Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky pro Český rozhlas k 21. srpnu 1968

Rozhovory, 25. 8. 2008

Pane prezidente v roce 1999 jste pro knihu Co daly naše země Evropě a lidstvu napsal kapitolu s názvem Intelektuální a lidský rozměr šedesátých let našeho století, anebo dnešní reflexe tehdejšího prožitku. Připomněl jste v ní, že vycházíte z utilitární hypotézy, že to, co se eventuálně zapomnělo, nemohlo být zas až tak důležité. Já tuto myšlenku teď trošku převedu – co nesmazatelně zůstalo ve vaší paměti v souvislosti s datem 21. srpna 1968?

To je strašně těžká otázka. Není jednoduchá, je to nestrukturovaná věc, nedovedu odpovědět jednou větou. Ale v každém případě pro nás, generačně, byl rok 1968 jistou nadějí, největší iracionality komunismu padaly, svět se otevíral. To, co psaly noviny, co se tisklo, co se smělo říkat, bylo úžasné. Najednou se mohlo jezdit do světa. Byla to velká naděje, ale 21. srpen bylo tvrdé procitnutí. O tom, že jsme kde kdo měli pochybnosti, jestli to tudy může jít dále a jaký to bude mít další vývoj, to samozřejmě. Ale naděje to byla a jestli to někdo dnes má snahu totálně bagatelizovat jako bezvýznamný pokus, který byl předem stoprocentně odsouzen k nezdaru, s tím já nemohu souhlasit.

Vy jste zmínil „mohli jsme konečně jezdit do světa“. Vy jste byl v tu dobu na mezinárodní konferenci v Rakousku jako mladý ekonom. Jak jste se o těch událostech v Československu dozvěděl?

K tomu mám takovou absurdní vzpomínku. To je velká konference, která v rakouském Alpbachu existuje už od roku 1946. Trvá dodnes a já už jsem teď tam ve svých politických funkcích skoro každý rok jedním z řečníků. Ale dostal jsem se tam již v roce 1968 jako mladý ekonom na seminář o centrálním bankovnictví. My jsme byli tehdy pupek světa, kolem nás se všechno točilo. Bylo tam asi třicet lidí z tehdejšího Československa, včetně emigrace. Takže tam byl i pan Tigrid a řada takových lidí, které jsme jinak my nikdy doma nemohli vidět a oni k nám domů samozřejmě také přijet nemohli. Rakouští pořadatelé mimo program konference na žádost stovek účastníků vymysleli, že 20. srpna večer bude pro ty – kdo chtějí přijít – v hlavním sále panelová diskuse o tom, co se u nás děje. Takže ta třicítka Čechoslováků vybírala skupinku z každého oboru – literatura, politika, ekonomie, a tak dále, kdo umí nějak přiměřeně německy. Posadili nás asi pět nebo šest za stůl a odpovídali jsme dvě hodiny na dotazy. V momentu, kdy už ta letadla startovala a tanky se rozjížděly, já nikdy nezapomenu na úplně poslední otázku, kterou jsme dostali: bojíte se Sovětského svazu? A my jsme se na sebe podívali a „hrdinný“ Ivan Sviták, známý filozof, se hrnul k mikrofonu, že odpoví za nás a mávnul rukou – ti už nás odepsali, to už je pasé, to už není důležitá věc. To bylo deset, půl jedenácté v noci. Šli jsme do penziónu, kde jsme byli ubytovaní. Nic jsme samozřejmě nevěděli, nebyly mobily, tak člověka nikdo nevzbudí telefonem. Ráno jsme šli s jedním kolegou z Ekonomického ústavu Akademie věd na snídani a tam nám vytřeštění Rakušané říkali: víte, co se stalo? Takže já jsem v překrásném letním dnu viděl alpské vrcholky a najednou tahle šokující zpráva.

Jak vnímali vůbec Rakušané právě ty události těsně po 21. srpnu?

Nedovedu komentovat Rakušany jako celek. Na straně jedné bylo zděšení. Rakousko se bálo, protože nebylo v NATO, snažilo se být neutrální. Do roku 1956 tam také byla přítomnost sovětských vojsk. Proto měli pocit, že nejsou kdesi dostatečně daleko na Západě. Prvotní věc byl evidentní strach, jestli náhodou ty armády nepopojdou ještě pár desítek kilometrů až na území Rakouska. Reakce politiků byly rozpačité, ale potom začala sílit taková ta elementární solidarita, soucítění s námi, což také vedlo k tomu, že spousta Čechů a Slováků, strávila řadu týdnů v různých táborech, které se po celém Rakousku organizovaly. Mimochodem mezi tyto lidi patřila moje sestra se svým nastávajícím, kteří někdy 25. srpna sbalili věci a vyjeli na Západ. Řadu měsíců strávili v Rakousku, než přejeli do Švýcarska.

Pane prezidente, věřil jste, že se z toho procesu, který byl nastartován před 21. srpnem už v letech 1966, 1967, dá něco zachránit? Poté, co jste se vrátil z Rakouska, ale pak asi hlavně v tom roce 1969?

I když se to dneska špatně vysvětluje (a také nemyslím, že jsem historik, který si pamatuje každý detail), po těch prvních týdnech se ta sovětská vojska stáhla mimo města a do různých vojenských prostorů. A nežil-li člověk zrovna vedle vojenského prostoru, tak je bezprostředně neviděl. Pražák tyhle armády moc na očích po dvou týdnech neměl. Ty následující týdny byly takovým zvláštním meziobdobím, na straně jedné všechny existující domácí mocenské struktury zůstávaly, téměř všichni politici zůstávali fungovat. A tak si kdekdo myslel, kdo ví, jak se to vyvine. Dnes se to hodnotí strašně silácky a strašně zjednodušeně, ale kdekdo zapomíná, že všechny takové ty velké čistky následovaly až s odstupem roku, dvou či více. Já byl označen za hlavního antimarxistického a antisocialistického pracovníka EÚ ČSAV, ale ty mlýny, které mlely, vedly k tomu, že jsem byl vyhozen z tohoto ústavu až více než po dvou letech. Na to, aby se něco změnilo v Akademii věd (ale stejně tak v Českém nebo vlastně Československém rozhlase, nebo kdekoliv jinde), tak se nejdříve musel vyměnit předseda Akademie věd, pak se vyměnilo vedení Akademie věd. Když se patřičně zkonsolidovala výměna tam nahoře, tak se začali vyměňovat ředitelé jednotlivých ústavů Akademie a tak dále. Takže tento proces trval dlouho a přece jenom tam byly jisté prvky pokusu o dodržování alespoň elementárních zákonů. Vědělo se, že se nemůže jenom tak vyhodit člověk, tak se to muselo nějak právnicky dohrát. Akademie věd dlouho přemýšlela, jak to vyřešit, tak si vymyslela okliku, že se udělá reorganizace Akademie věd a díky té reorganizaci je všem zaměstnancům ukončen pracovní poměr. Vzápětí se začali všichni zase brát zpátky, nicméně na dobu určitou. Takže někdo dostal smlouvu na pět let a lidé jako já na tři měsíce. Ale to jsou věci, které už dneska skoro žádný pamětník není. Takže ty první mezidoby byly zvláštní. Lidé se ptají: jak jsi mohl být v šedesátých letech v Americe? Po srpnu jsem dostal pozvání, abych přijel na Cornellskou univerzitu. A po srpnu se tahleta věc velmi jednoduše vyřešila a jel jsem tam na konci ledna 1969 a byl jsem tam do června 1969. To byla taková zvláštní doba, kdy se pořád ještě nevědělo, kudy, kam a jak. A že by každý přesně věděl, jak to bude, to prostě není pravda.

Před třemi léty jste v Brně, v den výročí okupace řekl, že tehdejší události by pro nás neměly zůstat pouhou smutnou vzpomínkou, už vůbec by neměly být jen poněkud zaprášeným historickým datem pro stárnoucí pamětníky. Čím by tedy měly být pro dnešní generace?

Já se trošku smutním z toho, jak se některé věci zapomínají. Nicméně se snažím být spravedlivý. Přemýšlím o tom, co já vím o věcech, které se udály dvacet let před tím, než jsem se narodil? Abych byl spravedlivý vůči dnešní mladé generaci, není to tak triviální. Ale když jsem teď v posledních dnech – smrt Solženicyna - mluvil s celou řadou z té generace dnešních třicetiletých, objevil jsem, že oni od Solženicyna nikdy nic nečetli. To považuji za neskutečné, trhám si vlasy, ale pak dojdu k závěru, že je jim třicet, před devatenácti lety jim bylo jedenáct, dvanáct nebo něco takového. Ve dvanácti to nečetli a pak už se k tomu nikdy nedostali. Tohleto mě trápí. Rok 1968 má zůstat v našich myšlenkách, ale nesmí se překrucoval. Nesmí se z toho stát falešný mýtus, který dostává údery interpretací zleva, zprava, shora, zdola. To je docela problém.

Vy jste vaši generaci popsal slovy, že jste se v šedesátých letech začali rozkoukávat a tvořit své vlastní názory. Srpen 1968 tuto generaci podle vašich slov nesmírně zasáhl. Mladí sice většinou neměli odkud a z jakých postů být vyhazováni, ale došlo u nich až k příliš rychlému vystřízlivění z mladických iluzí. A jak říkáte k lehkovážnému normalizačnímu obratu k apolitičnosti a k příliš cynickým a vypočítavým životním postojům tak vhodným pro pozdější léta sedmdesátá.

To jsem řekl já?

To jste řekl v roce 1999.

Že bych to takhle hezky řekl? To mě trošku překvapuje.

Jak tuto generaci, pane prezidente, vnímáte nyní?

Ono se to špatně popisuje, ale abych řekl, jak nás to osobně postihlo, tak moje sestra odjela do Švýcarska. Od té doby tam žije. Sestra manželky odjela do Anglie a poté do Austrálie. Od té doby tam žije. Takže v naší rodině dva lidé, to není málo. V mé třídě gymnázia z pětatřiceti spolužáků devět emigrovalo. To je přece obrovský podíl. Čili ten úbytek, ten zásah do té naší generace byl i po této stránce obrovský.

Navíc ten zásah byl složitý i tím, že nám najednou narostla křidýlka v třiadvaceti, pětadvaceti a pak přišel rychlý pád. Já jsem vždycky říkal, že taková ta generace nade mnou, kterým bylo padesát a oni je vyhodili z vysokých škol a akademií, tak ti už si aspoň do těch padesáti ty profesorské tituly a takovéto věci užili. My jsme si toho neužili. Člověk měl vrchol, intelektuální pozic, kariéru v sedmadvaceti a pak najednou na dvacet let nic. Samozřejmě jsem nemohl předpokládat, co se se mnou stane po roce 1989. Ale tehdy ta frustrace tohoto typu byla a ta generace tím byla poznamenána.

Myslíte, že je tím poznamenaná do dneška?

To je strašně těžká otázka. Nevím, jestli jsem tím poznamenán. Kdybych nemluvil za generaci, ale přemýšlel o sobě, myslím, že my jsme přece jenom měli určitou šanci, abychom si ty věci promysleli, abychom je prožili. Abychom názory na to či ono nedostali z druhé ruky, ale aby se nám rodily v hlavě v průběhu těch aktuálních situací. Tenhleten prožitek je docela cenný. Když jsme kdysi studovali na Vysoké ekonomické, tak jsme v té škole nic jiného než marxistickou politickou ekonomii neměli a dělali jsme z ní zkoušky. A potom, když člověk objevil jinou ekonomii, tak to bylo zjevení. Nicméně tam byl ten docela pěkný proces, že si to člověk musel objevovat. Člověk se s tím musel vypořádávat. A člověk v sobě musel některé ty věci přesunout a poopravit. Když teď vidím, jak to ty studenty učíme rovnou, mám pocit, že tam ten proces tvoření názoru v hlavě chybí. Takže nemyslím, že jsme jenom ztratili. Určitě bych neřekl, že to byla léta ztracená. Myslím, že jsme i leccos pochopili. Myslím, že cítíme daleko citlivěji ta různá omezení svobody, která se na nás teď valí tu z Evropské unie, to, co nám diktuje pan Al Gore, tu, co nám diktují ti či oni, my jsme na to strašně citliví, až přecitlivělí, a proto máme na některé tyto věci ostré názory.

Já naváži na vaše slova o tom, že člověk v té době musel objevovat, opět použiji vaši citaci z roku 1999. Podle vás se komunismu úspěšně podařilo přetrhat kontinuitu intelektuální duchovní s naší, tedy českou minulostí. Vy jste v tom článku v roce 1999 zmínil, že v oblasti ekonomie jste v létech šedesátých právě objevili západní, tedy nemarxistickou ekonomii. Nikdy jste si ale v té době nevzpomněli na naše domácí ekonomy – Engliše, Macka a Rašína. Vnímáte to přetrhání kontinuity s českou minulostí jako něco, co by mělo být právě poučením z té doby?

Jednou věcí je kontinuita celkového myšlení. Druhou věcí je kontinuita ekonomického myšlení. Tady bych skoro řekl, že něco extrémně silného, na co bychom my měli v šedesátých letech nebo znova dneska navazovat, já tady bohužel nevidím. Myslím si, že to naše ekonomické, ale i celé společensko-vědní myšlení nebylo kvetoucím stromem. Mluvím teď o třicátých nebo dvacátých letech. Nebyl to kvetoucí strom, který by rašil a nabízel, že půjde někam strašně daleko. To byly docela zvláštní pokusy a ty větvičky pak dál nerostly. Myslím, že tudy cesta ve světové společenské vědě nevedla. Takže nevidím velkou ztrátu z toho, že jsem se například dříve neseznámil s naším ekonomickým myšlením, fakt. Mám spíše smutek z toho, že tady nic velkého nebylo.

Já možná ještě chviličku zůstanu u ekonomiky. V šedesátých letech změny ekonomické předbíhaly ty změny politické. Ekonomové kolem Oty Šika totiž s přípravou reforem začali už po nečekaném ekonomickém poklesu v létech 1962, 1963. Tehdy to byl vůbec první ekonomický propad v komunistické zemi. Jak tato ekonomická krize podle vás ovlivnila právě události v těch létech před srpnovou invazí?

To jsem rád, že to takhle připomínáte. I to myslím, že je pozapomenutá věc. Na počátku 60. let u nás došlo pro komunistické plánovače k naprosto nepochopitelnému ekonomickému poklesu, který byl způsoben nesmyslným pokusem o rychlý skok vpřed obrovskou přeinvestovaností. A najednou vznikla úzká místa, a nešlo to, ta kolečka do sebe nezapadala. Ekonomika prodělala opravdu pokles, a to byl, jak správně říkáte, vůbec první pokles v nějaké komunistické zemi s výjimkou války. Nikdo nechápal, co se děje. Polekali se i naši komunističtí vůdcové a díky tomu umožnili v první polovině šedesátých let docela intenzivní ekonomické diskuse. To já jsem byl ještě ve škole, takže nemohu říci, že bych je viděl zblízka. A tam dali zelenou tomu, že se má něco s ekonomikou udělat, že to takhle přecentralizované nemůže být, a že trh nemůže být tak potlačen. A hledalo se, co by se dalo udělat.

Ekonomická reforma byla spuštěna 1. 1. 1966, ale kdykoli přijedu do světa, oni říkají rok 1968. Já jim říkám: tak pozor, ekonomická reforma byla zahájena 1. ledna 1966 a aby byla zahájena 1. ledna 1966, tak to minimálně rok před tím musela být připravována, rok před tím musely být schváleny všechny dokumenty od politických až po nějaké zákony a podobně. Už v letech 1964 – 1965 byla intenzivní ekonomická debata.

Vy, jako tenkrát mladý ekonom jste patřil v roce 1968 ke kritikům té reformní strategie. Možná bychom mohli připomenout, že od listopadu 1989 jste Českému rozhlasu poskytl velký počet rozhovorů, které by se daly počítat už asi v řádu stovek. Ale úplně první rozhovor s vámi tenkrát ještě Československý rozhlas natočil právě v roce 1968. Pamatujete si ještě, co bylo jeho obsahem, ten rozhovor se totiž kvůli srpnové invazi nikdy nevysílal.

Já bych skoro řekl, že jsem něco kratšího do rozhlasu řekl i před tím, někdy v průběhu jara. Založil jsem takovou protestní organizaci mladých ekonomů, kterou jsem nazval KMEN, Klub mladých ekonomů. A to byla kritika Šikovy reformy evidentně zprava – že je nedostatečná, málo tržní, opatrná, příliš centralistická a tak dále. Podařilo se zorganizovat celou řadu seminářů, debat, konferencí, vydali jsme několik brožurek. A všiml si toho někdo z rozhlasu, nevzpomínám si, kdo to byl. A udělal se mnou a ještě asi s dvěma třemi kolegy půlhodinový, nebo já nevím, hodinový rozhovor na toto téma – na téma naší kritiky Šikovské reformy. A mělo to být vysíláno, teď mě asi opravíte, nevím jestli 22. srpna, nebo dokonce 21. odpoledne nebo něco takového. Československý rozhlas to týden dopředu avizoval v týdeníku Rozhlas a když jsem si tenkrát ten týdeník koupil, tak jsem říkal: „ty věty jsou tedy pěkně ostrý. To bude zase mela, co jsem to zase udělal“. Velmi jsem litoval, že už to nikdy nebylo odvysíláno, ale už si to nepamatuji přesně. O co šlo? Že ta reforma nemůže stačit a musí jít radiálně dál.

Rok 1968 znamenal i významnou zkušenost pro československé vztahy. Opět použiji vaši citaci z knihy Co daly naše země Evropě a lidstvu: České země usilovaly o demokratizaci režimu, Slovensko hlavně o federalizaci dosavadního unitárního systému. Češi demokracii nezískali, Slováci federaci ano. Jak se tato zkušenost pak projevila po roce 1989?

Byly připraveny dalekosáhlé změny Ústavy, které měly být slavnostně schváleny 28. října 1968, v momentu 50. výročí založení naší republiky. A to byly reformy politické, ekonomické i tyto ústavně-právní, tedy federalistické. A když potom přijely 21. srpna tanky, všechny další reformy padly. Nicméně slavnostně se vyhlašovala změna Ústavy 28. října, a tou změnou byl vznik federace. Slovensko dostalo pocit, že něco získalo. Získalo něco ze své samostatnosti a ze svých kompetencí. Ústava žádala, aby kromě federální vlády byla vytvořena vláda česká a slovenská, aby kromě federálního parlamentu vznikl český a slovenský parlament. Slovensko v následujících chvílích po 28. říjnu začalo vytvářet slovenskou vládu a slovenský parlament, ale dlouhou dobu u nás trvalo jisté bezvládí, protože na české straně nikdo nevytvářel českou vládu, ani český parlament. Nikdo neměl pocit, že to je zapotřebí. Od té doby už vznikala jistá asymetrie a Češi se v podstatě celá ta sedmdesátá, osmdesátá léta chovali liknavě v tehdejším federativním uspořádání. To byl velký viditelný rozdíl, a proto také ten celkový pocit k srpnu 1968 nebyl identický v Čechách a na Slovensku.

Možná se vrátím ještě k té otázce potom, když po roce 1989 po revoluci už jste byl v té vrcholné politice, tak jak jste vnímal to, jak se právě ten rok 1968 v československých vztazích po tom třeba promítl i do těch vyjednávání o rozdělení federace?

Pro mne to byla hlavně radost z pádu komunismu a šance něco tady udělat. To vedlo k tomu, že jsem byl plně v těch systémových změnách. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo uvažovat o česko-slovenských vztazích. A já byl ve vládě federální. O těchto věcech velmi uvažovali ve vládě slovenské, ale de facto i ve vládě české. Ale my měli pocit, že děláme systémové změny v řádu nikoliv vnitřního uspořádání. Takže pro mě absolutním šokem, když se ve federálním parlamentu rušila Československá federativní socialistická republika, a chtělo se, aby vypadlo to slovo socialistická, a z toho vznikla slavná pomlčková válka. Jestli má mezi slovem československý být pomlčka česko-slovenský. Já jsem měl pocit, že se lidi zbláznili. V momentu nadšení z toho, že děláme něco zásadního, najednou někdo začal hrát tuhletu kartu a pomlčková válka nastala. Od této chvíle jsem to začal brát jako riziko a jako nebezpečí. Snažil jsem se všem říkat: prosím vás, neblázněte, vy máte pocit, že byl přehnaný centralismus a že nebyl dostatek autonomních pravomocí na Slovensku. Ale pozor, to nebyl centralismus český vůči slovenskému, to byl komunistický centralismus vůči každému. Takže to, že bylo v Praze hlavní město, tak to byl centralismus nejenom vůči Košicím, ale stejně tak vůči Ústí nad Labem. Neblázněte, nechme to chvilku vydýchat, pochopme, co z toho byl komunistický centralismus a co z toho byl nějaký nacionalistický pocit, že Praha je nad vším ostatním. Vím, že to tak nedopadlo.

Podívejme se, pane prezidente, ještě na jedno téma. 21. srpen 1968 se nejvíce promítá do vztahu k Rusům. V roce 2006 jste deníku Kommersant řekl, že vztahy mezi Českou republikou a Ruskem považujete za normální. Dodal jste k tomu, že se to možná někomu bude zdát nedostatečné, že jedni by chtěli díky frustraci z komunistické minulosti mít vztahy chladné, nevstřícné. Jiní by naopak chtěli vztahy nadstandardní, všeslovansky přátelské využívající některé minulostní kontakty. Obojí je podle vás špatně – konec citátu. Pane prezidente, změnil byste dnes něco na tom hodnocení vztahů mezi Českou republikou a Ruskem, které je tedy staré asi dva a půl roku?

Já bych to určitě nezměnil. Mě trošku zlobí, když dneska pořád ještě nějací trošku opoždění hrdinové bojují proti sovětskému komunismu, který už dávno neexistuje. Zatímco bychom se měli racionálně vymezovat vůči Rusku takovému, jaké je a já ho takové beru. A mám pocit, že někteří hrajou ještě takové zastydlé války, že teď si konečně tedy dupnou, což před čtvrt stoletím nemohli. To mě nezajímá, to se mi zdá nedůstojné.

Věřím, že se vztahy s Ruskem normalizují v tom smyslu, že se stávají normální. A to je přece bezvadná věc. Pro mě takovým přelomovým okamžikem byl asi před deseti lety v Praze tenisový turnaj, kde tenkrát dominoval slavný španělský Brugeira, tehdy jednička na světě. A tam se dostal do finále s ruským tenistou a teď mě někdo opraví – Čerkasovem, takhle se nějak jmenoval. A ten Brugeira ho drtil smrtícím způsobem. A já jsem zažil naprosto unikátní jev. Zatímco v minulosti jakékoliv utkání vůči Sovětskému svazu a Rusku bylo, že automaticky naše publikum fandí té druhé straně, tak pražská Štvanice začala fandit tomu Rusovi. Já jsem si říkal: tak to už jsme o kousek dál, to už jsme se zase stali trošku dospělými a normálními. A mrzí mě, že se to dneska zase vytrácí a že se zase ty vztahy zplošťují. To není rozumné, to není racionální.

Když se podíváme na ty současné vztahy. Začátkem července byla v Praze podepsána smlouva o vybudování radaru protiraketového systému Spojených států v Česku. Ruská diplomacie pár hodin poté, co Washington a Praha tu dohodu stvrdily, varovala, že pokud český Parlament smlouvu ratifikuje, bude Rusko nucena reagovat nikoliv diplomatickými, ale vojensko technickými metodami. Čekal jste takto tvrdou reakci Ruska? Protože jste měl možnost s ruskými politiky mluvit konec konců i na státní návštěvě v Moskvě?

Tak tím už se opravdu dostáváme od toho roku 1968 někam dál. Já jsem původně takovou reakci nečekal. Já jsem spíše myslel, že to je ruská rétorika pro domácí publikum. Měl jsem pro to docela dobrou zkušenost z doby před deseti léty, kdy jsme vstupovali do NATO. A také debata o NATO byla podobná jako dneska o radaru. Tenkrát jsem tam přijel v těch klíčových chvílích vstupování do NATO. Měl jsem jak s prezidentem Jelcinem, tak s premiérem Černomyrdinem mnohahodinové debaty a oni náš vstup do NATO vůbec nezmínili. Nicméně tisková konference, první novinář položí otázku ruskému prezidentovi nebo premiérovi: mluvili jste o České republice a NATO? Co on může tomu domácímu publiku říci? On nemůže říct: nemluvili, to nás nezajímá. To on se musí nadechnout a říci: ano, samozřejmě, že jsme o tom mluvili, bereme to jako ohrožení a musíme si dát velký pozor, aby to pro nás ohrožení nebylo. Ale já se přiznám, že jsem udělal chybu, když jsem očekával podobnou reakci od Ruska v roce 2007 a 2008, kdy jsem také myslel, že mezi čtyřma očima to téma také nebude a že teprve na tiskovce se ten prezident musí zatvářit silácky. Byl jsem velmi překvapen, že se to vloni dostalo i do té soukromé debaty. Rusko nevěří našim ujišťováním, nevěří tomu, co jim říká prezident Bush a další. Oni se dívají, kam ten radar míří a vidí, že míří na jejich teritorium a vysvětlit jim, že my to nevidíme jako akci namířenou proti nim, to se nám nedaří.

Myslíte, že to bude mít ještě vliv na ty vztahy česko ruské v té nejbližší době?

Nedovedu přesně odhadnout. Jistý vliv to má, ale já myslím, že nemáme hledat žádné specifické vztahy k Rusku. Na různé věci máme odlišné názory. Řadu věcí bychom dělali my jinak, než jak je dělají oni. A to, že jim se nelíbí to, nám zas ono, to bych nechal jako normální věc. To je to, co nazývám normální vztahy. Kdybychom chtěli mít extrémně kamarádské vztahy, tak pak je to něco jiného, ale to není vůbec třeba. Mějme normální, formálně klidné vztahy, přesně o to já usiluji.

Říká prezident České republiky Václav Klaus. Pane prezidente, já vám děkuji za tento čas, který jste poskytl Českému rozhlasu a těším se opět někdy na slyšenou.

Já také. Děkuji pěkně.

Hana Hikelová, Rádio Česko, 20.8. 2008

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu