Hlavní strana » Ekonomické texty » Poznámky k ekonomické analýze…

Poznámky k ekonomické analýze problematiky globálního oteplování

Ekonomické texty, 19. 10. 2009

Místo přidávání dalších a dalších argumentů spíše filosofického, tedy nekvantifikovatelného typu do „střetu ideologií“, ke kterému v současnosti dochází mezi zastánci svobody na straně jedné a environmentalisty, zastánci nesvobody a manipulování lidí, na straně druhé, zkusme věnovat pozornost elementárním ekonomickým datům, hypotézám, teoriím a modelům, na kterých jsou tyto velké „střety“ založeny. Možná, že právě toto někoho přesvědčí. Jinak se často jedná o bezvýchodný „dialog hluchých“. Je zřejmé, že si pro tento článek vybírám jen malou výseč celé problematiky.

Je více než zřejmé, že se s námi se všemi hraje podivná hra. Je více než zřejmé, že se mezi těmi, kteří za nás o těchto věcech rozhodují, tedy mezi politiky, žádný skutečný dialog o globálním oteplování, resp. o jeho nákladech a tím méně o nákladech souboje s ním, nevede (a o tom toho skutečně vím dost). Je více než zřejmé i to, že většina světových (ale i našich) politiků – aniž by se touto problematikou seriózně zabývala – dospěla k závěru, že je pro ně hraní karty boje s globálním oteplováním kartou snadnou, politicky korektní a osobně velmi výhodnou (navíc s jistotou, že oni sami náklady tohoto boje nenesou a nést nebudou, protože splácet tyto náklady budou další generace). 

Tomuto tématu jsem před dvěma lety věnoval svou knihu Modrá, nikoli zelená planeta (2007). Bezprostředním důvodem jejího napsání pro mne v podstatě byl můj striktně odborný nesouhlas s neseriózním postupem environmentalistických ekonomů (Stern, Garnaut) a v neposlední řadě s jejich bagatelizováním významu velikosti diskontní míry pro jakékoli racionální intertemporální (různých časových období se týkající) rozhodování. Klimatologické chiméry některých environmentalistů jsou věcí úplně jinou, nicméně, věcí neméně neseriózní.

Při psaní této knihy – na přelomu roku 2006-2007 – jsem byl mimo jiné inspirován Nordhausovou kritickou recenzí Sternovy zprávy (Nordhaus, 2007, Stern, 2007, Klaus, 2007, str. 76 – 78). Výsledky Sternových propočtů byly – podle Nordhause, ale i podle mne – zcela zásadním způsobem ovlivněny tím, že skupina autorů této zprávy, v čele s Nicolasem Sternem, vycházela – a přes všechnu následnou kritiku vychází i nyní – z diskontní míry blízké nule. Stern tím vlastně nerozlišuje časovou dimenzi problému, resp. rok 2100 má pro něho stejný význam, váhu, hodnotu jako třeba rok 2000, což je zcela absurdní. V každém případě je to zcela v rozporu se standardním ekonomickým uvažováním. Svou diskusi těchto technických věcí jsem následně spolu s D. Třískou rozvinul ve stati Ke kritice používání konceptu solidarity a diskriminace v intertemporální analýze tzv. globálních problémů (Klaus, Tříska, 2007, Klaus, 2009). 

V roce 2008 vydal Nordhaus rozsáhlou knihu „A Question of Balance: Weighing the Options on Global Warming Policies“, ve které svou původní argumentaci dále rozvíjel a navíc kvantifikoval. Moc mne potěšil již název jeho 1. kapitoly: „Shrnutí pro nelhostejné (concerned) občany“. Dodal k tomu, že většina technických prací o globálním oteplování (zejména publikace panelu OSN, tzv. IPCC) začíná „shrnutím pro politiky“, ale že jeho více zajímají „zúčastnění“, zainteresovaní, tedy „normální“ lidé. Na základě svého, dlouhá desetiletí rozvíjeného a zdokonalovaného matematického modelu v této knize, mimo jiné, nabídl 15 alternativních scénářů možné politiky nápravy klimatických změn (od nicnedělání až po varianty extrémních politik navrhovaných Sternem a Gorem) a na této modelové bázi udělal řadu přesvědčivých závěrů o naprosté nevhodnosti většiny environmentalisty navrhovaných politik. Podle něho  by vedly k rozsáhlému narušení světové ekonomiky a ekonomického rozvoje vůbec. Náklady „mitigačních“, emise CO₂ snižujících opatření na bázi těchto politik by daleko převyšovaly jejich možné efekty. Velmi přesvědčivý shrnující pohled na tyto věci, napsaný v podobném stylu,  je v letošním článku dalšího významného účastníka těchto diskusí Goklanyho „Discounting the Future“ (2009a).

Je třeba zdůraznit, že se Nordhaus v této své knize zabývá výlučně ekonomickými důsledky globálního oteplování a že je porovnává s náklady opatření, která jsou v posledních letech navrhována jako cesta ke stabilizaci globálních teplot (vůbec se však např. nezabývá samotnou nesmyslností pokusu „stabilizovat“ historicky velmi nestabilní globální teplotu).[1] Je třeba připomenout i to, že Nordhaus v podstatě – bez jakéhokoli zpochybnění – přejímá klimatologické aspekty závěrů Mezinárodního panelu OSN o klimatické změně (IPCC), což je podle mého názoru sice chybou, ale i mně teď jde – stejně jako šlo jemu – jen a jedině o ekonomickou argumentaci. Klimatologickou diskusi nechme na jindy (ale odkazuji na kap. VI. své knihy, v českém jazyce na knihu Kutílka, 2008, na řadu příspěvků ve sborníku CEPu, 2008, na Motla, 2008, na Svobodu, 2003, v zahraniční literatuře např. na Singera, 2008, na Curtina, 2009, na Essexe a McKitricka, 2007, na Christyho, 2007, na Michealse, 2007, na Moncktona, 2007, na Plimera, 2009 a řadu dalších). 

V každém případě je evidentní, že je v současnosti probíhající globální oteplování – probíhá-li vůbec – velmi mírné, těžko změřitelné, vysoce nepravidelné a bez jakékoli bezprostřední souvislosti s vývojem emisí CO₂. Přední australský klimatolog Bob Carter ve svém vystoupení na konferenci Heartland Institutu o klimatických změnách, konané v březnu 2009 v New Yorku, velmi rezolutně říká, že „se od roku 1940 planeta oteplovala 19 let a ochlazovala 49 let. Výsledkem toho je, že je dnešní globální průměrná teplota zhruba stejná jako v roce 1940“ (Carter, 2009, str. 19). Současně vidíme i to, že i přes „nulový růst teploty v posledních 68 letech, emise CO₂ vzrostly o více než 20%“ (tamtéž). „Přes více než dvě desetiletí trvající nesmírné vědecké úsilí a přes vynakládání obrovských výdajů se nepodařilo dokázat, že je vliv člověka na klima měřitelný. Ukazuje se, že je tento vliv ztracen v šumu a variabilitě přirozených změn klimatu“ (str. 23). Textů tohoto typu je mnoho, ale toto se mi zdá být jejich vhodným shrnutím.

Nordhaus se do této diskuse nevměšuje. Vychází z ekonomického argumentu, že diskontní míra – nezbytná pro jakékoli intertemporální propočty – má mít hodnotu kolem 5,5 %, že tedy má být daleko od nuly. Neboli, plynutí času je pro Nordhause v jakémkoli intertemporálním rozhodování zcela klíčovým argumentem. Na základě standardní, tedy nijak extrémní či okrajové ekonomické teorie, je přesvědčen, že diskontní míra musí vyjadřovat reálnou míru výnosu z kapitálu, neboť investice usilující o brzdění klimatických změn neexistují ve vzduchoprázdnu. Jsou v konkurenci s investicemi jakéhokoli jiného typu. Ekonomové právě z tohoto důvodu v kontextu analýzy investic (a mluvíme o investicích v širším slova smyslu neboli zásazích či opatřeních jakéhokoli typu) vždy pracují s konceptem náklady příležitosti (opportunity costs), který je jedním ze základů ekonomického uvažování vůbec. 

Pomocí svého modelu (který se jmenuje DICE-2007 – zkratka DICE říká, že jde o Dynamický Integrovaný model Klimatu, anglicky Climate, a Ekonomiky) dospívá Nordhaus k návrhu „optimální politiky“, jejíž náklady jsou řádově menší než u politik alternativních (Nordhaus, str. 82 – 83):

V tabulce uváděné náklady Nordhausovy “optimální“ politiky (stejně jako obou dalších politik) vycházejí z akceptace velmi důležitého, ale velmi sporného předpokladu, který je třeba explicitně zmínit: emise CO₂ vzrostou na 2,5 násobek předindustriální úrovně.[2] To číslo je mimořádně závažné. Měly-li by emise CO₂ vzrůst např. jen na dvojnásobek, náklady jeho „optimální“ politiky by byly 3,95 triliónu $ (čili byly by skoro 2x větší), ale kdyby měly dosáhnout jen 1,5 násobku předindustriální úrovně, vyšplhaly by se na 27,2 triliónu dolarů, byly by tedy desetinásobné. (Stejné, mnohanásobné pohyby čísel jsou samozřejmě u jakékoli alternativní politiky typu Stern či Garnaut, tam se dostáváme do stovek trilionů.) Rozdíly jsou – jak je vidět – enormní, a velmi nelineární. Uvádím tato čísla  hlavně proto, abychom začali tušit, že náhodné cifry, které z úst politiků padají na jednom summitu EU, OSN, G8 či G20 za druhým (minus 20, 30, 50, 80% emisí CO₂) mají obrovský význam a dopad. Politici to však buď nevědí, nebo nechtějí vědět. 

Že to všechno je „jenom“ modelové cvičení (ale na základě modelu vytvořeného nikoli úřadem OSN či Evropské unie, nýbrž jedním z nejvýznamnějších ekonomů současnosti, jehož učebnice ekonomie – při jejímž sepisování byl Nordhaus spoluautorem slavného P. A. Samuelsona – byla po dlouhá desetiletí používána největším počtem studentů na celém světě), je zřejmé. Je jasné i to, že  tento model – stejně jako všechny podobné modely klimatologů – používá řadu diskutabilních předpokladů a opakuji, že Nordhaus vůbec nezpochybňuje – v mých očích velmi pochybné – závěry IPCC. Přesto mají jím používané předpoklady elementární logiku a hlavně pevné zakotvení v ekonomické teorii standardního typu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow, který je jinak poměrně blízko environmentalistickým postojům, hodnotí Nordhausovu práci k těmto tématům slovy „zdravý rozum, realismus a precizní ekonomická analýza“ (1993, str. 164).

V letošním prvním čísle časopisu World Economics (leden-únor 2009) hájí Sternův model a ostře kritizuje Nordhause kanadský ekonom prof. Dore v článku „A Question of Fudge“ (česky, asi, otázka „nepoctivosti“ či dokonce „podvádění“). Doreův text je na první pohled vysoce technický, neekonomům nebo ekonomům neteoretického zaměření v podstatě nedostupný, ale když od něho oddělíme matematický aparát a ekonomickou vědní hantýrku, opět to není nic jiného než spor apriorních předpokladů, i když se to tváří být navýsost neutrální vědeckou debatou. Podívejme se na to trochu podrobněji:

- Dore kritizuje Nordhause např. za to, že jeho výpočty „berou v úvahu jenom to, co má hodnotu pro lidské bytosti a že neberou v úvahu morální hodnoty jako je zdraví ekosystému“ (str. 95). Vynechám-li úvahu o tom, že je „zdraví ekosystému“ velmi podivný a špatně definovaný pojem, i pak je nepochopitelné, že je zdraví ekosystému považováno za „morální hodnotu“. (Nadužívání slova hodnota považuji obecně za koncepční chybu a za únik od analýzy.) Ale co je to morální hodnota? V mé Modré planetě jsem se pokoušel argumentovat, že pro ekonomy neexistují žádné „objektivní“, na člověku nezávislé hodnoty (v ekonomickém slova smyslu), neboť hodnota je vždy věcí subjektivní. Hodnoty bez člověka, bez lidského subjektu, nemají smysl a jsou nedefinovatelné. Kdo určuje výši „morální hodnoty“? Jakým mechanismem se k ní dojde? 

Aby nebylo mýlky, je naprosto nesporné, že ekosystému, neboli – v obvyklé terminologii – světu kolem nás, lidé věnují a věnovat musí mimořádnou pozornost a to z důvodu nejen estetického, ale i zcela „sobeckého“ (vzhledem k zájmu o svou vlastní budoucnost a o budoucnost lidského rodu)[3], ale „zdraví ekosystému“ nemá a nemůže mít „morální hodnotu“. S tím se nedá pracovat; 

- Dore nemůže přijmout, že investiční výdaje usilující o brzdění růstu teplot u Nordhause „stojí v konkurenci s libovolnými jinými soukromými investičními výdaji“ (str. 96). Dokonce nechápe ani to, že je možné brát jako rovnocenné „veřejné výdaje“ s výdaji „soukromými“ (což prozrazuje jeho zcela etatistický názor na svět). Nezajímá ho, je-li výnos (přínos) klimatických investic vysoký nebo nízký. V podstatě ho nic z toho netrápí, protože za rozhodující považuje nestrukturované, nespecifikované, nekvantifikované (a nekvalifikovatelné) „chránění zájmů budoucích generací“ (str. 100). Podle Dorea „Nordhaus zapomíná, že je klimatická změna veřejným statkem vyššího řádu“ (str. 101), který má prioritu před vším dalším. Nordhaus ví neméně dobře než Dore, co jsou veřejné statky (a externality)[4], ale ví i to, co ví každý seriózní ekonom: ví, že je veřejných statků méně, než si myslí či tvrdí neekonomové (a politici), což ostatně platí i pro externality. Nordhaus navíc jistě ví i to, že ekonomové nerozlišují veřejné statky vyššího a nižšího řádu;

- platí-li Doreův aprioristický argument, který je jakoby nade vším, pak je jakákoliv jemná diskuse velikosti jakéhokoli parametru jakéhokoli modelu zcela zbytečná a je vlastně jenom umělou „stínohrou“, která je prováděna jen a jedině proto, aby to pro méně kvalifikovaného čtenáře vypadalo, že jde o  vážnou scientistní debatu; 

- Dore to chce pootočit i tak, že říká, že jde o obecnou diskusi uvnitř ekonomie mezi „novou klasickou ekonomií“ (založenou na hypotéze racionálních očekávání, které se rychle přizpůsobují exogenním šokům) a Cambridgeskou školou (cenových rigidit, asymetrické informace, problému „principal-agent“, morálního hazardu, atd.). Zdá se mi to být dalším úkrokem či úskokem. Tyto věci v hlavách ekonomů svou roli nepochybně hrají, ale já nemám sebemenší pocit, že by Nordhaus mohl být – kýmkoli jiným než ideology environmentalismu – považován za stoupence nové klasické ekonomie;

- mnozí z nás si nemyslíme, že máme státu přiznat právo v ekonomice cokoli řídit, regulovat a organizovat, ale Dore chce (str. 103) dát do centra našeho uvažování ještě daleko více, chce tam dát i „the stewardship of the entire biosphere“ (řízení či spravování celé biosféry), což je téměř neuvěřitelná ambicióznost, založená na „předstírání znalostí“ (Hayek), které lidstvo nemá a nikdy mít nemůže;

- Dore autoritativně říká, že „náklady příležitosti neexistují“, protože v případě globálního oteplování „problém volby neexistuje“ (str. 104)! Jinde existuje, ale tady ne? To je samozřejmě argumentace v kruhu. Pak je ovšem jakákoli debata zbytečná; 

- Doreovi se zejména nelíbí to, že je podle Nordhause (aniž by to ale sám Nordhaus takto výslovně formuloval) „klimatická změna jen malou poruchou“ (minor perturbation). Já si to myslím také, a je na Doreovi, aby seriózními argumenty a daty dokázal, že se jedná o „velkou poruchu“. Ale pro toto posouzení jde také strašně moc o to, jak velkou diskontní míru používáme. 

V již citovaném Goklanyho článku (2009a) jsou rekapitulovány některé číselné závěry Sternovy zprávy a modelů IPCC. Čísel a variant je v něm uváděno mnoho, pro tuto diskusi si z nich mohu vybrat jen některé a to ještě jen jejich „průměrné hodnoty“, tedy bez uváděných  pravděpodobnostních rozpětí (či směrodatných odchylek). Jde mi jen a jedině o uvedení několika čísel k posouzení toho, zda jde v případě možného globálního oteplování v dohlédnutelné budoucnosti o „malou“ nebo „velkou“ poruchu. Volím porovnání současnosti s rokem 2100 (i když Goklany uvádí i odhady pro rok 2200).

Goklany nic nepřepočítává, pouze se – stejně jako já – zamýšlí nad čísly IPCC. Všechna uváděná čísla jsou údaje o HDP na hlavu, v dolarech roku 1990 (tedy bez jejich pravděpodobného inflačního znehodnocení). Budu uvádět výsledky propočtů ve scénáři, že se s teplotou nebude  dělat nic a díky tomu do roku 2100 průměrná globální teplota na Zemi vzroste o 4°C. (Pro pořádek uvádím, že za celé 20. století vzrostla pouze o 0,74°C, čili že její zrychlení bude – dle IPCC – více než pětinásobné.) Tato hodnota je velmi podivná, zejména vezmeme-li za východisko to, co bere za samozřejmost většina seriózních klimatologů, že je vztah emisí CO₂ a teploty nikoli lineární (a už vůbec ne exponenciální), ale nejspíše logaritmický (u nás o tom snad nejpřesvědčivěji argumentuje prof. M. Kutílek, 2008).

Přesto dojde – opět zdůrazňuji, že dle velmi optimistických ekonomů IPCC – k neuvěřitelnému ekonomickému růstu:

HDP na hlavu       v r. 1990        v r. 2100

rozvojové země     900 USD      66.500 USD
vyspělé země    13.700 USD    107.300 USD

Bohatství dnešního rozvojového světa bude tedy – podle IPCC a Sterna – v roce 2100 daleko vyšší (zhruba pětinásobné) než světa vyspělého v roce 1990! Já to považuji za dost sporné, ale start z velmi nízké úrovně často podobný rychlý postup vpřed umožňuje. Cokoli si o tom můžeme myslet, je evidentní, že i N. Stern, dnešní hlavní bojovník za radikální zásahy do emisí CO₂ a tím i do ekonomického rozvoje a lidských životů, přiznává, že na tom budou další generace obyvatel naší Modré planety daleko lépe než my dnes! 

To ale není všechno. Výpočty Sterna a IPCC říkají, že vyšší teplota (o 4°C) v roce 2100 způsobí lidstvu ztrátu – oproti situaci bez zvýšení teploty(!) – jen 2,9% HDP na hlavu (s potencionální chybou v rozmezí od 0,9 do 7,5%)! Odečteme-li i podle jejich propočtů maximálně možných 7,5% od výše uvedených 66.500 (pro dnešní rozvojové země) a od 107.300 (pro dnešní vyspělé země), jedná se – oproti dnešní hodnotě HDP na hlavu – o zcela irelevantní ztráty. Máme proto dnes omezovat emise CO₂ o 20, 30, 50 či 80%, a tím i celý náš dosavadní způsob života? Máme to dělat pro blaho budoucích generací?

Naši předkové nám – aniž by na nás přímo mysleli v podobném smyslu, jak na budoucí generace „myslí“ N. Stern či Al Gore – zanechali obrovské bohatství věcí „tangibilních“ i „netangibilních“, tedy věcí hmatatelných, kapitálu nejrůznějšího druhu, ale hlavně myšlenek, technologií a institucí. I. M. Goklany moc pěkně říká, že to nedělali vědomě, ale že tu funguje jakási „neviditelná ruka přesahování do dalších generací“ (2009a, str. 40).

Plně proto souhlasím s tímto autorem, že „klimatická změna není definiční charakteristikou naší doby“ (2009b), resp. že se definiční charakteristikou naší doby nesmí stát. Je naším úkolem tomu zabránit. Někdo se to však pořád pokouší takto stavět. Když to nejde seriózně, použije se jakýkoli prostředek. I prof. Dore se v závěru neudržel a i při technicistní diskusi parametrů Nordhausova modelu mu uklouzlo, že „Nordhausův přístup najde příznivý ohlas u naftařské lobby v USA a Kanadě“ (str. 102)! To už je ale skutečně rána pod pás. Uvažuje-li Dore takto, měl by se také zamyslet nad tím, jak moc jsou práce environmentalistických pánů profesorů – a jeho samotného – ovlivňovány nezbytností získávat granty od státu (což moc hezky vystihuje R. L. Gordon, 2009). Globální oteplování – máme-li racionální klimatický a ekonomický pohled na věc – je opravdu ( a naštěstí) jen „minor perturbation“.

Vraťme se ale k Nordhausovi. Jeho kniha dospívá k zásadnímu závěru: „ekonomické ztráty z klimatických změn – nebude-li proti nim nijak zasahováno – budou na konci 21. století v řádu 2,5% ročního produktu celého světa“ (2008, str. 6). To je malá ztráta. Ztráta vznikající jako důsledek zcela zbytečného radikálního křižáckého tažení proti globálnímu oteplování by byla daleko větší. Zcela souhlasím s Davidem Hendersonem, že „tam, kde je tolik nejistot, nevyjasněností a neznámých věcí, politika by měla být evoluční a adaptivní“ (Henderson, 2009), nikoli revoluční a na dlouho zafixovaná. 

Václav Klaus, Kontexty 4/2009

Poznámky:
[1] Dlouhodobou nestabilitu globální teploty ukazuje na základě statistických dat řada autorů, v českém jazyce to názorně předvádí např. publikace Centra pro ekonomiku a politiku, 2007, str. 10 a dalších autorů.

[2] Je otázkou, mohou-li vůbec takto vzrůst. Někteří autoři argumentují, že tolik „fosilních paliv“ vůbec na Zemi k dispozici není (např. v osobní korespondenci s R. L. Jenne, National Center for Atmospheric Research). V jeho textu „Carbon Dioxide in Atmosphere (2000-2080)“, 2009, se ukazuje, že spálení všech  fosilních paliv může zvýšit emise CO₂ maximálně o 62%.

[3] R. Solow ve svém – již citovaném článku – říká, že „má-li udržitelnost znamenat něco více než jen vágní emoční závazek“, pak je to takové chování, které „každé budoucí generaci umožní volbu být na tom tak dobře, jako jejím předchůdcům“ (1993, str. 168). To se mi zdá být dobrým pragmatickým východiskem.

[4] Nordhaus ve své knize výslovně říká, že „globální oteplování je globální veřejný statek“, ale současně dodává, že „bude velmi nákladné ho zbrzdit či vyloučit“ a hlavně říká, že jsou s ním spojeny „velmi nepříjemné vědecké i ekonomické nejistoty“ (2008, str. XI.).

Literatura:
Carter, B. 2009, A New Policy Direction for Climate Change, Quadrant, duben 2009
Christy, J. R. 2007, Searching for Climate Change. A More Temperate Take on Global Warming, Center of the American Experiment, Minnesota, červen 2007
Curtin, T. 2009, The Contradictions of the Garnaut Report, Quadrant, leden-únor 2009
Dore, M. 2009, A Question of Fudge: Professor Nordhaus on Global Policy for Climate Change, World Economics, leden-únor, 2009
Essex, Ch., McKitrick, R. 2007, Taken by Storm. The Troubled Science, Policy, and Politics of Global Warming, Key Porter Books, Toronto, Canada, 2007
Garnaut, R. 2008, The Garnaut Climate Change Review: Final Report, Australia, Cambridge University Press, 2008
Globální oteplování: fakta místo mýtů. Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, 2007
Goklany, I. M. 2009a, Discounting the Future, Regulation, jaro 2009
Goklany, I. M. 2009b,  Is Climate Change the „Defining Challenge of Our Age?“, Energy & Environment, č. 3, červenec 2009
Gordon, R. L. 2009, The Return of Jimmy Carter, Regulation, jaro 2009
Henderson, D. 2009, Economists and Climate Science: A Critique, World Economics, č. 1, leden-únor, 2009
Jenna, R. 2008, Carbon Dioxide in Atmosphere (2000-2080), Nature, 27. května 2008
Klaus, V. 2007a, Globální oteplování: Pár slov k povinnosti diskutovat budoucnost, Euro, 30. července 2007
Klaus, V. 2007b, Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán, Praha, 2007
Klaus, V. 2009, Modrá, nikoli zelená planeta, druhé, rozšířené vydání, Dokořán, Praha, 2009
Klaus, V., Tříska, D. 2007, Ke kritice používání konceptu solidarity a diskriminace v intertemporální analýze tzv. globálních problémů, Politická ekonomie č. 6, 2007
Kutílek, M. 2008, Racionálně o globálním oteplování, Dokořán, Praha, 2008
Loužek, M. (ed.) 2008, Globální oteplování: realita nebo bublina?, sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, č. 67, 2008
Michaels, P. J. 2007, Meltdown. The Predictable Distortion of Global Warming by Scientists, Politicians, and the Media, CATO Institute, Washington, D.C., 2007
Monckton, Ch. 2007, 35 Inconvenient Truths. The Errors in Al Gore’s Movie, Science & Public Policy Institute, Washington, D.C., říjen 2007
Motl, L. 2008, Nízká citlivost klimatu vůči oxidu uhličitému, ve sborníku: „Globální oteplování: realita nebo bublina?“, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha, č. 67, 2008
Nordhaus, W. 2007, A Review of the Stern Review on the Economics of Global Warming, Journal of Economic Literature, č. 3, září 2007
Nordhaus, W. 2008, A Question of Balance: Weighing the Options on Global Warming Policies, Yale University Press, New Haven, USA, 2008
Plimer, I. 2009, Heaven and Earth: Global Warming, The Missing Science, Connor Court Publishing, Australia, 2009
Singer, S. F. (ed.) 2008, Nature, Not Human Activity, Rules the Climate, The Heartland Institute, Chicago, Il, 2008
Solow, R. 2003, An Almost Practical Step Toward Sustainability, Resources Policy, září 1993
Stern, N. 2007, The Economics of Climate Change: The Stern Review. Cambridge, Cambridge University Press, Velká Británie, 2007
Svoboda, J., Vašků, Z., Cílek, V. 2003, Velká kniha o klimatu zemí Koruny české, Regia, Praha 2003