to signál, je to implicitní podpora těch, kteří si nepřejí přesně to, co se tady děje, a kteří by můj podpis brali jako zradu jistých ideálů a jistých pohledů na svět. Možná, že se to někomu nezdá, ale já o vetech velmi přemýšlím. Než jste sem přišli, diskutovali jsme s panem kancléřem, doktorem Weigelem, a on mi povídá: promyslete, co uděláte s těmi neziskovými nemocnicemi a zákoníkem práce, ale pak už ty zákony do těch voleb ani nečtěte, protože oni vaše veta, která dvacetkrát přepisujete a cizelujete, stejně nečtou.

Jak byste v onom kontextu "vychylování se z trajektorie, nastavené listopadem 1989", popsal Českou republiku měsíc před volbami?

Vážná deskripce by vyžadovala dvoustranu Hospodářských novin - ale psát ji, věnovat textu několik dní, domýšlet si strukturu, doplňovat, citovat. Takhle v rozhovoru to neumím.

Ale kdybych chtěl hledat nějakou globálně popisující formuli, pak bych použil uvozující věty k semináři, který jsem chtěl zorganizovat: Mění se naše země... Mění se její dominantní politický, ekonomický a sociální systém... Dochází potichu bez jakékoli revoluce k nějakému posunu...

A na konci těch vět jsou otazníky, na které teprve hledáte odpověď, anebo jde o věty oznamovací?

Já tím chci říci, že ANO. Ale s respektem k odpovědím "ano" i "ne" by v plánu onoho semináře samozřejmě byl otazník.

A v čem je podle vás ta změna nejprůkaznější? Na čem se nejzřetelněji ukazuje, že se zásadně mění zdejší systém?

Nejpodstatnější je, že se vychyluje miska vah; nejdůležitější už není občan, ale stát ve svých nejrůznějších převlecích. Všechno ostatní jsou jen subčásti, prvky téhle základní rovnice.

Jde podle vás pouze o český problém, anebo to, co popisujete, vnímáte šíře, třeba v kontextu evropském?

Já to vidím v kontextu širším, jako něco, co se projevuje na celém evropském kontinentu, ale určité prvky téhož vidím i ve Spojených státech.

Abych ale demonstroval tu kvalitativní změnu: já říkám, že jsme za těch šestnáct a půl roku prožili symetrizaci dvou zásadních procesů. Nejprve tu byl liberalizační krok spojený s transformací země od komunismu. Teď je tu přibližování se Evropské unii. Tyto dva procesy považuji svou vahou a významem za rovnocenné, a tedy za symetrické, byť mají v mnoha ohledech naprosto opačná znaménka. Ten první představuje více svobody a méně státu, ten druhý znamená méně svobody a více státu.

Takže letošní volby jsou podle vás klíčové především kvůli téhle "symetrizaci"?

Klíčové jsou všechny volby, ale já jsem považoval za - v jistém smyslu - nejdůležitější volby v roce 1996. Měl jsem pocit, že kdyby mohl být plynule dokončen proces transformace, nevadilo by mi, kdybych volby v roce 2000 prohrál. Ne, že bych vyhrát nechtěl, ale připouštěl jsem, že je to ze systémového hlediska jedno. Byl by to rozdíl podobný tomu, když v zavedené demokracii, jakou jsou Spojené státy, vyhrají republikáni nebo demokrati. Oni za ty čtyři roky nemění podstatu systému a změny, které uskutečňují, jsou pouze marginální. České volby v roce 1996, tím, že nedopadly dobře, neumožnily ten první proces dokončit a právě od té doby se odvíjí problém, který dnes cítím, že máme.

Dobře, to jsme se vrátili k roku 1996. Ale z toho nám zatím není úplně jasné, oč podle vás jde ve volbách letošních. Jakým jsou rozcestníkem?

Rozcestníkem nepochybně jsou. V letošních volbách jde o to, jestli se země po osmi letech vládnutí jednoho typu zase nadýchne. To, že neodpovídám explicitně, je dáno mým širším povzdechnutím nad tím, kam směřuje Evropa, a také obavou, že v tomto smyslu se české volby - ať už dopadnou jakkoli - tomuto trendu nevymknou. Podívejte, já to tedy budu demonstrovat na příkladu ze zahraničí:

Pro mě jako pro fandu britské konzervativní strany představuje změna v jejím vedení otazník. (Předesílám, že jsem se s novým předsedou Cameronem ještě nesetkal, potkám ho v úterý 9. května v Londýně. Třeba mě příjemně překvapí!) Mám totiž skoro strach, že po New Labour přicházejí jacísi New Tories, kteří se snaží okopírovat Blairův politický styl. Je v tom víc mimikry a show než podstaty a já jsem z toho nesmírně smutný.

Pro mě je blairismus fundamentálně špatný a pokus založit blairismus z druhé strany je pro mě neštěstím. Takže: čtenář může z mých slov implicitně vydedukovat mé názory na českou situaci.

Jinými slovy, chcete tvrdit, že ony procesy zvětšování státu a umenšování svobody jednotlivce budou pokračovat i bez ohledu na výsledek letošních voleb?

Doufám, že jste si přečetli mou knížečku o evropeismu. Ostatně, mohu vám ji věnovat. Evropeismus je jistou metaideologií, která spojuje spousty lidí, kteří mají v mnoha dílčích ohledech naprosto odlišné politické názory. Třeba v Německu respektuje základní duch evropeismu jak SPD, tak i CDU, ve Francii se k němu hlásí prakticky všichni, támhle či onde také.

Neboli: vidím to tak, že hlavní půdorys evropeismu je dominantnějším jevem než rétorika jednoho či druhého politika na předvolební scéně.

Než se vrátíme k situaci v Česku – vy tedy nevěříte tomu, že Tony Blair v Británii dlouho vyhrával především proto, že konzervativcům "ukradl" jejich program, jejich témata?

Tohle je mystifikace, lež a geniální trik. A musím teď prozradit na svou milovanou Margaret Thatcherovou, že si to skoro myslí i ona. Když jsem s ní mluvil naposledy, tak mi řekla - zřejmě ve snaze stále si pěstovat svou "legacy" a být o ní přesvědčována: "Co víc se vám může podařit, než že vaši političtí odpůrci prosazují váš vlastní politický program?" Ale já to takhle nevidím, to je takové wishful thinking. (zbožné přání, pozn. red.)

Ona "mystifikace" má ale i svou českou podobu. Před volbami se k Tonymu Blairovi přihlásili jak Jiří Paroubek, tak i Mirek Topolánek...

Ano, to je ilustrace téhož procesu, který jsem právě popisoval mnohem obecněji.

Ještě jste nám neřekl, co se stane, když po volbách ke změně v České republice nedojde. Opakem nadýchnutí je udušení...

Pokud bych byl předsedou ODS, jak se mi pánové Paroubek, Rath a Sobotka stále snaží podsouvat, řekl bych, že se země udusí. Jako prezident říkám, že se nenadechne. Ale i kdyby k politické změně nedošlo, není třeba se strašit. O konec světa by nešlo.

Nemáte pocit, že letošní předvolební kampaň se vyznačuje především tím, že strany slíbily voličům více peněz než ve všech předchozích volbách dohromady?

Nestudoval jsem programy stran natolik, abych mohl tento závěr učinit. Letošní model je standardní v tom, že dominantní strana na levici, tedy sociální demokracie, tradičně slibuje. Jestli dochází ke změně, pak je to ta, že dominantní strana na pravici má pocit, že označovat sliby levice za špatné a nesplnitelné, což se ostatně vždycky ukázalo, nestačí - a slibuje také. Ale opakuji: jestli se má tento jev zobecnit jako zlomová tendence, to nevím.

Ale k formální tváři kampaně jste se již vyjádřil. Kritizoval jste negativní billboardy ČSSD, na nichž je modrá šipka ODS nasměrována dolů namísto doprava...

Já tu negativní kampaň považuji za naprostou novinku. To je jev, který je nepochopitelný, a myslím, že to občany zneklidňuje. Už jsem to minulý týden řekl studentům na gymnáziu a myslel jsem to vážně: já jsem v několika případech nepochopil, že to je negativní kampaň. Dva týdny jsem si opravdu myslel, že jde o plakáty ODS, až mě někdo upozornil, že ta šipka vlastně vede dolů. Třeba plakát: Zrušíme minimální mzdu. Já jsem si říkal: ODS jde na to fakt takhle odvážně? To docela zírám, to se pochlapili...

Takže neuznáváte spolu s různými mediálními odborníky, že jde o marketingovou šikovnost ČSSD?

Že to je jistá marketingová šikovnost, o tom není pochyb, ale marketingová šikovnost není sama o sobě nějaká vysoká hodnota, kterou bych označil pěti hvězdičkami.

Podívejte, já jsem zaregistroval i ten tah ministra Urbana a premiéra Paroubka, kdy v děsu, že výrazně prohrají televizní duel v Partiích a Sedmičkách v hlasování diváků, udělali na začátku slovní hříčku a řekli: neposílejte mi esemesky, dejte ty peníze radši na povodně. V jistém smyslu to můžete označit za chytrý marketingový tah. V druhém slova smyslu je to ale vrcholná darebnost a vrcholný podvod.

Kdybych byl ve studiu já, obrátil bych se nemilosrdně od moderátora do kamery a řekl bych: Diváci, viděli jste to? Tento můj partner ví, že prohraje náš souboj, má strach a polekaně si dělá alibi pro tu chvíli, až to dopadne špatně. Aby mu to jakoby prošlo. Že tohle nikdo z partnerů pánů Urbana a Paroubka neudělal, je zase mediální nešikovnost.

Další součástí letošní předvolební kampaně jako kdyby byl souboj o legitimitu KSČM na jedné straně a antikomunismu na straně druhé. Na Prvního máje hrála na Letné při demonstraci antikomunistů hudba Hradní stráže a vy jste poslal účastníkům tohoto shromáždění zdravici, v níž o době komunismu stojí: "Někdy se zdá, jako by v naší veřejnosti vzpomínky na tuto dobu slábly a jako by naše veřejnost na ni nechtěla vzpomínat…“ Můžeme si z toho odvodit, jak tato dilemata vnímáte?

Já bych o tom nechtěl dělat zkrácené, rozhovorové výroky. Tyhle debaty mají takový nános iracionálna, že jakýkoli můj výrok může leccos způsobit. V každém případě považuji za strašlivě zjednodušující převádět boj proti komunismu, jenž byl relevantní před rokem 1989, na boj se současnou parlamentní Komunistickou stranou Čech a Moravy. Mezi těmito věcmi není možné klást rovnítko.

Jak se podle vás změnila atmosféra vládnutí za poslední rok, co je premiérem Jiří Paroubek?

Vládnutí sice dostalo jasnější obrys, ale pouze po vnější stránce. Mám-li zde zprávy o průběhu jednání vlády, sleduji-li výstupy z vlády, vládní dokumenty a vládní návrhy zákonů, pak obsahově je to de facto pokračování toho, co se odehrávalo předchozí čtyři roky. Možná tam nějaké oživení vnesla dvojice Rath – Jandák, ale jinak pokračuje klasický socialistický model. Co je ale důležité: já nevidím, že by zákony ve vládě vznikaly jako kolektivní dílo. Spousta materiálů se ve vládě projednává takzvaně bez diskuse, globálně se řekne: teď je tady patnáct bodů, má někdo k nim nějakou připomínku? Jsou tam jen vteřiny na rozmyšlení, a než si ministři otevřou své složky, jde se k dalšímu bodu. To je něco, co bych nikdy nedopustil. Výsledkem je, že spousta materiálů je materiálem pouze parciálního významu.

Před rokem jste řekl, že Česko je na šikmé ploše, že by se mělo zbavit sociáldemokratismu a dokončit reformy. Ale co letošní ekonomický růst? Co rozumně rostoucí platy? Nebo dokonce deficit veřejných rozpočtů, který se začal blížit maastrichtským kritériím?

Tak zaprvé si nemyslím, že ekonomický výsledek této vlády je lepší než vlády 1992 – 1996. Na tom jako ekonom a hračička se statistikami trvám. A jako ekonom vím i to, že ekonomický výsledek v jednom až dvou letech nemusí mít s vládou nic společného. Faktorů ekonomického růstu je celá řada a já bych je nepřičítal ani takové, ani onaké vládě. My jsme zažili logický transformační pokles v letech 1990 – 1992, prožili jsme druhý pokles v letech 1997 – 1998, vyvolaný tragickým omylem naší centrální banky a politickými ambicemi, které tehdy vznikly. Teď nastává normální trajektorie ekonomického růstu, kterou naštěstí ty vlády bezprostředně a krátkodobě nemůžou super zkazit – ale ani vylepšit.

Takže současná vláda podle vás zásluhy na šestiprocentním růstu nemá?

Ne, to vážně nemá, ale tuto tezi bych říkal, i kdyby byla u moci úplně jiná strana, to mi věřte.

Máte již rozmyšlenu strategii svého postupu po volbách?

Myslím, že není nezbytné, abych teď vysílal jakékoli signály. Ale neudělám žádnou revoluci a hodlám respektovat tradici, kterou jsem nevymyslel, takže prvním krokem bude vyzvání předsedy vítězné politické strany, aby se pokusil navrhnout prezidentovi většinovou koalici.

Jak ale máme rozumět vašim slovům o signálech, když jste v Chicagu v rozhovoru pro agenturu Reuters českým politikům navrhl, aby zvážili velkou koalici?

Ale já už tohle přece dementoval na svém i na hradním webu! Já jsem nikdy neřekl, že by čeští politici měli zvážit velkou koalici. Já jsem pouze po diskusi o tom, zda v České republice vznikne po volbách slabá, nebo silná vláda, řekl, že je tragédie, že nemáme aspoň částečně většinový systém, který by výraznější většiny umožnil. Nato jsem dostal dotaz, jestli není řešením velká koalice. Řekl jsem, že velká koalice není na pořadu dne, protože ji žádná z relevantních stran nechce - ale že se v politice nikdy nemá říkat nikdy. To přece není výzva politikům k velké koalici.

Za jednu z klíčových otázek je považován váš názor na případnou účast komunistů ve vládě. Můžete být aspoň v tomhle bodě konkrétní?

Platí, co jsem napsal na svém webu ve vyjádření k rozhovoru pro agenturu Reuters: v České republice není účast komunistů ve vládě přijatelným řešením.

A menšinová vláda s tichou podporou komunistů?

Na to nechci explicitně odpovídat. Už dvakrát jsem tuto situaci řešil s premiéry Grossem a Paroubkem a i v budoucnu bych postupoval stejně.

Takže byste po premiérovi požadoval, aby vám ukázal dokument, na němž se 101 poslanců zavazuje k podpoře vlády?

To jste řekli vy. Já říkám jen: postupoval bych stejně.

Michal Růžička, Petr Šimůnek, Hospodářské noviny, 9.5.2005

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu