Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Už je třeba začít hlasitě…


Už je třeba začít hlasitě protestovat

Články a eseje, 9. 9. 2002

Už je třeba začít hlasitě protestovat

Špidlova vláda svým předpovodňovým rozpočtem udělala v naší zemi zcela bezprecedentní věc a – zdá se – že i v publicistice nasadila novou laťku, podle které je už dovoleno snad úplně všechno. Je dovoleno i evidentní pošlapávání základních, v ekonomické vědě nikým nezpochybňovaných pravd, je dovoleno její autoritativní učebnice nečíst nebo je zcela ignorovat. Mrzí mě, že se to děje i na stránkách Hospodářských novin.

Mezi Názory a komentáři (nikoli mezi dopisy čtenářů) byly ve dvou posledních týdnech publikovány dva téměř neuvěřitelné články, které není možné nechat bez povšimnutí, protože pak bychom se začali pohybovat v naprosté myšlenkové anarchii. Tomáš Dvořák, tvrdící o sobě, že vyučuje ekonomii v USA, uveřejnil 12. srpna článek s názvem „Dluh českého státu je zcela zbytečně démonizován“ a Pavel Ševčík, ředitel mně neznámé společnosti Newfinances, 21. srpna článek s názvem „Vyrovnaný rozpočet je mýtus“. Musím trvat na tom, že polemikou s nimi se nepouštím do sporu s legitimním alternativním názorem, ale s naprostým amatérstvím a svévolí a že si toto své tvrzení troufám činit na základě čtyřicetiletého studia ekonomie, makroekonomie zejména. Polemizuji s názory, které jsou mimo vědní disciplínu, zvanou ekonomie.

T. Dvořák objevil jakési nové, dosud neznámé perpetum mobile. Strach z deficitu je podle něho „do značné míry neopodstatněný“, protože mezi „osobními a veřejnými financemi existuje důležitý rozdíl“. Zatímco „osobní dluh by měl být splacen do konce života“, „stát je subjekt, který neumírá“ a proto splácení v žádné chvíli není nutné!!! Částky, „o které každého občana zadlužuje Špidlova vláda… nikdo z nás nebude muset splácet. Stejně tak je nebudou muset splácet naše děti nebo děti našich dětí“!!!

Člověk se skoro zdráhá těmto slovům uvěřit, ale cituji přesně. Autor má i návrh řešení: „Státní dluhopisy se budou splácet vydáváním nových dluhopisů. Dluh budeme před sebou tlačit do nekonečna jako velkou sněhovou kouli. To není žádný trik, ale skutečnost vyplývající z nesmrtelnosti státu“!!! Pisatel si asi neuvědomuje náklady obsluhy státního dluhu a vůbec nedoceňuje, že ta sněhová koule může začít být tak velká, že ji prostě neutlačíme, že nás zavalí. I teze o nesmrtelnosti státu je absurdní. Státy hynou a prodělávají finanční kolapsy, které jejich obyvatele zcela ožebračí. Kdo je slabý v historii, měl by si připomenout aspoň dnešní Argentinu.

Představa pisatele, že pokud ekonomika roste, „splácení je čím dál snadnější“, také neodpovídá lidské zkušenosti. Nechápu, na které „college“ v USA může pisatel vyučovat ekonomii, neboť standardní ekonomické učebnice znám.

P. Ševčík považuje „domněnku“ Adama Smithe, že nejlepší rozpočet je rozpočet vyrovnaný za „stejný mýtus“ jakým byla „domněnka Aristotela, že požadovat úrok je proti přírodě“. Ekonomové však prý důvod tohoto Smithova omylu „zatím nebyli schopni vnímat“. Autor ekonomům oznamuje, že existuje obecný „finanční zákon“, podle něhož „není příjmu bez výdaje a naopak“ (což by nám snad mohlo připomínat starý známý Sayův zákon) a dospívá k převratnému závěru, že „domácnosti tvořící úspory a podniky tvořící zisky vždy přivedou vládu do deficitů“!!! To je téměř fascinující! Plést dohromady úspory, zisky a deficit je skutečně unikátní. Je nesporné, že – bez vlivu státu – domácnosti většinou tvoří úspory a podniky si je na své investice většinou půjčují. Když si ještě půjčí stát, je to právě na úkor podniků a jejich investic.

Ani se mi dál nechce citovat, ale nedá mi to. Úspory domácností a zisky podniků „nelze vytvořit jinak než tím, že soukromé subjekty budou mít soukromé příjmy od veřejného sektoru vyšší, než budou jejich souhrnné daňové a jiné výdaje vůči státu, městům a obcím“!!! Takže vládní deficit vytváří úspory domácností a zisky podniků! „Proto jsou již po staletí vládní deficity přirozeným jevem“!

Tím to bohužel nekončí. Pisatel nám říká, že reforma veřejných financí nemá smysl, neboť „vždy skončíme u deficitu a růstu tzv. veřejného dluhu“! To musí Vladimíru Špidlovi znít v uších jako rajská hudba. Je-li to navíc doplněno úvahou, že nás „nutnost financování zničeného území přiměje k tomu, abychom starý rozpočtový mýtus nechali konečně odplavat“ a ukončeno větou, která je korunou všemu předcházejícímu: „Zvýšení finančního kapitálu podniků (emisí akcií) a finančního kapitálu státu (emisí obligací) bylo a ještě dlouho bude základem zdravého finančního i hospodářského růstu“!

Upozorňuji, že není 1. dubna a že necituji ze satirického týdeníku, ale z hlavního (a mnou respektovaného) ekonomického deníku naší země. Je opravdu možné napsat cokoli? Netrpí naše země touto „nesnesitelnou lehkostí slov“, abych parafrázoval Kunderu? Nebo trpí naše země samomluvou, při které kde kdo exhibicionisticky mluví či píše a nikdo nečte? Není to snad dokonce tak, že oba články kromě mne nikdo nečetl a že se proto rozčiluji zbytečně? Mám strach, že z toho platí skoro všechno současně, ale hlavně se bojím, že „postmodernistické“ připuštění nároku na jakýkoli názor či pravdu nebezpečně mění naše životy. A to určitě k horšímu. A že to má souvislost s příklonem naší země k socialismu.                                                                   

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 6. září 2002

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu