Hlavní strana » Články a eseje » Mezinárodní právo, lidská…

Mezinárodní právo, lidská práva a naše svrchovanost: polemika s panem Sloukou

Články a eseje, 22. 5. 2004

V Lidových novinách (15. května 2004) říká Zdeněk J. Slouka (od něhož jsem zatím nic nečetl, snad nejde o pseudonym), že vůbec nerozumím mezinárodnímu právu a že se proto ve svých obavách o naši demokracii a o naši svrchovanost zásadně mýlím. Myslím, že se mýlí on.

Oceňuji, že mé názory nekarikuje a že se skutečně utkává se samou podstatou mých názorů. Proto není třeba nic dovysvětlovat. On prostě má na stejné věci jiný názor. To plně respektuji. Problém je jinde. Je v tom, že hovoří s jakousi nadřazeností znalce, vůči němuž je všechno jiné než jeho názor omylem, neznalostí, „labyrintem slepých uliček“. Suverénně říká, že jsem „zcela nevybaven, bez bázně vstoupil do neznámých, hlubokých vod“. S tím musím zásadně polemizovat.

Začněme tím, že u mne neobstojí jeho odvolávání se na znalosti v oblasti mezinárodního práva a mezinárodních vztahů. Neobstojí proto, že to bohužel nejsou obory založené na scientistním základě, na té či oné hypotéze o chování člověka, na empirické analýze skutečnosti, jak je tomu zcela běžné v oblasti společenských věd, kde se celý život pohybuji. Jeho znalosti jsou snad – téměř encyklopedickými – znalostmi různých smluv, dohod, paktů a chart, tedy věcí z oblasti navýsost normativní, které však s pochopením reality, lidského chování a zákonitostí lidské společnosti nemají moc společného. Jeho nadřazenost proto nemohu přijmout.

Nemohu přijmout ani jeho tézi o mém „unikátním vidění“ věcí. Tak mimořádný opravdu nejsem. „Pouze“ k nám přináším některé myšlenky, koncepty, teorie, zcela běžné ve světě, nicméně pohledy, které vycházejí z úplně jiného základu než z jakého vychází pan Slouka. Odkazuje-li na můj článek ze 14. února letošního roku (který má spoustu citátů a odvolává se na řadu autorů, kteří zásadně spoluvytvářejí mé myšlení, ale toho si on nevšímá), pak musím říci, že jsem od napsání tohoto článku studoval řadu dalších textů, kterými bych své tehdejší myšlenky mohl rozvíjet a obohacovat.

Jeden ze sporů, který pan Slouka exponuje, je střet občanských a lidských práv. Neví, že je to jeden z klíčových sporů dnešní doby? Čte něco? Smí říkat, že mé názory jsou unikátní? Shodou okolností mám před sebou australský měsíčník Quadrant (z března 2004), kde je publikován úvodní článek s názvem „From British Rights to Human Rights“ (autor John Hirst z australské La Trobe University). Škoda, že jsem si z něj některé věty nemohl vypůjčit do svého, o dva či tři měsíce dříve napsaného článku. John Hirst je – stejně jako já – přesvědčen, že „lidská práva nestačí. Aby byla garantována, musí existovat společenství, v němž lidem – vůči sobě navzájem – jde o jejich práva“ (str. 18). Tímto společenstvím je podle tohoto autora národní stát, nikoli OSN, Evropská unie, Rada Evropy, ombudsman, Evropský soudní dvůr, atd. Výstižně říká, že „komunitou pro lidská práva je lidstvo..., zatímco lidé žijí v komunitě zvané národní stát“ (str. 17). Lidé nežijí v lidstvu a o lidstvo se proto nemohou opírat. Lidstvo jim žádná práva negarantuje. Mohl bych dlouze citovat a argumentovat, ale snad je zřejmé, že v tomto smyslu nic jako „lidstvo“ neexistuje. Společenství občanů jednoho státu je naopak existující entita, která občanská práva garantovat může. „Lidstvo“ nemůže garantovat nic. Pana Slouku asi nepřesvědčím, snad mohu požádat čtenáře jeho článku aspoň o to, aby nepřijali záměrnou lest autora, že je na straně jedné on (a s ním všichni) a na straně druhé osamocené, unikátní Klausovy názory.

Vlivný americký čtvrtletník The Wilson Quarterly věnoval většinu svého podzimního vydání v roce 2003 problematice mezinárodního práva s úvodní větou editora, že „mezinárodní právo je v intelektuální revoluci“ (str. 21). Autor hlavního textu, profesor práva na Yale University, Jack Rubenfeld, vysvětluje obrysy dvou hlavních pohledů na mezinárodní právo a při hodnocení současného světa říká, že jsme svědky „posunu od mezinárodního spolupráce k mezinárodnímu právu“ (str. 36). I já to považuji za klíčové, snažím se na to upozorňovat a varovat před tím. Nezná pan Slouka tyto zcela standardní názory? Je můj pohled opravdu tak unikátní? Stejně jako onen yalský profesor si myslím, že „je nešťastnou věcí, že se mezinárodní právo stává hrozbou pro demokracii“ (str. 33).

Podle pana Slouky „před Václavem Klausem nikdo neobjevil, že je mezinárodní právo ... džin uprchlý z nevratné láhve, Frankensteinovo monstrum chtivé zkázy svého tvůrce“. Objevili to, pane Slouko, mnozí a je škoda, že jste to neobjevil i Vy.

Nepovšiml jste si, že – jak velmi výstižně říká John Fonte z washingtonského The Hudson Institute – „v posledních desetiletích prodělalo mezinárodní právo drastické změny. Tradiční mezinárodní právo bylo „mezinárodní“ v tom smyslu, že se týkalo vztahů mezi státy. V tom není nic problematického. Dnešní mezinárodní právo není mezinárodní, ale transnacionální či supranacionální“? Není to radikální změna? Necítíte spolu se mnou zásadní problém, že se toto nové mezinárodní právo snaží „proniknout do skořápky státní suverenity“, že se snaží překonat „autoritu a legitimnost současných států“? Plně souhlasím s Johnem Fontem, že se jedná o vytvoření postdemokratického systému (v navazujícím, zimním vydání Wilson Quarterly, str. 8). A tohoto postdemokratického systému se já velmi bojím.

Snad ještě pár slov o Evropě. Pan Slouka říká, že neví „o jediné mezinárodní smlouvě, která by vznikla v apolitickém prázdnu a jen tak sestoupila na národní státy a vnutila se jim“. Já o takové smlouvě vím. Je to smlouva o evropské ústavě, která může být – dříve než tento článek vyjde – schválena na summitu hlav vlád (spíše než států) Evropské unie. Česká republika k ní – s referendem či bez něj – asi přistoupí a pan Slouka říká, že „jako suverénní stát ze své vlastní vůle“. Formálně snad ano, fakticky nikoli. Apoštolové lidských (a v této chvíli evropských) práv, vytvoří li v Evropě takovou psychózu, že není možné, v soudobé terminologii by se dalo říci, že není „politicky korektní“, říci ne. Vlastní vůle je tam však málo.

Každý autor se někdy unese svými vlastními slovy. Pan Slouka nemá rád mou kritiku „vyvolených intelektuálů“, ale svůj opačný postoj demonstruje až příliš jasně: posměšně mluví o „volených tribunech“, kteří jsou „z útrob volební urny vybaveni mandátem a z toho prýštící demokratickou moudrostí“. Víc už o sobě prozrazovat nemusí.

Václav Klaus, Lidové noviny, 22.5.2004